Hoy con…

• José Julián Gaviria como Julian

###
Lola zakroutila hlavou. „Tohle je absurdní, tohle prostě není normální situace. Jsme dva cizí lidé, co by se sice mohli poznat blíž… ale tady je ten rozdíl v tom, že ty jsi známá osobnost… a já… já jsem obyčejná žena, navíc starší než ty! Promiň, neber to nějak zle. Ale já nejsem ten typ, co se chce zabavit s mladším klukem, být pro tebe chvilková zábava a pak nad tím jen mávnou rukou a jít dál.“
„A kdo říkal, že hledám nějakou chvilkovou zábavu?“ Namítl Alejandro.
„Vždyť je to jasné!“
„Aha.“ Pokýval Alejo smutně hlavou. „Takže podle tebe jsem prostě jen chlap, co se s každou ženou chvilkově zabaví a pak ji odkopne jako by se nic nestalo?“ Zamračil se Alejo. „Tak to ale vůbec není! Je pravda, že za poslední dobu se u mě změnilo hodně věcí, ale to že mám kolem sebe nějaké fanoušky, především mladé ženy a dívky, neznamená, že jsem nějaký Casanova, co poběží každý den za jinou. A vážně mě mrzí, že si to myslíš…“
Než stihla Lola reagovat, otevřeli se dveře pokoje a do nich vešla Alejova matka a jeho mladší sestra.
„Alejo!“ Zvolala jeho matka a hned šla k němu. „Synku, co ti to provedli!?“
„Mami, rád tě vidím.“ Usmál se Alejo, jeho matka ho ihned silně objala. Poté za ním přišly i jeho sestry a všichni se vítali. Lola se mezitím nenápadně vypařila z pokoje.

Valerie se vracela domů, zrovna hledala v kabelce své klíče, když ji někdo pozdravil, zvedla hlavu a uviděla před sebou Juliana.
„Juliane?“ Vypadala překvapeně.
„Ahoj Valerie.“ Usmál se Julian, šel k ní a vytáhl zpoza zad rudou růži. „Vím, že jsem se ti poslední dobou moc neozýval, ale měl jsem toho moc. Promiň.“
Val se pousmála a vzala si růži. „Díky!“
„Před víkend tady mám obsluhovat na jedné velké akci, ale je to vše přes den… no a říkal jsem si, že když nebudu zrovna v práci, že bychom se třeba mohli vidět a dohnat ty naše zrušené schůzky. Co ty na to?“
„No proč ne! Vlastně jsem ani nečekala, že by k nim někdy mohlo dojít.“ Usmála se Val. „Ale jak jsi vůbec věděl, kde bydlím?“ Nechápala.
„Jednou jsi mi říkala, že máš přímo před domem tuhle kavárnu. Tak jsem si našel, kde je a zkusil štěstí.“
„Tak to ti vyšlo!“ Zasmála se Val.
„Co kdybychom do ní rovnou zašli?“
„Tak dobře.“ Souhlasila Val a zamířili do kavárny přes ulici.

Ana Brenda seděla v hale na pohovce a netrpělivě čekala na Bena, ten ji celý den neodepisoval na zprávy, takže byla značně nervózní. Nakonec ji začal zvonit mobil, myslela si, že je to Ben, ale byl to úplně někdo jiný. Po chvíli zaváhání hovor přijala.
„Mami?“
„Ahoj holčičko!“ Ozvalo se na druhé straně.
„Potřebuješ něco?“
„Jen jsem tě dlouho neslyšela, tak jsem se tě chtěla zeptat, jak se ti daří.“ Odpověděla ji její matka a zněla přitom smutně.
„Mám se dobře. Děje se něco?“
„Ne… ne, nic se neděje… já jen…“
„O co jde?“
Anina matka si povzdechla. „Já vím, že se k tomu nerada vracíš… ale vždy když se blíží to datum…“
„Ne mami, o tomhle se bavit nechci!“ Skočila ji Ana Brenda do řeči.
„Ale jde o tvoji sestru, copak už jsi na ni zapomněla!?“
„Ne nezapomněla, ale už se k tomu nechci znovu vracet!“
„Pořád tomu nemůžu uvěřit…“ Hlesla její matka.
„Mami, nezlob se. Ale vážně se o tom nechci bavit. Nechci ji řešit a bude nejlepší, když to nebudeš dělat ani ty!“
„Já ale musím vědět, co jsem udělala špatně. Nemůžu to dostat z hlavy!“
Ana Brenda zakroutila hlavou. „Neudělala jsi špatně nic, prostě se to stalo a nikdo už to nikdy nevrátí! Už se tím prosím netrap!“ Řekla Ana vážně. „Promiň, ale musím už jít.“ Vymluvila se a hovor ukončila. Naštvaně odhodila mobil na kraj sedačky a tvářila se nenávistně. „Jak dlouho, jak dlouho ještě? Beatriz je mrtvá a už na tom nikdy nikdo nic nezmění! Je pryč a nevrátí se, nikdy se nevrátí!“

Lola mířila do dalšího pokoje, když uslyšela nějaký rozruch a vrátila se. K Alejově pokoji se hrnula horda novinářů. Jeden z nich tajně sledoval rodinu Alejandra až do nemocnice a netrvalo dlouho, aby se o tom dozvěděli i další. Ochranka u pokoje je dovnitř nepustila, ale i tak se snažili vyfotit cokoliv zajímavého a čekali i na sebemenší otevření dveří. Po chvíli se k novinářům přiřítil Octavio, který vypadal rozčileně. Začali něco řešit, ale Lola přes ten rozruch neslyšela co. Octavio nakázala ochrance, aby novináře za žádnou cenu nepouštěla dovnitř a poté odešel něco vyřešit. Lola se musela vrátit ke své práci, protože na ni zavolal jeden z lékařů.

Patricie ležela ve své posteli, dívala se do stropu a hlavou se jí hodila hromada myšlenek. Vypadala nešťastně a rozhozeně. Když ji po tvářích začali stékat slzy, tak si je naštvaně otřela a posadila se. „Tak dost Patricie, nebuď jako malá!“ Zanadávala sama sobě. Nakonec vstala, vytáhla ze skříně cestovní tašku a začala si do ní balit nějaké věci.

Carmen hned ze školy zamířila do nemocnice, u pokoje kde byl Alejandro ale už nikdo nebyl, žádná ochranka a ani novináři. Chtěla se do pokoje jít podívat, ale byl zamčený.
„A jéje, další bláznivá fanynka!“ Uslyšela kousek od sebe jednu starší ženu, od pohledu pacientku z nemocnice, která se procházela po chodbě.
„Prosím?“ Zvolala Carmen překvapeně.
„Nejsi tady dneska první! Tady bylo dneska veselo!“ Ušklíbla se. „Přitom tohle je nemocnice a ne žádný holubník!“
„Víte, jestli je tady ještě Alejandro?“
„Jestli myslíš, toho vašeho slavného zpěváka nebo kdo že ten hoch měl být, tak ten je dávno fuč! Po tom, co sem přijeli novináři, ho odsud nechali odvést. Byl kvůli tomu rozruch pomalu po celé nemocnici! A už tu byla spousta holek jako ty, aby se přišli podívat aspoň do jeho pokoje. Takhle promrhávat mládí, sledovat nějakého vašeho idola! Hrůza.“
Carmen se zamračila, radši na to nijak nereagovala a šla najít Lolu. Žena si tam ještě podívala něco pro sebe, ale Carmen už jí neslyšela.

„Bylo to vážně nutné?“ Mračil se Alejo a lehl si do postele. „Když už jsem mohl odjet z nemocnice, tak jsem se mohl vrátit do svého bytu.“
„Tam by tě hledali jako první.“ Nadhodil Octavio. „Bude nejlepší, když pár dní zůstaneš u mě. Tenhle dům je dost velký. V nemocnici jsem zajistil, aby mi sem poslali nějakou ošetřovatelku, co na tebe sem tam dohlédne. Nechci nechat nic náhodě!“
Alejo protočil očima. „Nebo jsem mohl jít na pár dnů ke své rodině.“
„To by bylo to stejné! Navíc… Kdyby za tebou nepřišla tvoje rodina, novináři by vůbec nemuseli zjistit, kde jsi a nemuseli jsme tohle vůbec řešit.“ Mračil se Octavio.
„Na moji rodinu to neházej! Novináři si vždycky nějakou cestu najdou…“
Octaviovi začal zvonit mobil. „To je teď už jedno, teď se musíš dát hlavně do kupy.“ Octavio zvedl mobil a odešel z pokoje. Alejo si jen povzdechl.

Max byl u sebe v bytě, stál na balkóně, v ruce držel sklenici s whisky a díval se do dálky. V hlavě se mi pořád proháněli myšlenky a vzpomínky na události s Patricii. Nejvíc ale nemohl přestat myslet na poslední noc, kterou s Paty prožil a i na to, jak vyděšenou a zranitelnou ji viděl. Upil ze sklenice a odešel si pro mobil. Chvíli váhal, ale nakonec vytočil číslo Patricie. Ozvala se ale pouze hláška o vypnutém telefonu. Max posmutněl, zajímalo ho jak Paty je a nejradši by byl s ní.

Patricie dojela taxíkem na autobusové nádraží, zaplatila taxikáři a vydala se k autobusu, který mířil směr Morristown. Sedla si k okénku a celou cestu byla myšlenkami úplně jinde.

„Takže, budu potřebovat, abyste sem zašla tak dvakrát nebo třikrát za den, prostě jak bude potřeba a zkontrolovala jste zdravotní stav mého klienta. Ale především potřebuju, aby to bylo diskrétní, a nikomu – opakuji, nikomu jste neříkala o tom, že je tady. Rozumíme si?“ Zeptal se Octavio vážně a vedl do pokoje k Alejandrovi zdravotní sestru, kterou mu z nemocnice poslali.
„Ano, rozumíme.“ Kývla žena na souhlas.
„Dobrá tedy.“ Souhlasil Octavio a zavedl ji do pokoje Alejandra.
„Alejo, tohle je slečna, co tě pár dní bude mít na starosti.“ Začal Octavio. „Jak že jste říkala, že se jmenujete?“
Než ale stihla reagovat, vložil se do toho Alejo. „Lolo?“ Byl překvapený.

Valerie a Julian si spolu povídali v kavárně a dobře se spolu bavili, oba se smáli a vypadali spokojeně. Nakonec šel Julian doprovodit Valerii zpátky k domu.
„Jsem moc ráda, že jsi na mě nakonec nezapomněl.“ Zasmála se Valerie.
„To by ani nešlo.“ Usmál se Julian. „Mrzí mě, že už musím jít. Ale zítra začínáme dost brzy a ještě musím něco pořešit. Ale budu moc rád, když se sejdeme i zítra.“
„To budu ráda i já.“ Usmívala se Valerie.
„No škoda, že nebydlíš kousek dál, těch pár kroků se ani nedá počítat jako doprovázení.“ Zasmál se a Valerie s ním. Nakonec se k ní přiblížil. „Pak totiž nebude fér, když si za ten doprovod ukradnu tohle.“ Řekl vážně a dal Valerii krátký polibek. Ta v první chvíli vypadala překvapeně, ale nakonec se usmála. „Tak uvidíme se zítra.“ Řekl rychle a zmizel.
„Budu se těšit.“ Zavolala na něj Valerie a přivoněla si k růži. Nakonec zašla do domu.

„Vy se znáte?“ Nadhodil Octavio a tvářil se podezřívavě.
„Ne!“ Zakroutila Lola hlavou, i když Alejo vypadal, že řekne, že ano, tak mlčel. „Nebo teda… ano, už jsme se viděli přímo v nemocnici.“ Dodala nakonec.
„Aha?“ Octaviovi začal znovu zvonit mobil. „Omlouvám se, omluvte mě.“ Řekl a odešel.
„Co tady děláš?“ Zeptal se Alejo a vypadal stále překvapeně.
„Jak už řekl tvůj manažer… Jsem tady pracovně. Požádal totiž v nemocnici o někoho, kdo na tebe dohlédne.“
„Hmm… aha. A tos věděla, že půjde o mě?“
„Do teď ne.“ Zatvářila se Lola zvláštně. Pravda byla ale taková, že se Lola na tu práci přihlásila sama, ale nechtěla, aby o tom Alejo věděl. „Vadí ti to, že poslali mě? Pokud ano, klidně ti sem pošlou někoho jiného, to není problém.“
„Samozřejmě že mi to nevadí… jen mě to překvapilo.“ Pousmál se. „Vlastně mile. Když nepočítám tu naši poslední nedokončenou debatu.“
V tom se vrátil Octavio. „Takže kde jsem to skončil? Jasně… takže budu rád, když se domluvíme přesně na určitých časech, kdy sem budete chodit.“ Pokračoval Octavio a debata mezi Alejem a Lolou zůstala znovu nedokončená.

Ben se vrátil z práce později, než čekal. Sotva vešel do dveří, hned se mu kolem krku pověsila Ana Brenda a políbila ho. „Ahoj lásko!“ Zvolala šťastně.
„Ahoj.“ Odpověděl ji Ben a lehce ji od sebe odstrčil. Ana to ale ignorovala a i tak se stále usmívala.
„Jak ses dneska měl?“
„Mám toho teď v práci nad hlavu. Hořelo nám tam a tak se snažíme obnovit vše, co se dá. Je to dost náročné.“
„To mě mrzí! Ale víš co? Nechci, abys na to myslel! Práci nech v práci a teď mysli na příjemnější věci, třeba na nás!“ Usmívala se. „Před chvíli dovezli jídlo, co jsem objednala. Dáme si?“
Benjamin chtěl v první chvíli říct, že ne, ale byl hladový a tak nakonec souhlasil. „Dobře.“
Ana se rozzářila jak sluníčko. „Tak mi dej tak deset minut, půjdu to nachystat.“ Políbila ho a odběhla do kuchyně. Ben si unaveně sedl na gauč a povolil si kravatu.

Octavio nakonec nechal Lolu s Alejandrem samotné. Lola kontrolovala Alejovovo zranění.
„Nechceš něco na bolest?“ Zeptala se ho.
„Ne.“ Zakroutil Alejo hlavou. „Nechci se dopovat.“
„Ale je to ještě hodně čerstvé, musí to bolet…“ Řekla smutně. „Vážně by bylo lepší, kdybys zůstal v nemocnici. I kdyby jen přes víkend.“
„Já vím…“
Lola nakonec vytáhla z tašky tabletky na bolest a položila je na noční stolek. „Kdyby náhodou…“
„Díky…“ Pousmál se Alejo.
„Hlavně bys měl být teď v klidu, žádné prudké pohyby ani nic takového…“
„No pokusím se.“
„Mohla bych se na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Jak se ti to vlastně stalo?“
„Když jsem jel včera do rádia, tak tam na mě už čekalo pár fanynek. Když jsem se jim podepisoval, tak je tam jeden mladej kluk začal okrádat… a já to tak nechtěl nechat. Sledoval jsem ho, ale nečekal jsem, že na mě nakonec vytáhne nůž, když jsem nedával pozor…“
„Páni…“
„Hrdinství se asi už moc nenosí, nakonec jsem byl za troubu, co se nechal pobodat.“
Lola kroutila hlavou. „Určitě nejsi za troubu. Pro ty holky jsi v tu chvíli byl hrdina…“
„No… tak aspoň pro někoho… Pro jiné jsem zase například děvkař.“
Lola se zamračila. „To jsem přece neřekla.“
„No máš pravdu, takhle úplně ne…“
„Já jen… nevím, co si o tom mám myslet. Můžeš mít pomalu jakoukoliv holku, kterou bys chtěl… tak nevím, proč ses zaměřil zrovna na mě… já už nejsem naivní puberťačka, co věří na pohádky… tohle je šílenství… neměla jsem sem chodit…“
Lola se chtěla vzdálit, ale Alejo ji chytil za ruku. „Mohl bych mít jakoukoliv ženu bych chtěl? Vážně? Ale když jsem si jednu vybral, tak ta o mě nechce ani slyšet… ale stejně na ni pořád a znovu narážím…“ Alejo nakonec vstal a přiblížil se k Lola. „Líbíš se mi, hrozně moc, nedokážu na tebe přestat myslet. Vím, že si myslíš, že jsem mladej a blbej… ale stalo se…“
„Měl by sis zase lehnout.“ Řekla Lola vážně.
„A když ne, tak co?“ Přiblížil se k ní ještě blíž.
„Já se s tebou nebudu hádat, může se ti udělat zle a…“ Lola ztratila slova, když se k ní Alejo přiblížil ještě blíž, chytil ji něžně kolem pasu a zadíval se jí do očí. Stačil jen malý kousek k tomu, aby ji políbil. Lola jen nervózně polkla.