Hoy con…

• Betty Ruth como Emilie Vargas de Santander

###
Lola a Alejo se na sebe dlouze zadívali. Alejandro jí chtěl políbit, ale Lola na poslední chvíli ucukla a couvla od něj. „Ne, Alejo, promiň, ale tohle nejde!“ Řekla Lolimar vážně a tvářila se provinile. „Byla chyba, že jsem sem vůbec chodila!“ Chtěla odejít, ale Alejo ji lehce chytil za ruku.
„Ne, ty promiň mně. Nějak jsem nemohl odolat…“ Zakroutil hlavou. „Nějak si nemůžu pomoct, když tě vidím, tak…“ Zakroutil hlavou a nechal myšlenku nevyřčenou. „Ale dobře, já to chápu… chápu, že je pro tebe tohle asi nepříjemná situace. Jsi tady jen kvůli práci, tak ti to nebudu komplikovat.“ Alejo se posadil na postel.
Lola byla překvapená a nevěděla, jak reagovat, nastala chvíle ticha. „Dobře, tak… uvidíme se zase zítra!“ Prohodila nakonec. „Hlavně se nijak nenamáhej a…“ Zadívala se na jeho smutný výraz, nakonec větu ani nedokončila a rychle odešla, nechtěla na sobě dát znát nervozitu, kterou prožívala v Alejově blízkosti.

„Díky, bylo to moc dobré.“ Prohodil Ben, když dojedli večeři. Vstal od stolu a začal sklízet nádobí, Ana Brenda se k němu hned přidala a začala mu pomáhat. Naskládali nádobí do myčky. Ana šla nakonec k němu a usmívala se na něj. Ben se na ni díval a nakonec uhnul pohledem. „No ještě mám nějakou práci, tak ji půjdu udělat!“ Řekl Benjamin po chvíli a chtěl odejít do pracovny, do cesty se mu ale znovu postavila Ana Brenda a objala ho kolem krku.
„Ale, lásko! Nemysli pořád jen na práci! Teď bys měl myslet na nás dva, že jsem tady a že můžeme být spolu.“ Usmála se na něj a políbila ho. „Co se stalo? Dřív jsem pro tebe byla na prvním místě a teď věnuješ skoro veškerý čas práci. Opravdu mě mrzí, že si na mě neděláš tolik času jako dřív.“ Zatvářila se smutně.
„Říkal jsem ti, že toho mám teď moc.“ Poznamenal Ben vážně a sundal její ruce, které měla kolem jeho krku. „A abys věděla, mě zase mrzí, že všechno co mezi námi bylo, byla jen jedna obrovská lež.“ Zamračil se a odešel do pracovny. Ana Brenda se tvářila dotčeně a nakonec šla za ním.

„Tati, a kde je maminka?“ Zeptala se Anita svého otce.
„Zlatíčko, maminka musela vyřešit něco v práci, už jsme o tom mluvili.“ Odpověděl jí Marcelo.
„Máma pořád jen pracuje.“ Zlobil se Luis.
„Ano já vím, ale určitě se to brzy změní. Máma vás oba moc miluje a bude tady s námi hned, jak to půjde.“ Nakonec jim přečetl pohádku a obě děti usnuly. Pomalu vyšel z dětského pokoje a odešel do ložnice. Sedl si na postel, vzal si mobil a zavolal Aně Brendě, ta měla ale mobil vypnutý. Marcelo začínal mít poslední dobou divný pocit, že za jejími cestami není jen práce, ale hlavně kvůli dětem doufal, že je všechno jinak, než si myslí.

„Jak jsi to myslel, že to byla jen lež? Vždyť víš, jak moc tě miluju a jak moc riskuju tím, že jsem s tebou!“ Předhodila Ana Brenda Benjaminovi. „Já jen chci být s tebou!“
„Ano? Chceš být se mnou? A pak chceš zase být se svým manželem a nevlastními dětmi. Chceš být s tím, s kým se ti to zrovna hodí.“
„To není pravda, ale víš jak to je. Vysvětlovala jsem ti to. Já prostě s tím nemůžu nic dělat, ty děti… ony mě potřebují a nemůžu jim tohle udělat!“
„Dobře, když je to tak, tak jdi za svou rodinou a zapomeň na mě.“
„Jak tohle můžeš říct? To taky nejde! Já o tebe nechci přijít!“
Ben vstal od stolu. „Já už v téhle hře nechci pokračovat! Myslel jsem si, že to zvládnu, ale nemůžu. Každým dnem mě to štve víc a víc! Pokaždé když se na tebe podívám, tak vidím člověka, co mi ve všem lhal! Nevím, jestli chci v téhle frašce pokračovat… Žena, kterou jsem miloval, je a byla jen jedna velká iluze!“
„Takže tím chceš říct, že už mě nemiluješ?“ Vyhrkly Aně slzy.
„Já nevím! Nevím, co cítím! Vím jen, že už se nezvládnu dál tvářit, že se nic nestalo. Ale už je mi z toho opravdu zle!“ Ana šla k němu a chtěla Bena obejmout, on ale couvl. „Ne, nechci, aby ses mě dotýkala!“
„Bene! Copak to nechápeš? Nevidíš, jak mi ubližuješ? Já tě miluju!“
„Neříkej mi, že mě miluješ! Kdyby to byla pravda, tak bys mi nikdy takhle nelhala. Kdybys mě opravdu milovala, tak bys ze mě nedělala celou tu dobu idiota.“
„Tak co po mě vlastně chceš?“ Vzlykala Ana.
„Vrať se ke své rodině a nech mě být. Opravdu jsem se snažil, abych tuhle situaci nějak zvládnul, ale už na to nemám. S každým dalším dnem cítím víc a víc, že jsi někdo jiný. Chci, abys odešla.“
„Ale proč!? Co jsem udělala špatně? Jsem tady s tebou, jsem tady s tebou a ty mě posíláš pryč!“ Ana se rozbrečela, chytila Benovu tvář do dlaní a políbila ho. Ben měl už také slzy v očích. „Copak jsi zapomněl na všechno, co jsme spolu prožili?“
„Nezapomněl! A tím je to všechno horší! Chvíli jsem klesnul na tvoji úroveň, ale víc už ne… už to dál dělat nebudu. Tu ženu, tu ženu, která byla jen moje, tu jsem miloval nejvíc na světě. Ale tebe… tebe nenávidím!“ Řekl jí vážně a tvářil se při tom nenávistně a odstoupil od ní.
„Ne to ne!“ Ana začala být hysterická, začala brečet a shazovat věci v Benově kanceláři. „Ty mě musíš milovat, musíš mě milovat!“ Křičela zoufale.
„Nech toho!“ Ben ji nakonec chytil a pevně ji držel, Ana se bránila a nakonec se od něj odtrhla a dala mu facku. „Já tě taky nenávidím!“ Křičela zoufale. Oba se na sebe podívali a nakonec si padli do náruče a začali se vášnivě líbat.

Patricie přijela do Morristownu a taxíkem zamířila rovnou do penzionu pro seniory s pečovatelskou službou. V penzionu bydlela její babička, matka jejího otce.
„Ach, holčičko, tak ráda tě vidím!“ Objala Emilie svou vnučku.
„I já tebe, babi. Jak se ti daří?“
„Ale znáš to, pořád vše při starém. Ale co ty? Jak se máš, povídej.“
„Taky tak nějak je vše při starém.“ Poznamenala Paty.
„Opravdu?“ Zeptala se Emilie podezřívavě. „Patynko, já tě moc dobře znám! Vždycky jsi za mnou utíkala, když se něco dělo. Copak je to tentokrát?“
„Ale babi, o nic nejde! Tehdy to byla jiná situace, víš, že máma nikdy nechtěla, abychom se vídaly.“
„Ano, vím, Abril můj syn velmi ublížil a nechtěla tě vidět ani v mojí společnosti. To ale nemění nic na tom, že jsi moje oblíbená vnučka.“ Pousmála se.
Paty se ušklíbla při vzpomínce na to, že její otec měl i později další dceru. „Kéž by i jediná!“ Poznamenala. „Ale o to teď nejde…“
„Tak co se stalo? Víš, že mi můžeš říct cokoliv.“
„Já… já jen… potřebovala bych tady chvíli zůstat. Vadilo by ti to?“
„To víš, že ne, jak dlouho jen budeš potřebovat.“
„Děkuju.“ Paty objala svou babičku a vypadala velmi smutně. Emilie ji pohladila po vlasech.

Ana Brenda a Benjamin leželi na pohovce, kde se spolu jen před malou chvílí milovali. Ana se tvářila spokojeně a Ben si vyčítal, co se stalo. Nakonec vstal a začal se oblíkat. Ana ho sledovala a radši ani nic neříkala. Nakonec Ben vzal i její věci a položil je na pohovku vedle Any. „Chci, abys odešla.“
„Cože?“ Vykulila Ana překvapeně oči.
„Ber to jako naše rozloučení.“
Ana se ironicky pousmála. „To nemůžeš myslet vážně!“
„Ale ano, myslím to vážně! Byla to chyba, která se už nebude opakovat. Odejdi, prosím, z mého domu!“
„Neodejdu!“
„Tak jdu teda já. A doufám, že až se vrátím, tak ty už tady nebudeš.“ Pronesl Ben vážně a odešel z pracovny. Ana si omotala kolem sebe deku a šla za ním. Ben už vycházel z hlavních dveří a mířil k autu. Ana na něj křičela od dveří. „Bene, tohle mi nemůžeš udělat!“ On ale nastartoval auto a odjel pryč, Ana se hystericky sesypala k zemi a brečela. „Tohle mi nemůžeš udělat!“

O týden později

Paty a její babička se procházely parkem hned vedle penzionu.
„Chtěla jsem jet autobusem, ale včera jsem mluvila s jednou kamarádkou a slíbila mi, že mi sem přiveze moje auto. Takže pojedeme zpátky spolu…“
„Hlavně na sebe dávej pozor, ano?“
„Jasně, babi.“ Pousmála se Paty a objala svojí babičku. „Moc ráda jsem tě viděla.“
„To i já, holčičko. Vždycky tě ráda vidím a samozřejmě jsem tady vždycky pro tebe, to si pamatuj.“ Obě se na sebe usmály a chtěly pokračovat v cestě, když si všimly, že jde naproti nim jeden muž.
„Ty?“ Byla Patricie překvapená.
„Ano, já.“ Usmál se Max.

Ana Brenda se nakonec chtě nechtě vrátila domů ke své rodině, snažila se tvářit, že se nic nestalo. Ale nedokázala na Bena přestat myslet. Právě seděla v obýváku, kde si hrála Anita a Luis. Ona byla myšlenkami ale úplně někde jinde.
„Mami, mami.“ Volala Anita.
„Copak, broučku?“ Probrala se Ana ze zamyšlení.
„Podívej, co jsem namalovala!“ Ukázala Aně obrázek. „To jsi ty, táta, já a Luis!“
Ana se pousmála. „Je to krásné, jsi šikovná!“ Pohladila ji. Anita se rozesmála.

„Co tady děláš?“ Nechápala Paty.
„Chtěla jsi přivézt své auto, nebo ne?“
„Ano chtěla, ale rozhodně ne od tebe.“
„Valerii do toho něco přišlo.“
„Aháá a ty jsi byl zrovna náhodou poblíž, aby ses toho sám ujal, co?“ Mračila se Paty.
„Ale Patynko, nebuď na toho chlapce taková!“ Vložila se do hovoru Emilie. „Co kdybys nás představila, hm?“ Mrkla na Paty, i když tušila, o koho jde. Během týdne co byla Paty s ní, o Maxovi mluvily.
Paty si povzdechla. „Babi, tohle je Maxmiliano Moreira. Maxi, tohle je moje babička Emilie.“
„Moc mě těší.“ Usmála se Emilie a podali si s Maxem ruku.
„I mě.“ Usmál se Max.
„A když vidím, že jsi v dobrých rukách. Tak můžu jít s Ernestinou hrát bridž! Slíbila jsem jí, že se za ní zastavím. Tak mi dej potom vědět, že jsi v pořádku dojela.“ Políbila Paty na tvář, mrkla na Maxe a vydala se směrem k penzionu.
„Ale…“ Nestačila Paty ani pořádně reagovat a její babička je tam nechala spolu. Otočila se znovu na Maxe. „No vidíš, co jsi udělal?“
„Co jsem udělal?“ Nechápal Max.
„Všechno!“ Vyštěkla po něm a vydala se směrem k parkovišti, Max jen pobaveně zakroutil hlavou a šel za ní.

Lola byla znovu u Alejandra, za poslední týden už po několikáté. Alejandro se ale začal chovat dost odměřeně. Už na Lolu nic nezkoušel a ani ji nenaznačoval, že má o ni zájem. Choval se jako každý jiný pacient. Lole začínalo pomalu chybět to, jak se k ní Alejo choval předtím, než ho odmítla.
„Už půjdu.“ Pronesla Lola.
„Dobře.“ Odvětil Alejo.
„Zítra tady nejspíš budu naposledy, rána už vypadá dobře a domluvili jsme se tak i s tvým manažerem.“
„Tak jo.“
„Tak… ahoj.“
„Ahoj.“
Lola odešla z jeho pokoje a přemýšlela, jestli to příští setkání bude naposledy, co Aleja uvidí.

„Takže Patynka, jo?“ Nadhodil Max pobaveně, když šel za Patricií, ta jen protočila očima a otočila se na něj.
„Ty mi takhle rozhodně říkat nebudeš!“
„Proč ne? Nelíbí se ti to?“
„Tak mi může říkat jen moje babička. Ty ne.“
„No dobře.“ Řekl Max a přiblížil se k Patricii. „Mluvila jsi o mně se svojí babičkou?“
„Jistě že ne!“
„Proč mám pocit, že ano?“
„Copak já vím, proč máš pocity, jaké máš?“
Max se zasmál. „Ach, ty jsi mi vážně chyběla.“
„Ty mně ale ne.“ Otočila se a hledala na parkovišti svoje auto. „Tak kde je?“
„V servisu. Přijel jsem svým.“
„Jak jako v servisu?“
„Už to to auto opravdu potřebovalo.“
„Ale co ty se do toho staráš?“
„Myslím na tvoji bezpečnost, když ty ne!“
„Ty mě fakt štveš!“
„To jsem rád.“
„Jsi rád?“
„Ano. Aspoň nějaké emoce v tobě vyvolávám.“ Pousmál se Max, chytil ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě. „A vlastně mě taky dost štveš, vypařila ses jako duch a nedala jsi mi o sobě ani vědět!“
„Proč bych to taky dělala?“
„Proč? Máme dohodu. A čas se nám krátí, vzala jsi mi týden a já ho teď hezky budu chtít vynahradit.“ Řekl Max chtivě a oběma bušilo srdce jako o závod.