Beatriz se tiše plížila za zády Maxmiliana, byla připravená ho napadnout. Zvedla nůž nad hlavu a sluneční záře se odrazil od čepele. Odraz dopadl do zorného pole Maxe a ten se ihned otočil. Co za sebou ale spatřil ho stejně velmi překvapilo. Beatriz šlehla nožem a Max jen tak tak uskočil ráně, kterou se mu chystala Beatriz zasadit přímo do zad, i přesto se jí ale povedlo Maxe pořezat na paži. Max se za zraněnou ruku chytil a namířil na Beatriz zbraň, kterou držel v ruce. I když to byla pouze menší vzduchovka, Beatriz nejistě o krok couvla, protože si zbraně předtím nevšimla.
„Ty ses pomátla nebo co!?“ Vykřikl na ni Max šokovaně. Beatriz vypadala, že chce zkusit své štěstí znovu, ale o svůj moment překvapení už přišla. I tak po něm ale nožem znovu šlehla, Max tentokrát uskočil do strany a když to Beatriz nečekala, vběhl za ni a chytil ji zezadu za paže, tak že na něj nemohla zaútočit. Musel upustil zbraň, která spadla na podlahu a vystřelila. Naštěstí zasáhla jen skříňku opodál.
„Pusť mě!“ Ječela Beatriz a snažila se mu marně vyprostit.
„No tak na to zapomeň, holčičko!“
Beatriz se snažila bránit, nakonec v zápalu boje upustila nůž na podlahu a začala hystericky ječet. „To ti nedaruju, ty šmejde! Hned mě pusť!“
I když se Beatriz bránila, Max ji nakonec odvedl do předsíně, kde byla menší komora. Beatriz se vzpouzela a nadávala, měla to ale marné. Maxovi se podařilo otevřít dveře a Beatriz strčil dovnitř. Než se vůbec stačila otočit, Max ji tam zavřel a zamknul dveře.
„Sorry, ale nehodlám se tady s tebou prát!“ Pronesl vážně, Beatriz začala bouchat na dveře a nadávat. Max se podíval na svou ruku, kterou měl celou od krve. „Au… co to sakra do tý ženský vjelo?“ Nakonec šel znovu do kuchyně a provizorně si ruku zkusil zavázat, aby přestala krvácet. Moc to nepomohlo, ale chtěl vědět jestli je v domě i Benjamin a začínal se bát, co se mohlo v domě stát.
„Benjo!“ Zavolal uprostřed haly.
„Pusť mě ven!“ Bylo tlumeně slyšet z komory.
„Ty buď zticha!“ Vykřikl po ní. Najednou jako by slyšel nějaké divné bouchání. Snažil se ho rozpoznat přes vřískání Beatriz a nakonec zamířil do sklepa. Když otevřel dveře, zvuk se zesílil. Po pár schodech najednou uviděl svého bratra, jak z posledních sil bouchá náramkem z pout o trubku. Hned k němu běžel.
„Bože, Bene! Co se tady sakra stalo?“
„Maxi, brácho…“ Hlesl Ben polohlasně. Bylo vidět, že mu není moc dobře. Max viděl obvaz na hlavě a došlo mu, že není asi úplně v pořádku. Max hned vytáhl mobil z kapsy a vytočil záchranku.
„…ano, je tady jeden zraněný. Můj bratr má asi úraz hlavy! … Ne nevím! Nevím, co se stalo! … Dobře…“ Snažil se vysvětlit situaci.
„Rád tě vidím, brácho!“ Hlesl Ben.
„… Dobře, děkuju!“ Ukončil Max hovor a rozhlédl se kolem. „Neboj se, to bude v pohodě!“ Snažil se uklidnit Benjamina, který byl stále docela mimo.“Bože, kam ta potvora mohla dát klíče!“ Vstal a chtěl je jít hledat, ale najednou mu klesl tlak a zamotala se mu hlava. Musel se chytit o vedlejší stěnu, z úbytku krve mu nebylo taky nijak dobře. „No paráda! To mi chybělo.“ Pronesl si sám pro sebe. Nakonec si sedl na zem a opřel se o chladnou zeď. Chytil si zraněnou ruku a sykl bolestí. Na chvíli zavřel oči. Ani si to neuvědomil, ale na krátko ztratil vědomí.

„Ne to není možné!“ Vykřikla Carmen a zakroutila nevěřícně hlavou. Než vůbec Lola nebo Alejo stihli nějak reagovat, Carmen se do obou nepříčetně pustila. „Jak jsi mi mohla něco takové udělat!? Já jsem si myslela, že ti na mě záleží a ty místo toho svedeš jediného chlapa, kterého jsem kdy milovala! To si říkáš sestra!?“ Celá situace zněla o to víc absurdně, když Alejandro Carmen ve skutečnosti vůbec neznal.
„Carmen…“ Začala Lola, ale Carmen ji vůbec nepustila ke slovu.
„Vždy je od tebe o několik let mladší! Jak se ti to k čertu povedlo!? Tohle není normální!“ Zavzlykala. „A ty!“ Podívala se na Alejandra a v tu chvíli ji došli slova. „Nenávidím vám oba dva!“ Rozbrečela se a utekla do pokoje, ve kterém se zamknula. Lola hned šla za ní, ale do pokoje už se nedostala.
„Carmen, otevři mi prosím!“ Žádala ji, ale marně. Z pokoje se ozval nějaký hluk, zkusila to znovu, ale Carmen neměla v pláni jí otevřít. Alejo přišel k Lole a položil ji ruku na rameno.
„Lolo, moc mě mrzí, že jsem ti způsobil nějaké problémy!“ Řekl ji a tvářil se přitom smutně. „Já v tu chvíli ani nevěděl, jestli mám vůbec něco říct a hlavně co!“ Oba poodešli kousek stranou.
„Tím se netrap, já byla taky tak překvapená, že jsem vůbec nevěděla co říct…“ Zakroutila hlavou. „Navíc, chápu že moje sestra je pro tebe cizí a takhle situace je dost zvláštní…“
„Můžu něco udělat? Nějak jí to zkusit vysvětlit?“
„Ne Alejo, bude lepší když půjdeš. Jak jí znám, tak s ní nebude řeč. A nejhorší je, že já ani nevím co mám vlastně vysvětlovat!“
„Určitě? Chtěl bych nějak pomoct.“ Vypadal ustaraně.
„Ano, určitě.“ Pousmála se Lola. „Moc mě to celé mrzí, omlouvám se i za ni.“
Alejo ji pohladil po tváři. „Ozveš se mi až budeš moct?“
„Jistě.“ Kývla Lola na souhlas. Alejo chvíli váhal, jestli je to vhodné, ale nakonec Lolu krátce políbil, pousmál se na ni a odešel. Nechtěl, ale věděl že tohle jsou věci, co kterých by se asi momentálně neměl plést.

„Jak já je nenávidím, zrádci!“ Běželo Carmen hlavou, nepříčetně strhala všechny Alejovi plakáty ze zdi a začala je trhat, rozházela si polovinu pokoje. Lola a ani Alejo netušili, že pár jejich fotek z parku se dostalo velmi rychle na internet. Nebyli moc kvalitní, ale Carmen v ženě, která byla s Alejem poznala svou sestru.
Když Carmen rozzlobeně hodila o zem skleněný rámeček a její společnou fotkou s Alejem, kterou měla z autogramiády, najednou se podívala na tu spoušť a zarazila se. Podívala se na potrhané Alejovi fotky a najednou si uvědomila, že zničila vše co o něm měla. V očích se jí zalesklo, padla do postele a rozbrečela se.

Max se znovu probral a slyšel v dálce nějaké divné rány, chtěl se jít podívat ale najednou na to neměl sílu. Po další chvíli najednou slyšel kroky. Někdo mu před obličejem zamával baterkou.
„Pane, jste v pořádku?“ Zeptal se ho neznámý muž.
Max před světlem přivřel oči a zamračil se. „Vypadám snad na to?“ Poznamenal. Muž jeho ironickou poznámku ale nijak nekomentoval. Po chvíli už se ve sklepě další tři lidé, přijela policie a zdravotníci, které Max stihnul zavolat.
Na místě je ošetřili, jak to v aktuální situaci šlo. Ben byl znovu v bezvědomí a už ho nakládali do sanitky. Max šel po svých, do nemocnice nechtěl, ale stejně by tam musel kvůli Benovi. Než nastoupil, najednou mu hlavou blesklo, že úplně zapomněl na Beatriz.
„Kde je Ana Brenda?“
„Kde je kdo?“ Nechápal zdravotník.
Max jen zakroutil hlavou a šel k jednomu z policistů. „Ta žena, Ana Brenda… co byla v komoře, kde je? Odvezli jste ji?“
„Žena v komoře?“ Nechápal policista.
„Já snad dneska mluvím čínsky.“ Pomyslel si Max a povzdechl si. „Ano, ex přítelkyně mého bratra. Napadla mě a jeho nejspíš předtím taky. Zamknul jsem ji do komory, aby neutekla.“
Dva policisté se na sebe tázavě podívali. „Nikdo další už v domě nebyl!“ Poznamenal jeden z nich.
„Ale to přece není možný!“ Max šel rychle zpět do domu a všiml si, že dveře od kůlny jsou poničené. Na zemi leželo jen kladivo. Beatriz rozbila dveře kolem zámku, protože nebyli z moc silného dřeva a nakonec utekla pryč.
„Ta potvora…“ pronesl tiše. Jeden ze zdravotníku ho znovu vyzval k odjezdu do nemocnice, tak nakonec odešel do sanitky, která je odvezla do nejbližší nemocnice.

Lola seděla na pohovce a přemýšlela, jak má vyřešit situaci s Carmen. V tom se otevřeli dveře jejího pokoje a Lola hned vstala a podívala se směrem k nim. Z pokoje vyšla Carmen a mračila se, v ruce držela cestovní tašku a v ní měla své věci.
„Carmen, musíme si promluvit!“ Začala Lola a pak si všimla tašky. „Na co máš tu tašku?“
Carmen se jen ušklíbla. „My dvě už nemáme o čem mluvit! Odjíždím k babičce, už tady s tebou nebudu!“
„Ale Carmen, nemůžeš jen tak odjet. Tohle celé se dá vyřešit!“
„Ano? Já bych neřekla! Tuhle zradu ti nikdy neodpustím!“
Lola nevěřícně zakroutila hlavou. „Tohle je absurdní!“
„Ano to je! Ještě nedávno jsi ani nevěděla, kdo Alejandro je! A najednou se s ním líbáš v našem bytě! Tedy… v tvém bytě!“ Zamračila se ještě víc.
„Kdyby jsi mě nechala ti to vysvětlit!“
„Tady není co! A ani mě to nezajímá!“
„Ty nemáš jediný důvod mi tady dělat takové scény, Alejo a já, my jsme…“
„Tak najednou je to Alejo a ty! No já mám dost.“ Protočila očima. „Radši půjdu!“ Chystala se odejít, ale Lola ji vstoupila do cesty.
„Nemůžeš jen tak odejít, mám za tebe zodpovědnost!“
„Ne už nemáš, babi se o mě postará! Tebe nepotřebuju! Jsi zrádce a lhářka!“ Vyjela po ní.
Lola se zamračila. „Dobře, tak teda běž!“ Ustoupila ji z cesty.
„Ráda!“ Ušklíbla se a co nejrychleji zmizela z bytu. Lola byla zoufalá, nevěděla jak tuhle situaci se sestrou vyřešit a nevěděla, jestli jednala dobře. Nakonec vzala telefon a zavolala jejich babičce.

Beatriz utekla do domu Moreirových, zamířila do nejbližšího penzionu, aby se trochu zkulturnila a vzala si čisté oblečení. Nakonec se prohlížela v zrcadle a mračila se. „Ten zatracenej Max mi vše zkazil! Už jsem byla jen krok od toho, aby jsme s Benem byli znovu spolu! Ale neboj se lásko, já se tě nikdy nevzdám!“ Pousmála se na svůj odraz.

Patricie se vrátila od Valerie, otevřela si láhev vína a sedla si na pohovku. Rozhlédla se po bytě a najednou se cítila hrozně sama. Nakonec si vzala mobil a všimla si, že tam má už jednu starší zprávu od Daniela.

Paty, asi bys to měla vědět. Rita se mi přiznala, že Maxovi řekla o tom, že jsme byli manželé… Omlouvám se, jestli ti to způsobilo nějaké trable…

Paty se ušklíbla a napila se vína. Nakonec se zamyslela a vybavila se jí jedna vzpomínka.

Před šesti lety

Patricie a Daniel se setkali už na vysoké škole. Patricie studovala literaturu a Daniel historii umění. I přes jejich povahy se velmi rychle spřátelili a nejen to. Oba velmi často holdovali alkoholu a extázi. Při jedné akci, kdy několik spolužáků jelo do Las Vegas si jejich večer užili jinak, než by vůbec čekali. V oparu omamných látek se rozhodli, že se vezmou v jedné z kapliček a svůj plán také zrealizovali. Když další den ráno našli oddací listy, byl to pro ně velký šok. Patricie chtěla manželství anulovat, Daniel tomu ale chtěl dát šanci a nakonec se domluvili, že to alespoň zkusí.
Daniel se právě vrátil do malého pronajatého bytu, ve kterém při studiu bydlel. Paty u něj často zůstávala už dříve, ale po jejich nečekané svatbě ji přemluvil, aby se nastěhovala aspoň na čas k němu. Když vešel do bytu, Paty seděla na pohovce a vedle ní byl její kufr. Daniel se zarazil. Paty vypadala smutně a on začínal tušit, co se děje.
„Ahoj.“ Prolomil ticho v místnosti.
„Ahoj.“
„Chystáš se někam?“
„Ano… Vracím se na kolej…“
„Ale proč? Udělal jsem něco? Je to kvůli tomu co jsem ti včera řekl?“ Zesmutněl.
„Ne…“ Zakroutila hlavou. „Nebo možná ano… Já nevím.“
„Myslel jsem si… že to víš…“
„Spíš jsem to tušila… ale vědět to jistě je…“ Zakroutila hlavou.
Daniel zesmutněl. „Stejně se to nezmění, ani když půjdeš pryč.“
„Ale mělo by!“
„Copak je to tak špatné, že tě miluju!?“ Zvolal zoufale.
„Ano je, protože se to nemělo stát! Na tom co mezi námi bylo, bylo skvělé to, že jsme to nikdy nemuseli nijak pojmenovávat. Užívali jsme si občas fajn chvíle a bylo vše v pohodě.“
„Však si je můžeme užívat i dál…“ Přiblížil se k ní a Paty couvla.
„Já nemůžu.“ Zakroutila hlavou. „Ne takhle!“
„Já ale nechápu proč!“
„Protože já to nikdy nebrala takhle vážně! Ano jsme si blízcí, z jistého úhlu pohledu… uznávám. Ale já… nechtěla jsem si nikdy hrát na tvoji přítelkyni, měla jsem za to, že je to mezi námi prostě takové volné. Sám jsi mi říkal že umělci prostě využívají příležitosti a užívají si život, to se mi líbilo! A najednou jsme manželé, protože jsme byli sjetý… a teď začínáš mluvit o lásce a na tohle já prostě nemám!“
„Myslel jsem… že mě máš ráda…“
„Ano, mám! Ale nikdy tě nebudu milovat, nikdy nebudu milovat nikoho! Jak bych taky mohla, když neumím mít ráda ani samu sebe?“ Zvolala zoufale. „Nemůžu někomu dát něco, co v sobě prostě nemám!“ Zalesklo se jí v očích a Danielovi taky.
„Ale to se může změnit! Já přece vím o tom, co se ti stalo, nebyla to tvoje chyba!“ Šel k ní a objal ji. Paty ho ale po chvíli lehce odstrčila. Podívali se na sebe.
„Možná… ale nikdy už se to nezmění. Nikdo to nezmění! Když jsem byla malá, tak… věřila jsem tomu, že láska existuje! A pak přišla tvrdá realita, která se mi později začala potvrzovat víc a víc…“ Zakroutila hlavou. „Pro mě prostě není. Ať už jsem v náručí kohokoliv, tak ty city tam prostě nejsem… žádné! Myslela jsem… že jednou potkám někoho, díky komu si budu připadat… jinak. Líp… Ale nestalo se to, nikdy…“
„Copak se mnou nejsi ani trochu šťastná?“ Vypadal Daniel zklamaně.
Paty ho pohladila po tváři. „Promiň, tohle nemůžeš pochopit. Není to tebou… je to ve mě. Ten balast a humus z mého života se mi připomíná každý den… Chtěla jsem ti dát šanci, kterou jsi chtěl. Ale já prostě cítím, že by to nikdy nemohlo fungovat. Nemůžu si hrát na něco, co není…“
Daniel nakonec smutně sklopil hlavu. „Nemůžu tě držet, když to sama nechceš…“
Paty se pousmála a nakonec ho políbila. Vzala si kufr a šla ke dveřím.
„Paty?“ Zavolal na ni Daniel ještě než odešla.
„Jo?“
„Moc bych si přál, abys jednou potkala někoho, kdo ti dokáže, že láska opravdu existuje…“ Řekl vážně a Paty se lehce pousmála. „Protože ona existuje. Já to vím díky tobě… a ty to snad jednou budeš taky tak cítit… I když ne se mnou.“ Daniel vypadal, že ho každou chvíli přemůžou emoce, ale stále se držel.
Paty se na něj smutně usmála. „Měla jsem pravdu… Tebe by pro mě byla velká škoda…“ Řekla vážně, nakonec se otočila a odešla z bytu. Z toho všeho ale byla taky velmi smutná, Danielovi nechtěla ublížit, ale nedokázala s ním zůstat. Daniel si sedl na pohovku a po tvářích mu stékali slzy, z kapsy vytáhl prsten, který chtěl Paty dát. V den jejich svatby měli pouze plastové z nějakého dětského automatu. V tu chvíli věděl, že Paty nikdy nebude moct mít tolik, jak by si přál.

Současnost

Paty seděla na pohovce ve svém bytě a prohlížela si plastový prsten ze svatby s Danielem. Měla ho schovaný, jako i nějaké další upomínky. Povzdechla si a schovala ho do krabičky, když ji šla vrátit do knihovny, tak si všimla sušené růže, kterou tam měla a vybavila se jí další vzpomínka. Tentokrát ale s Maxem.

„Taky bych mohl poslat květiny každé ženě, kterou potkám… ale stejně by to možná bylo kousek lepší, když bych je mohl poslat jen jedné konkrétní.“ Řekl zamyšleně. „Ale to ty bys asi nepochopila.“ Zasmál se Max a Paty vypadala, že ho každou chvíli vyrazí z domu. „No už půjdu.“ Prohlásil a ještě než odešel. „Jo vlastně, málem bych zapomněl.“ Vytáhl zpoza zad jednu rudou růži a usmál se na Paty. „Abys nebyla už tak vzteklá, že jsi taky nedostala, co jsi chtěla.“ Mrkl na ni a položil růži na parapet okna, vedle kterého stál. Nakonec se otočil a bez dalšího slova odešel.
„Pitomče!“ Zavolala na něj ještě Paty naštvaně a zmizela ve svém bytě, aniž by si růži vzala. Bylo slyšet jen velmi silné prásknutí dveřmi.

Paty se na chodbu pro růži ještě ten den vrátila, ale nakonec ji tam nechala. Když ale druhý den ráno růže na okně stále byla, i když celá zvadlá, tak ji nakonec vzala a osušila si ji. Paty se při vzpomínce ušklíbla. „Nikdy jsem nedostala, co jsem chtěla…“ Pronesla zamyšleně, nakonec růži odložila a vrátila se k vínu.

Bylo už večer, když se Beatriz vrátila zpátky domů. Zaparkovala auto u domu a šla dovnitř, odemkla a tiše se plížila do pokoje, když tu se v hale náhle rozsvítilo. Kousek od ní stál Marcelo a Beatriz vypadala překvapeně.
„Lásko!“Zvolala a šla k němu. Marcelo ale couvnul a tvářil se vážně.
„Tak už jsi se rozhodla, že zase přijedeš domů?“
„Jak to myslíš? Nechápala Beatriz.
„Ano Brendo, vždyť jsi odjela na celý víkend a nedala jsi o sobě ani vědět, zdá se ti to normální?“
„Víš, já…“ Začala Beatriz. Ale Marcelo ji nenechal domluvit, zvedl ruku a zamračil se.
„Ne, nechci to vědět.“ Zakroutil hlavu. „Aspoň jsem měl čas to vše promyslet.“
„Promyslet co?“
„Bude lepší, když odejdeš.“ Řekl vážně, ale i přesto vypadal smutně.
„Odejdu? A kam?“ Nechápala Beatriz.
„To už je na tobě… třeba k tvému milenci?“
Beatriz se zatvářila šokovaně. „Ale co to říkáš, k jakému milenci?“ Pousmála se nervózně.
„Prosím tě o jedno, po tom všem už ze mě aspoň nedělej idiota! Moc dobře vím, co se skrývalo za tvými cestami a byl jsem opravu slepí, že mi to nedošlo mnohem dřív!“
„Já vůbec nevím, o čem mluvíš!“
„Dobře, asi se tedy upřímnosti od tebe nedočkám ani po tom všem.“ Zesmutněl. „Ale já s tebou tyhle hry hrát nechci a nechci ani někoho, kdo mi už tak dlouho lže, poblíž mých dětí!“
Beatriz si náhle vzpomněla na Anitu a Luise. „Děti! Chci je vidět!“ Zvolala a vypadala, že se na ně chce jít podívat. Marcelo ji zastoupil cestu.
„Ne, to nejde. Protože tady ani nejsou!“
„Ale já…“ Beatriz vypadala zaraženě, s tím že by ji Marcelo vyhodil nikterak nepočítala.
„Ale co jim chceš říct?“
Marcelo si povzdechl. „To už nech na mě! Ale je mi dost líto, že po tom co ztratili svou matku, nakonec ztratí i druhou.“
„Nemusí ji ztrácet!“
„Bohužel asi musí. Já v tebe totiž ztratil veškerou důvěru.“
„Marcelo, tohle se dá vyřešit!“
„Možná, ale momentálně to chci takhle. Takže to prosím nedělej horší a běž.“ Beatriz si až nyní všimla, že má u dveří zabalené kufry. Zalapala po dechu.
„Koukám, že jsi se na tuhle chvíli řádně připravil!“
„A ani netušíš, jak těžké to bylo!“ Zesmutněl.
Beatriz se rozbrečela, ale i Marcelo poznal, jak falešně to v tu chvíli vypadalo. „Dobře, když to tak chceš.“ Odešla ke kufrům a doufala, že si to Marcelo ještě rozmyslí. Ten ale neřekl už ani slovo. „Ale tohle není konec! Nevzdám se tebe a ani dětí!“ Marcelo už na to nijak nereagoval, oba na sebe ještě chvíli koukali, Beatriz si nakonec setřela slzy, vzala své kufry a odešla pryč. Marcelo byl sám překvapený, jak rychle to šlo. Beatriz ale měla momentálně v plánu bojovat o někoho jiného.

Benjamina i Maxe ošetřili v nemocnici. Ben měl otřes mozku a Maxovi museli ránu na ruce zašít. I když Max nechtěl, tak nakonec v nemocnici zůstal kvůli bratrovi. Každý měl jiný pokoj, ale jelikož na tom byl Max o dost líp, tak se na bratra aspoň chodil občas dívat. V nemocnici byla ten den i policie, ale na příkaz lékaře je oba čekal výslech až později. Max stál u okna a vypadal zamyšleně. Nejen že přemýšlel o tom, co se stalo, ale také se mu stále vraceli myšlenky na Patricii.
„Brácho?“ Ozvalo se za ním.
Max se otočil. Benjamin byl vzhůru a vypadal trochu zmateně. „Benjo!“ Šel hned k němu. „Tak co? jak ti je?“
„No… jde to. Ale co se stalo?“
„No to by mě taky zajímalo! Našel jsem tě u nás v domě ve sklepě… ale asi by jsme to měli probrat někdy jindy. Měl bys odpočívat, máš otřes mozku.“
Ben se zamyslel. „Hmm, tušil jsem to.“ Poznamenal. Pak se ale zarazil, když si uvědomil, že venku už je vlastně tma. „Na návštěvní hodiny je už docela pozdě.“
„Jo, taky tady nejsem úplně jako návštěva.“ Ušklíbl se.
Ben si všiml obvazu na jeho paži. „Co se ti stalo!?“
„Ale to nic není… Asi to vážně necháme na zítra. Jen jsem chtěl vědět, jak ti je.“
„To ti udělala Ana Brenda?“ Zeptal se vážně.
Max si povzdechl. „Tak trochu…“ Uznal nakonec.
„Já to nechápu! Co se to s ní stalo?“ Zesmutněl.
Max a Ben si ještě chvíli povídali, ale nakonec na Bena padla únava a znovu usnul. Max odešel do svého pokoje a nakonec šel také spát.

Ten večer ale nikdo z hrdinů neměl klidný spánek, i když každý z ně jiných důvodů. Každý měl spousty myšlenek, které si potřeboval utřídit…