Hoy con…
José Julián Gaviria como Julian

###
„Ahá, takže o to tady jde! Mohla jsem si myslet, že to nebude jen tak…“ Pousmála se Paty. „A jak si to vynahrazování představuješ, hmm?“
„Je před námi víkend… a já bych ho chtěl celý strávit s tebou… Chtěl bych tě vzít na jedno pěkné místo a pak třeba…“ Max větu nedokončil, díval se Paty do očí a přitiskl si ji ještě blíž.
Paty byla z jeho blízkosti nervózní, ale nechtěla to na sobě dát znát. „No… vymyšlené to máš hezky… tak možná někdy příště!“
„Někdy příště?“ Zatvářil se Max překvapeně.
„Jo. Dnes už totiž něco mám.“ Nadhodila Paty a couvla od Maxe.
„A můžu se zeptat co?“
„Můžeš. Ale já ti to na druhou stranu vůbec říkat nemusím… Prostě něco mám a ty v mých plánech nejsi.“ Pokrčila Paty rameny a zatvářila se lhostejně.
„Hmm, jak tak koukám, tak jsi se vrátila ke svým starým zvykům.“ Posmutněl Max.
„Ke starým zvykům? A ono to bylo někdy i jinak?“
Max chtěl něco říct, ale nakonec jen zakroutil hlavou. „Na tom nesejde…“
„Docela spěchám, takže ten odvoz pořád platí a nebo si mám jít někoho stopnout?“
Max si jen povzdechl a vydal se k autu.

Benjamin vyšel z šatny a v náručí měl oblečení, které koupil Aně Brendě. Hodil ho v ložnici na podlahu a šel pro další část. Když měl vše vyklizené, začal oblečení házet do velkých krabic, kde byli i jiné Aniny věci a také věci, co Benovi připomínali jejich společné zážitky. Nakonec krabice zalepil a postupně je odnesl před dům. Na příjezdové cestě už stálo auto přepravní společnosti a jeden z dvou mužů, začal skládat bedny do auta. Druhý šel k Benovi a podal mu desky, které Ben podepsal. Rozloučili se a Ben se vrátil do svého domu.

Lola přišla domů a aby se trochu odreagovala, pustila se do vaření. I tak ale nemohla přestat myslet na Alejandra.
„Lolo? Jsi v pořádku?“ Zeptala se Carmen.
„Cože?“ Probrala se Lola ze zamyšlení a otočila se na sestru.
„Ptala jsem se, jestli jsi v pohodě? Mluvila jsem na tebe a vůbec jsi nereagovala…“
„Promiň, jen jsem se zamyslela… Co jsi potřebovala?“
„Nic důležitého. Stalo se něco? Vypadáš nějak smutně…“
„Ne…“ Odvětila Lola a otočila se zpět k plotně. „Já jen… Ale to nic.“
Carmen šla k ní a posadila se na prázdný kus linky kousek od Loly. „Ale mě to opravdu zajímá, nikdy se mi nesvěříš, když tě něco trápí. Ale jsme sestry, ráda si tě vyslechnu.“ Pousmála se Carmen.
„Jsi hodná.“ Usmála se na ni Lola a pohladila ji po vlasech. „Já jen… asi je toho na mě poslední dobou moc… A navíc… někoho jsem poznala, ale nezachovala jsem se nejlíp a nejsem si jistá, jestli to nebyla chyba.“
„Někoho jsi poznala?“ Vypískla Carmen. „A říkáš mi o tom až teď!? O koho jde? Znám ho? je pěkný?“
„Carmen…“ Zasmála se Lola. „Opravdu o nic nejde. Jen to byl někdo zajímavý a já se k němu chovala odměřeně a možná si to vyložil špatně. A je mi to teď prostě líto… Choval se ke mě hezky a já jsem nebyla nejmilejší.“
„Hmmm, tak možná bys mu to mohla říct. Že jsi to tak nemyslela…“ Pokrčila Carmen rameny. „Občas se mi to taky stává…“
„Asi to máme v rodině.“ Obě se na sebe vážně podívaly a nakonec se začaly smát.
„Asi ano.“ Uznala Carmen.

Paty s Maxem nakonec jeli zpět do New Yorku, v autě ale panovala zvláštní atmosféra a dusno by se dalo krájet. Max byl zklamaný, že se k němu Paty chová znovu svým stylem. Doufal, že po tom, co se stalo před odjezdem, to mezi nimi bude jiné. Navíc nemohl pustit z hlavy to, kam asi Paty tolik spěchá.
„Řekneš mi kam se tedy chystáš?“
„A jéje, jsme zase u výslechu.“ Zamračila se Paty.
„Není to výslech, prostě… mě to jen zajímá…“
Paty protočila očima. „Jdu… na jednu akci. Stačí?“
„Aha a… to tam jdeš sama?“
„A i kdyby ne, tak co? Ty si taky můžeš chodit s kým chceš a kam chceš. Schválně, s kolika ženami jsi se sešel, během té doby co jsme se neviděli, hm?“
„Cože?“ Zarazil se Max. „Tady přece vůbec nejde o mě! Jen jsem se tě zeptal na úplně nevinnou otázku. Tomu se říká konverzace.“
„Aháá a když se zeptám já na zcela nevinnou otázku, tak se ti to nelíbí.“
Max se ironicky zasmál. „To nebyla nevinná otázka, naznačuješ, že jsem se scházel s kdo ví kým, když jsi tady nebyla a přitom to tak vůbec není!“
„Mě je to vlastně jedno, scházej se s kým chceš! Však za několik dní si každý půjdeme po svém a budeš potřebovat nějakou náhradu na pobavení. Nejsem ani první a ani poslední, tahle naše dohoda brzy skončí a bude všechno zase tak, jak má! Vy chlapy jste v tomhle nakonec stejně všichni stejný…“ Max sevřel pevně volant, ale nereagoval. „Vlastně bych si taky měla nějakou náhradu najít. Už se těším, až konečně zase budu moct volně dýchat a nebudu mít za zadkem takového otravu jako jsi ty!“ Uzavřela Paty.
Max zajel ke krajnici a šlápl na brzdu. Auto rychle zastavilo a kolem se rozletěl oblak písečného prachu. Max vystoupil, obešel auto a vytáhl Patricii z auta.
„No hej, co jsi se zbláznil?“ Protestovala Paty. Max ji opřel o zadní dveře a díval se na ni. Vypadal rozzlobeně a zrychloval se mu dech. Paty chvíli vypadala, že neví, co má teď vlastně čekat. Max se nakonec neudržel a vášnivě Patricii políbil, ale hodně rychle polibek i ukončil.
„Asi jo, asi jsem se zbláznil! A nebo se to asi brzo stane… protože už mi vážně piješ krev!“
„Výborně, tak to můžeme ukončit teď hned!“
„Já jsem fakt idiot, že jsem si myslel, že bys mohla být aspoň na chvíli normální! Že by ses aspoň na chvíli vzdala té svojí masky… Tys přišla za mnou, vzpomínáš? Tys navrhla tuhle dohodu… A pak ti něco přeletí přes nos a děláš, jako bych byl nějaký chudák, co za tebou leze a strašně tě tím obtěžuje… Tohle nemám zapotřebí! Chceš konec?“ Max od Paty odstoupil a rozhodil ruce. „Tak fajn, je konec!“

„Jo, hned jsem tam!“ Zavolala Valerie a po chvíli přiběhla ke dveřím, u kterých někdo zvonil. Když otevřela, uviděla muže, co svou tvář schovává za kyticí růží. Po chvíli ji dal pryč a na Val se díval usmívající se Julian.
„Juliane! Co tady děláš?“ Rozzářila se Valerie.
„Chtěl jsem tě překvapit.“ Řekl a podal ji květiny.
Val si je vzala a přivoněla si k nim. „Jsou nádherné, děkuju!“
„Jsem rád, že se ti líbí.“
„Pojď dál!“ Pozvala ho Val dovnitř. Za chvíli už Julian seděl na pohovce a Val dávala květiny do vody. „Dáš si něco k pití?“ Zeptala se ho.
„Máš třeba nějaké víno?“
„No… asi ano. Podívám se.“ Řekla Val trochu překvapeně. Neměla moc ve zvyku pít. Nakonec ale víno našla a oboum nalila. Nakonec si spolu sedli na pohovku, popíjeli a povídali si.
„Mám teď dva dny volno, tak jsem si říkal. Že by bylo fajn se znovu vidět.“
„To ano, vážně jsi mě překvapil. Mile samozřejmě.“ Usmála se Val, cítila jak ji začínají hořet tváře, nevěděla jen, jestli je to vlivem vína a nebo vlivem Juliana. Ten po chvíli položil sklenici, naklonil se k Valerii a začal jí líbat. Val mu to opětovala, ale po chvíli ucukla.
„Promiň, asi jsem neměl.“ Omluvil se Julian. „Já jen myslel…“
„Ne, to je v pořádku. Já… jen jsem to nečekala.“ Přiznala Val a nervózně se usmála. Julian si toho všiml, tak na Val už nic znovu nezkoušel. Znovu si začali povídat, především o práci. Ale jeho to postupem času přestávalo bavit.
Julian položil prázdnou sklenici na stůl a vstal. „No… asi už půjdu.“
„Vážně?“ Byla Valerie překvapená.
„Jo, no… možná zajdu ještě za kámošem, bydlí tady poblíž.“ Zalhal Julian. Val cítila, že chce odejít, protože mu asi povídání nestačí. Vybavila se ji vzpomínka s Patricii.
„Ty máš teda život… já hledám chlapa už nejméně sto let! Když už se s někým sejdu, tak se už pak ani neráčí ozvat a ty prostě jdeš, čapneš prvního, co uvidíš a hned s ním skončíš ve sprše. A aby toho nebylo málo, pak prostě zmizíš jako by o nic nešlo, i když on by se zjevně ozvat chtěl.“ Valerie rozhodila rukama. „A tohle je spravedlivé?“
„Val…“ Začala Paty vážně. „Tvůj problém je, že jsi prostě…“ Zamyslela se. „Ty jsi prostě hrozně pruderní, nechceš s nimi spát a oni to prostě poznají.“

„Tak se měj.“ Probral ji z myšlenek Julian, který už stál u dveří. Valerie šla k němu.
„Vážně už chceš jít?“
„No… ne že bych chtěl… ale slíbil jsem, že se ještě někde zastavím… Takže musím.“
„Aha… tak jo… Tak se měj hezky.“ Val šla k němu a chtěla mu dát pusu na tvář, Julian toho ale využil a začal Valerii znovu líbat. Val se cítila nesvá, najednou ji to nebylo ani příjemné. ‚Je to přece jen pusa, no tak Val seber se…‘ Pomyslela si. Navíc cítila, že alkohol taky trochu dělá své, po tom, co spolu s Julianem vypili celou lahev. Julian toho využil a začal s Valerii couvat k pohovce.

Paty se rozbušilo srdce a při představě, že to Max myslí vážně, ji zamrazilo. Cítila, jak ji klesá tlak a udělalo se ji na chvíli zle. Sama byla svou reakcí překvapená a na moment úplně zbledla. Max ji ale neviděl, popošel po krajnici o kus dál, vzteky se celý třásl a měl ruce v pěst. Měl chuť do něčeho kopnout, ale chtěl se uklidnit, aby mohl znovu říct a konečně odjet. Paty přemýšlela, co má udělat, ale než stihla cokoliv vymyslet, Max byl zpátky u auta a tvářil se vážně. „Tak jedeme, ať to máme za sebou.“ Řekl a nastoupil, Paty tentokrát bez jakýchkoliv poznámek nastoupila na místo spolujezdce a vydali se zpět na cestu.

„Pane Alejandro, přišla za vámi slečna Lola. Prý má pro vás nějaké dokumenty z nemocnice.“ Oznámila služebná Alejovi. Ten zrovna seděl na pohovce v pracovně a cvičil na kytaru.
„Aha. Dobře. Tak ať jde dál.“ Řekl překvapeně. Služebná jen kývla a odešla. Po chvíli do pracovny nakoukla Lola.
„Můžu?“
„Jistě.“ Kývl Alejo a Lola vstoupila. Pomalu za sebou zaklapla dveře a nervózně se zadívala na Alejandra.
„Děje se něco?“ Alejo se tvářil zmateně, položil kytaru na pohovku a vstal.
„Ne… ne, neděje. Já jen…“ Nevěděla jak pokračoval. Alejo se zastavil kousek před Lolou.
„Máš pro mě prý nějaké dokumenty?“ Hádal Alejo.
„Vlastně ne… Ale chtěla jsem… chtěla jsem s tebou mluvit.“
„Aha, dobře… a o čem?“
„Chtěla jsem se omluvit.“
„Za co?“ Pozvedl Alejo překvapeně obočí.
„Za to, že jsem se poslední dobou nezachovala úplně nejlíp. Vždy jsi se ke mě choval hezky a já… dělala jsem si o tobě závěry, na které jsem vlastně ani neměla právo.“
Alejo byl trochu zaskočený, ale bylo mu jasné, že Lola mluví o tom, jak ho odmítla a odůvodnila to tím, že by pro Aleja byla pouze zábava na krátký čas. „To je v pořádku, já už jsem to dávno pustil z hlavy.“ Řekl vážně, ale věděl, že to není tak úplně pravda.
„Tak dobře… já jen, že…“ Lola se zamyslela. „Já už nebudu rušit.“ Otočila se a chtěla odejít.
„Chtěla jsi ještě něco jiného?“ Zeptal se Alejo a šel k Lola blíž. Když se otočila, stáli od sebe jen malý kousek.
„Možná… ale… moc se to nehodí.“
„Možná jsem i tak zvědavý…“
„Před nějakou dobou jsi se mě zeptal, jestli bych s tebou šla na večeři a…“
„A?“
„A… teď bych se chtěla zeptat já, jestli je tady možnost, že bys na tu večeři šel třeba ty se mnou?“ Zeptala se Lola chvějícím se hlasem a oba se zadívali jeden druhému do očí.

Ana Brenda vykládala z kufru nákup, když k ní přiběhla Anita a vítala se s ní.
„Jé mami, to je super, že už jsi doma!“ Smála se. „Už mi bylo smutno!“
„I mě sluníčko.“ Pousmála se Ana Brenda. „Ale teď musím jít vyložit ten velký nákup, ano?“
„Joo! Já ti pomůžu a pak ti pomůžu i s těmi balíčky?“ Anita běžela k zadnímu vchodu a otevřela Aně dveře.
„Jaké balíčky?“ Nechápala Ana Brenda.
„No ty velké! Jsou od Santy, že jo? Že jo?“ Poskakovala Anita a smála se u toho. Ana Brenda položila nákup na linku a šla se podívat do obývacího pokoje, kde byli čtyři velké krabice. Marcelo stál opodál a v ruce držel nějaký papír.
„Co má tohle znamenat, Ano?“ Zeptal se Marcelo a tvářil se vážně. Ana znervózněla.

Julian nakonec dostal to, pro co si přišel. Valerie mu totiž nedokázala říct ne a myslela si, že zůstane jen u polibků. Julian ale využil situace a jen u nich rozhodně nezůstalo. Bylo to velmi krátké a rychlé. Julian se začal oblékat a tvářil se spokojeně. Valerie měla zavřené oči a v hlavě ji hučelo. ‚Bože, co jsem to udělala? Co jsem to udělala?‘ Pomyslela si.
„Tak kotě… Já se ti zase ozvu, jo?“ Řekl Julian, naklonil se k Valerii a dal ji krátkou pusu na tvář. Přehodil si přes hlavu tričko, vzal si batoh a za chvíli byl pryč. Val slyšela jen zaklapnutí dveří. Konečně otevřela oči a hned ji začali stékat slzy…
„Kotě? Kotě?“ Opakovala polohlasně a tiskla k sobě deku. V hlavě se ji vynořila myšlenka na to, co se právě stalo. Valerie to už nevydržela a rozplakala se, nakonec utekla do koupelny a zabouchla za sebou dveře.

Zbytek cesty spolu Max a Patricie nepromluvili, i když myšlenek měli plnou hlavu oba dva. Max vjel do garáží v domě, ve kterém bydlel, vystoupil a z kufru auta vytáhl Patriciinu tašku. Mezitím vystoupila i Patricie a došla k němu, Max položil tašku na zem a při zpětném pohledu sjel Patricii pohledem od nohou až k její tváři. Tentokrát se ale netvářila, jak moc je nad věcí a bylo vidět, že ji celá situace nenechává úplně v klidu. „Na autobus trefíš i sama ne? Tak… sbohem!“ Řekl Max trochu váhavě, uhnul pohledem a šel si vzít ze zadního sedadla své věci, zabouchl dveře a všiml si že Patricie stojí kousek od něj. „Tak co je, na co čekáš? Jdi už!“
„Ne!“
Max se tomu musel zasmát. „Ty si ze mě opravdu už děláš srandu a já už tě mám dost! Vypadni už konečně!“ Max k ní udělal krok, ale Paty místo couvnutí udělala krok k němu, stáli od sebe malá kousek a emoce v obou jen vřeli.
„Nebudeš mí říkat co mám dělat!“
„No tak si tady třeba nocuj, mě je to fakt volný!“ Řekl Max lhostejně a chtěl odejít, Paty mu ale stála v cestě. Max ji nakonec chytil a opřel ji o auto, jako tehdy u krajnice. „Nehraj si se mnou, myslím to vážně…“Řekl výhružně a díval se Paty přímo do očí.
„Nebo co?“
„Riskuješ…“
„Tak to asi risknu!“
Max se tomu bránil, ale nedokázal Patricii odolat. Znovu ji začal líbat a Paty mu to tentokrát velmi ochotně opětovala. Oběma bušilo srdce jak splašené a jejich touha se stupňovala. Po chvíli se na sebe podívali a nakonec začali jeden druhého svlékat. Paty svlékla Maxovi triko a hodila ho na zem, Max ji vyhrnul sukni a po chvíli ji stáhl spodní prádlo. Netrvalo dlouho a Paty začala Maxovi rozepínat kalhoty… Tiskli se k sobě víc a víc a nakonec se začali velmi vášnivě milovat. Vzdechy se nesli poloprázdným parkovištěm. Když oba dosáhli svého vrcholu, tak se k sobě mlčky tiskli, měli zavřené oči a oba hlasitě oddechovali. Po delší chvilce Max pohladil Paty po tváři a odhrnul ji vlasy z tváře, oba se ba sebe podívali.
„Já tě fakt nenávidím…“ Prohodil Max polohlasně.
„Já tebe víc…“ Odvětila Patricie.