Hudba: https://www.youtube.com/watch?v=csoxXTFh5pw

###

Benjamin byl v šoku, tušil že se mu někdo vloupal do domu, ale ani ve snu ho nenapadlo že by to byla zrovna Ana Brenda a že by ho ještě takhle přepadla.
„Já to nechápu! Proč jsi to udělala?“ Sáhl si na hlavu a sykl bolestí.
„Nedal jsi mi jinou možnost!“ Vykřikla Beatriz zoufale. „Ale nechtěla jsem ti ublížit!“ Šla k němu blíž. Ben se na ni zamračil.
„Aha a proto jsi mě ještě připoutala k nějaký trubce?“ Zakýval pouty a ty zarachotili. „Copak jsi se úplně zbláznila!?“ Nechápal. „Hned mi ty pouta odemkni, tohle už není legrace!“
„Ne dokud si nepromluvíme a vše nebude zase jak dřív!“
„Brendo, my dva už ale nemáme o čem mluvit. Copak nevidíš jak je tohle všechno absurdní!?“
„Já jen vidím, že po dobrém se s tebou mluvit nedá! A ještě ty věci co jsi mi poslal! Nechápu, proč jsi to udělal! Já tě pořád miluju a ty pořád miluješ mě, musíme být spolu!“ Křičela po něm.
Ben vypadal, že mu není moc dobře. Cítil se dost omámeně a začínal tušit, že má možná otřes mozku. Hlasitý křik Beatriz mu v tom nijak nepomáhal. Beatriz si toho všimla a hned si k němu klekla.
„Co je ti!?“
„Nech mě být… všechno je to tvoje… chyba…“ Řekl Ben polohlasně a nakonec znovu ztratil vědomí.
„Bene!“ Vyjekla Beatriz vyděšeně.

Patricie odemkla vchodové dveře od jejího bytu, kabelku i klíče odhodila na botník a šla po tmě dál do místnosti. Když si chtěla sednout na pohovku, všimla si že tam leží Valerie a leknutím uskočila, praštila se do konferenčního stolku, ze kterého něco spadlo na zem a Val se tím tak probudila také. Valerie ihned hmátla po vypínači od lampy a rozsvítilo se světlo. Patricie si dala ruku před obličej, jak to nečekala a záře jí oslepila.
„Paty! Tys mě pěkně vylekala!“ Zvolala Valerie.
„To tys vyděsila mě!“ Ušklíbla se Paty, popravdě na Valerii trochu zapomněla při tom všem.
Valerie si Paty pořádně prohlédla. „Proboha Paty, co se ti stalo!? Jsi v pohodě?“ Vstala a ustaraně se na Paty dívala.
„Jak to myslíš?“ Nechápala Patricie.
Val ji natočila směrem k nedalekému zrcadlu a Paty se něm prohlédla. Měla rozcuchané vlasy, rozmazaný make-up od pláče, zašpiněné šaty a nohy, protože neměla boty. Patricie vypadala na chvíli také překvapeně.
„Vypadáš, jako by tě někdo přepadl! A kde máš boty? Co se stalo?“ Vyzvídala Valerie.
Paty jen pokrčila rameny. „No asi jsem ty boty někde nechala.“
„Nechala jsi někde boty? A šla jsi domů bosá nebo co?“
„Asi ano.“ Usoudila Paty.
„Jak asi ano? Ty nevíš?“
„Víc mě trápilo, že nemám kalhotky a fouká mi pod šaty!“
„Ehm? Cože?“
Paty si povzdechla. „Nechci o tom mluvit.“
Valerii to nakonec došlo. „Proboha! Že on tě našel Max!? Jestli ti něco udělal…“ Ani nechtěla pomyslet.
Když Paty slyšela Maxovo jméno, zamračila se. „Jak o něm víš?“
„Hledal tě tady… a já… řekla jsem mu kde jsi. On ti něco udělal!?“ Strachovala se Valerie.
Paty jen zakroutila hlavou. „Neudělal a už ani neudělá…“ Řekla nakonec a chtěla odejít.
„Jak to myslíš?“
Paty nad tím mávla rukou. „Na tom nezáleží. Už je stejně po všem…“ Řekla a odešla do koupelny. Valerie vypadala zmateně a přemýšlela, co se mezi nimi muselo stát.

Beatriz nevěděla, co má dělat. Nakonec našla lékárničku a Benjaminovi zavázala zraněnou hlavu. Poté mu tam nechala i nějaké jídlo, vodu a prášky na bolest. Sedla si na schody a sledovala ho. Nějaký hlas ví ji našeptával, že by měla zavolat záchranku. „Ale já nemůžu, nemůžu!“ Mluvila si sama pro sebe. „Nenechám si ujít jedinou šanci, jak ho získat zpět! Za žádnou cenu!“

Max dorazil domů a vyčerpaně si sehnul na gauč. Po hádce s Patricii se ještě nějakou chvíli procházel městem a nakonec se vrátil docela pozdě. Měl chuť to zabalit v nějakém baru, ale nakonec chtěl mít čistou hlavu a vymyslet, co má teď vlastně dělat. Ať se snažil sebevíc, Patricii nedokázal ani na moment vypustit z hlavy. Už nějakou dobu snažil dovolat Benovi, ale mobil měl vypnutý. Carlose ani nezkoušel, věděl že šel na svůj tradiční víkendový lov a že má nejspíš momentálně úplně jinou zábavu. Nakonec se Max sebral a šel si dát sprchu.

Paty byla tou dobou taky ve sprše. Nechala na sebe stékat vodu a měla zavřené oči. Snažila se myslet na něco jiného, ale stále se ji v hlavě zjevovali události dnešního večera. Vášnivé milování s Maxem a pak hádka, která vyústila v konec jejich dohody. Když si představila, že by ho už nikdy neviděla, sevřela se ji hruď. ‚Ale no tak Patricie, nechovej se jako nějaká nána! A co že bys ho už neviděla? Stejně je to strašný pitomec!‘ Přesvědčovala sama sebe ve svých myšlenkách, její reakce a emoce, které v ní Max vyvolával ji totiž velice mátli. Nakonec se přesunula do postele a po náročném dni docela rychle usnula. Ani ona ani Max netušili, že ani jeden nedokáže toho druhého pustit z hlavy.

Druhý den ráno. Benjamin se probudil a byl v první chvíli dost zmatený, kde to vlastně je. Vše ho bolelo z toho jak celou noc ležel na podlaze a hlava ho bolela jako střep. Po chvíli si všiml sklenice vody kousek od něj a jelikož byl úplně vyprahlí, ihned ji vypil. Poté si všiml Beatriz, která seděla na schodech, byla opřená o zábradlí a spala. Chvíli se zkoušel dostat z pout, ale byla moc těsná. Když po chvíli pouta zarachotili o trubku, Beatriz se probudila.
„Lásko, už jsi vzhůru?“ Usmála se na něj.
„Lásko?“ Zvolal Benjamin nevěřícně. „V téhle situaci zní jako neuvěřitelná ironie!“
„Pořád se chceš hádat?“ Zesmutněla Beatriz.
„Brendo, uvědom si co děláš! Tys mě napadla v mém vlastním domě a i když víš, že mám nejspíš otřes mozku, tak jsi mě tady nechala celou noc jen tak ležet. Co se to s tebou sakra stalo!?“ Rozčilil se Ben a přitom cítil, že se mu dělá zase hůř.
„Chtěla jsem ti to všechno vysvětlit, v klidu a v pohodě. Chtěla jsem aby jsme si to vyjasnili a zase vše bylo jako dřív.“
„Ale to už nikdy nebude jako dřív a určitě ne po tom, co jsi udělala teď. Pochop, že je konec! Myslel jsem si, že z toho všeho je to snad jasné dost.“
Beatriz zakroutila hlavou a vstala. „Ne to není konec! Obětovala jsem toho pro tebe až moc a nenechám tě, abys mě teď opustil! Buď budeš se mnou a nebo nebudeš vůbec!“ Vykřikla a na něj vyšla po schodech nahoru.

Lola přišla do parku a posadila se na jednu z laviček. Chvíli se rozhlížela kolem a poté vytáhla mobil, aby naspala zprávu. V tom ji někdo zakryl oči. Lola se usmála a položila ruku na ruce, které měla přes oči.
„Ahoj krásko.“ Řekl Alejo něžně.
„Ahoj.“ Usmála se Lola.
Alejo ji nakonec pustil, obešel lavičku a sedl si vedle ní. Měl na hlavě kšiltovku a sluneční brýle, aby ho nikdo tak snadno nepoznal.
„Jsem moc rád, že jsi přišla!“
„Ranní procházka v parku zněla jako fajn nápad.“ Usmála se.
„Říkal jsem si, že by to tady po ránu mohlo být trochu bezpečnější.“
„Jako že žádní paparazzi v křoví?“
„Něco takového.“ Zasmál se Alejo.
Nakonec se šli projít a prošli většinu parku, povídali si o všem možném. O jejich dětství, o tom že Lola chtěla být lékařkou, ale že nemohla dostudovat. Alejo ji vyprávěl o tom jak má hudbu rád už od dětství a že ho to vždy velmi bavilo, ale je náročné, když ho teď všude tolik lidí poznává.
„Občas bych byl zase rád úplně obyčejný člověk v davu.“ Pronesl Alejo. „Jít si třeba jen tak v klidu nakoupit. Jsou to sice drobnosti. Ale občas i to člověku může chybět…“
„Asi si to moc neumím představit z tvojí strany. Asi by bylo hodně zvláštní, kdyby třeba po mě lidé najednou chtěli autogram a fotku.“ Usmála se.
„To já bych si od tebe klidně autogram vzal.“ Zasmál se Alejo a Lola s ním. „I tohle je vzácná chvilka. Už jsem v parku dlouho nebyl a navíc jsem neměl tak příjemnou společnost.“ Dodal. Alejo chytil Lolu za ruku a ta se trochu začervenala. Nakonec pokračovali v procházce.

Max se rozhodl, že se za svým bratrem zajede podívat. Nemohl se mu dovolat ani ráno a bylo mu to už divné. Benjamin si nikdy telefon nevypínal a Max stejně potřeboval trochu změnit prostředí. Zabalil si pár věcí, kdyby náhodou zůstal pryč déle a odjel z města.

„Jsi si jistá, že už chceš jít domu? Nemám jít s tebou?“ Zeptala se Paty Valerie.
„Ne, nemusíš.“ Zakroutila Valerie hlavou. „Už je to lepší. A navíc potřebuju ještě zařádit pár věcí dokud mám ještě volno a taky se nachystat na pondělí do práce. Přijdeš už taky?“
„Asi jo…“ Povzdechla si Paty, práce byla to poslední, co by jí teď zajímalo.
„Je tam bez tebe už nuda.“ Pousmála se a Paty se na to zašklebila, což Val rozesmálo. „Dobře. Tak se uvidíme v pondělí.“ Řekla Valerie a Patricii silně objala. Paty to trochu překvapilo, ale také Val objala. Nakonec šla Valerie ke dveřím a už se chystala odejít.
„Počkej.“ Vyhrkla nakonec Paty. „Půjdu přece jen s tebou.“ Pronesla, vzala si kabelku a obě vyšly z bytu. Paty nechtěla být v bytě sama, protože by ji znovu přepadli myšlenky, které v hlavě mít nechtěla.

Alejo a Lola si koupili nanuky a sedli si na jednu z laviček.
„Měla jsi mi říct, že jsi měla noční! Nikam bych tě netahal.“ Zakroutil Alejo hlavou. „Mohla sis odpočinout.“
„Ale mě to nevadí, vlastně se mi tahle procházka líbí a odpočinou si můžu i později. Sestra je u kamarádky a psala mi, že tam bude spát i dnes. Takže asi ani nebudu muset vařit. Mám dnes volný den a chci si ho užít.“ Usmála se.
„Hmmm… tak co kdyby jsme si dali i oběd?“ Navrhnul Alejo.
„A ty nemáš dnes nějakou práci?“
„No… něco by se našlo… ale taky to můžu nechat na později.“ Usmál se. Přesto ale tušil, že jeho manažer Octavio asi rudne vzteky, protože si Alejo vypnul mobil a i kdyby ho sháněl, tak se mu nedovolá.
„Tak co třeba si dát čínu? U mě?“ Pousmála se Lola.
„Na to nedokážu říct ne.“ Odvětil Alejo a vypadal spokojeně. Už dlouho nezažil takový obyčejný ale pěkný den.
Alejo se na Lolu díval a nedokázal z ní spustit oči. Lola si nervózně zastrčila vlasy za ucho. „Proč se na mě tak díváš?“
„Chci si tuhle chvíli pamatovat. Jak moc ti to sluší.“ Polichotil ji. Lola se usmála a Alejo se k ní začal přibližovat a chtěl ji políbit. V tom se ozvalo zašustění křoví kousek od nich a oba se otočili. Kousek od nich se krčil jeden fotograf a chtěl ulovit nějakou zajímavou fotku.
„No to snad ne!“ Pronesl Alejo a oba vstali.
„Co teď?“ zeptala se Lola zmateně. „Utečeme?“ Navrhla.
Alejo se pousmál. „Dobře.“ Souhlasil a ona se rozběhli pryč. Lidé kolem co nevěděli o koho jde se na ně jen zmateně dívali. Ani jeden si ale nevšiml toho, že už je nějakou chvíli pozoruje jedna žena a nafotila pár fotek na svůj mobil. Ihned je poslala do redakce známého bulvárního plátku a než se k nim dostal jejich fotograf, už byli oba fuč.

Patricie pomáhala Valerii dát trochu do pořádku její byt. Po tom co se stalo s Julianem tam několik věcí trochu rozházela, když byla rozrušená.
„Holka, ty se taky nezdáš.“ Vypadala Patricie překvapeně. Tentokrát se při její poznámce zašklebila Valerie.
„Co kdybys mi radši prozradila, co se včera stalo?“ Změnila Val téma.
„Co by se mělo stát?“ Paty se tvářila, jako by neměla ani tušení o čem Valerie mluví.
„Mezi tebou a Maxem.“
„Nic co by bylo potřeba nějak rozpatlávat.“
„Tak dobře… myslela jsem, že mi věříš, ale asi ne…“
„Ale to přece o tomhle vůbec není…“
„Ale je… já ti taky říkám všechno a ty jen to co se ti hodí…“ Vyčetla ji Valerie.
„Dobře.“ Paty přestala uklízet. „Max na mě byl naštvaný, přišel se se mnou dohadovat a nakonec jsme si to spolu rozdali. Nic nového! Stačí?“
„A proto jsi pak přišla celá nesvá a smutná?“
„Já jsem ale nebyla smutná!“
„Ale byla, viděla jsem ten tvůj výraz.“
„Ukončil naší dohodu. Takže jsem spíš byla ráda, že už ho mám konečně z krku!“
„Ukončil? A proč?“
„To se zeptej jeho!“ Rozhodila Paty rukama. „A už stačí, nechci se o něm bavit!“ Ukončila Patricie téma a pustila se znovu do úklidu. Valerie ale tušila, že to Paty není úplně jedno, jak se snaží předstírat.

Alejo a Lola se zastavili o v odlehlejší části parku a oba oddechovali.
„Páni… Už jsem dlouho takhle neběžela. Měla bych asi zase začít! Jestli to budeme dělat častěji… Uf.“ Pronesla Lola.
„Já většinou neutíkám, ale ten tvůj nápad se mi tak líbil, že jsem nedokázal říct ne.“ Pronesl Alejo. Oba se na sebe podívali a začali se smát.
„Nic lepšího mě zrovna nenapadlo!“ Přiznala Lola.
„Asi jsme tím upoutali ještě větší pozornost. Ale nejspíš jsme ho setřásli. Nevypadal, že by chtěl běžet za námi. Takže účel to splnilo.“ Usmál se Alejandro a přistoupil k Lole.
„Příště mi musíš říct, jak se v takové situaci chovat.“
„Příště? Chtěla bys mě ještě vidět?“ Řekl Alejo s úsměvem a chytil Lolu kolem pasu. Jeden druhému se dívali do očí.
„Ano to chtěla…“
„Že to ale trvalo…“ Zasmál se Alejo, odhrnul Lole vlasy z tváře, přitáhl si ji k sobě a dlouze ji políbil. Lola mu jeho polibek ihned opětovala.

Maxmiliano přijel k domu jeho rodičů, kde teď Ben bydlel a zaparkoval auto hned vedle Benova. Bylo mu divné, že nebere mobil, když je pravděpodobně doma.
Poté si ale všiml, že v autě jsou ještě nějaké věci, šel k němu a zjistil, že auto ani není zamčené, začalo mu to být dost podezřelé. Max šel ke vchodovým dveřím a všiml si rozbitého skla z okna. To už začínal mít opravdu obavy, že se něco stalo.
Pomalu se vrátil k autu aby našel náhradní klíč, který měl v přihrádce. Nakonec ještě vytočil číslo policie a nahlásil jim, že dům jeho rodiny byl pravděpodobně vykradený a že je potřeba aby to zkontrolovali. Podle pokynů policie měl počkat na hlídku, ale měl dost zvláštní pocit. Nakonec šel do kufru auta a z tašky vytáhl malou vzduchovku, která velmi připomínala klasickou zbraň. Nakonec se rozhodl že půjde do domu.

Lolimar pozvala Alejandra k sobě, cestou k ní si koupili jídlo a nakonec si ho u Loly doma rozbalili v obývacím pokoji. Jedli čínské jídlo z krabiček, seděli na pohovce a povídali si. Alejo se rozhlížel po pokoji.
„Je to tady pěkné.“ Pronesl a usmál se.
„Oproti tvému domu je to ale docela nezajímavý krcálek, co?“
„Jistě že ne. V podobném bytě jsem vyrůstal a mám na tu dobu nejlepší vzpomínky. V domě kde jsem teď si vlastně pořád tak nějak zvykám.“
„Je strašně zvláštní, vidět věci z tvého úhlu pohledu.“
„Taky jsem si nikým už dlouho tak normálně nepopovídal. Všechny zajímá jen moje kariera, nové písničky, koncerty. A u tebe je to prostě úplně něco jiného. Tebe tyhle věci nezajímají vůbec a mě se to vlastně asi i líbí.“
„Nemysli si, pár tvých písniček taky znám! Hlavně tedy smíchané s hlasem mojí sestry.“ Oba se tomu zasmáli. Alejo nakonec vstal a podal Lole ruku.
„Smím prosit?“
„Ale… vždyť nehraje hudba…“ Zarazila se Lola.
„Já vím…“ Usmál se Alejo tajemně. Lola mu nakonec podala ruku a poodešli do volného prostotu. Alejo chytil Lolu něžně si ji k sobě přitáhla začali tančit. Alejo začal tiše zpívat.

I danced with the world
And the world danced with me
Paving the pride of the world and the free
And the world held my hand
And the love came true
The night I danced with you

I could have waited,
But I was bolder
Could have looked behind my shoulder,
But I found my home
My love so true the night I danced with you
Danced with the world
And the world danced with me
Paving the pride of the world and the free
And the world held my hand
And the love came true
The night I danced with you

Poté se jeden druhému zadívali do očí.
„To byla nádherná písnička.“ Usmála se Lola.
„Složil jsem ji pro tebe.“
„Cože?“ Vykulila Lola oči.
„Už je to delší domu. Snil jsem i tom, že si s tebou budu moct aspoň jednou zatančit a když se to stalo, tak se mi slova písně jen potvrdili. Něco jsi ve mě probudila a já tě nemůžu dostat z hlavy…“ Řekl ji něžně. „Je mi s tebou opravdu moc dobře.“
„Mě taky… už je to dlouho, co jsem se cítila takhle příjemně. Děkuju…“
„Ne, to já děkuju tobě.“ Řekl Alejo a znovu Lolu něžně políbil. Poté se na sebe podívali a tentokrát Aleja začala líbat Lola. Jejich polibky byli čím dál vášnivější. Když v tom uslyšeli prásknutí dveří. Oba se podívali směrem ke dveřím. U nich stála Carmen a tvářila se naprosto šokovaně.

Max potichu odemkl dveře a pomalu vešel dovnitř. Rozhlédl se ale nikdo poblíž nebyl. Nevypadalo to ani tak, že by někdo něco ukradl. Pomalu šel prozkoumat zbytek domu, první zamířil do jídelny a poté do kuchyně. Na lince viděl lékárničku a kousek od ní odpadkový koš, ve kterém byli nějaké gázy od krve. Max se na vše zmateně díval. Mezitím do kuchyně neslyšně vešla Beatriz. Tvářila se naštvaně a v ruce držela dlouhý kuchyňský nůž. Pomalu se blížila k Maxovi a pevně svírala rukojeť nože.