Hoy con (epizodní postavy)…

• Christina Dieckmann como Margarita
• Jorge Cárdenas como Fabian

###
Patricie a Maxmiliano se oba současně sehnuli pod stůl a jejich pohledy se tam znovu setkali.
„Ty?“ Zeptala se Paty překvapeně.
„Ano, já…“ Odpověděl Max.
Paty se natáhla pro pilník, ale Max byl rychlejší, takže se místo pilníku dotkla jeho ruky, v tu chvíli okamžitě uhnula a jak chtěla co nejrychleji vstát, praštila se do hlavy o stůl.
„Au!“ Vyjekla, sedla si a chytla se za hlavu.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ji Max starostlivě, ona se na něj ale jen zamračila. Tak vstal a šel k ní, Patricia vstala taky a sebrala mu z ruky pilník.
„Co tady děláš? A vůbec… jak jsi mě našel?“
„To si nechám radši pro sebe, spíš by mě zajímalo, proč jsi mi dala cizí číslo a proč jsi mi řekla, že jsi Elena, když to vůbec není tvoje jméno.“ Zatvářil se Max zklamaně. „Byla vůbec něco z toho, co jsi mi říkala pravda?“
„A chceš upřímnou odpověď?“
„No samozřejmě.“
„Škoda, měla bych i neupřímnou. Ale k věci, prostě jsem se zabavila a tím to hasne. Nač se zdržovat skutečným jménem nebo tím, co dělám…“ Paty se tvářila, že je plně nad věcí.
„Aha? Takže to co se stalo, pro tebe nic neznamenalo?“
„Znamenalo to příjemnou chvilku a to je vše.“
„Takže to mám brát tak, že tohle děláš běžně?“
„Ehm. Promiň, ale co jsi čekal? Že když se na tebe po pár minutách holka vrhne, že to bylo poprvé? Něco jako, celý život jsem na tebe čekala a teď když jsem tě konečně našla, budeme spolu šťastný až do smrti? To těžko. A ty mi netvrď, že ty jsi tohle nikdy dřív neudělal!“ Vyštěkla po něm Patricie a Max byl dost překvapený. Najednou bylo slyšet cinknutí zvonečku, oba se rozhlédli kolem a všimli si, že na ně všichni v místnosti zírají. Patricia si jen povzdechla, vzala si kabelku a zamířila pryč. Max ji sledoval až na ulici.
„Pěkná scéna, ale ještě jsme neskončili.“
„Ne? A já měla za to, že už ano.“ Zvolala Patricia ironicky a šla dál. Max ji nakonec chytil za ruku a Patricia se tak k němu musela otočit, byli od sebe jen malý kousek. Dlouze se na sebe zadívali, Max už to nevydržel a políbil ji. Patricia mu polibek v první chvíli opětovala, ale nakonec ho odstrčila a dala mu facku.
„Tohle už nikdy nedělej!“ Vykřikla po něm a Max se držel za uhozenou tvář.
„Omlouvám se, já… nevím, proč jsem to udělal.“ Byl Max sám překvapený.
„Paty!“ Vyběhla ven po chvíli i Valerie. Přiběhla k nim a sjela Maxe pohledem. „Jsi v pohodě?“ Podívala se na Patricii.
„Jasně, jdeme.“ Otočila se k Maxovi zády a vydala se pryč, Val se na Maxe smutně pousmála a šla za Patricii.
„Počkej!“ Zavolal na ni Max.
Patricia si povzdechla a otočila se. „Co zase?“
„Půjdeš se mnou zítra na oběd?“ Zeptal se vážně, Patricia se začala smát. „Myslím to vážně…“ Dodal. Patricia šla nakonec k němu a tvářila se dost nepřístupně.
„Líbí se mi chlapy, co mají kuráž… ale pro tvé dobro, zapomeň na mě!“ Řekla mu a při tom se mu dívala přímo do očí. Nakonec se otočila a znovu se vydala za Valerii.
„Tak to půjde dost těžko…“ Pomyslel si Maxmiliano.

Ana Brenda a Benjamin byli v restauraci na romantické večeři. Po jídle čekali na dezert a Ben se zamilovaně díval na Anu Brendu.
„Copak?“ Zeptala se ho s úsměvem.
„Pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že jsem poznal někoho, jako jsi ty.“ Řekl šťastně, nahnul se k ní a políbil ji. „Moc tě miluju.“
„A já tebe.“ Usmála se Ana Brenda.
„Víš, je tady jen jedna věc, co mě trochu trápí…“ Začal Benjamín a tvářil se smutně.
„O co jde?“ Nechápala Ana Brenda.
„Už bych byl moc rád, když bychom posunuli náš vztah trochu dál. Byl bych hrozně rád, kdybychom spolu začali bydlet, opravdu se vším všudy, ne vždy jen na pár dní…“
„Ale Benjo, vždyť víš, že to kvůli práci nejde, i tak jsme spolu tak často, jak jen to jde.“ Kroutila Ana Brenda hlavou.
„To je ono, co kdybys prostě změnila práci a začala pracovat přímo tady ve městě anebo co kdybys prostě na čas nepracovala vůbec a využila čas jen pro sebe, pro nás? Vím, že tě tvoje práce baví, ale já bych se dokázal postarat o nás oba, to přece víš.“
Ana Brenda pustila jeho ruku a prohrábla si nervózně vlasy. „Ano já vím. Ale to nejde.“
„Proč ne?“
„Já prostě nechci, aby se o mě chlap staral, živil mě a já seděla doma a nedělala nic. To opravdu není pro mě, nechat se takhle vydržovat.“ Kroutila hlavou.
„Tak to přece nemyslím, víš, že já se o tebe starám rád. A prostě bych byl mnohem radši, kdybys byla více se mnou a méně na cestách. Vím, je to asi sobecké. Ale opravdu mi chybíš.“
„Já bych s tebou taky ráda byla víc, ale zkus mě chápat. Už mám ve firmě vybudovanou jistou pozici, počítají se mnou a nemůžu jen tak odejít.“
„Dobře…“ Povzdychl si Benjamín. „Ale zkus o tom aspoň přemýšlet, možná bys nemusela z práce odejít úplně a dali by ti něco, co by bylo více přímo ve městě…“
„Tak dobře, lásko. Já si to promyslím…“ Řekla nakonec Ana Brenda, aby téma ukončila.

„Drzoun! A navíc, jak mě tam mohl najít?“ Mumlala si Patricia sama pro sebe. Valerie šla kousek za ní a nestíhala ji.
„Prosím tě, zpomal, jdeš hrozně rychle.“ Prosila ji Valerie. Patricia se nakonec zastavila.
„Já to nechápu, jak mohl vědět, že jsem si to jméno vymyslela? A tak vůbec?“ Paty nebyla ani trochu ráda, že ji Max takhle znovu našel a věděl o tom, že si všechny informace o sobě vymyslela.
„No… hmm… je to celé opravdu dost zvláštní…“ Začala Valerie a snažila se znít nenuceně, ale bylo poznat, že asi něco málo tuší.
„Ty něco víš! Vyklop to!“ Naléhala Patricia.
„Ale já přece nic nevím!“ Chtěla se vymluvit.
„Jsi v tomhle hrozně průhledná. Takže o co tady jde?“ Dala Patricie ruce v bok a tvářila se vážně.
Valerie si povzdechla. „Tak jo, něco vím.“ Začala pomalu vysvětlovat. „Dnes ráno volal do agentury a…“
„Cože?“ Byla Patricie v šoku.
„… a ptal se na to, jestli u nás pracuje nějaká Patricie.“ Pokračovala a tvářila se nevinně.
„No jistě a ty jsi mu musela hned vyklopit, že tam pracuju!“ Mračila se Paty.
„To ne… první jsem si zjistila, proč to chce vědět.“
„Měla jsi mu rovnou říct, že to je interní věc agentury a že mu takovou informaci sdělit nesmíš! Protože… jde o osobní údaje zaměstnanců!“
„No že zrovna ty si na tohle potrpíš.“ Ušklíbla se Valerie. „Ale je dost zajímavé, že on začal dost podobně, jako že – vím, že mi to asi nebudete moct sdělit, protože jde o osobní údaj zaměstnanců, ale i tak to zkusím a zeptám se.“ Zasmála se Valerie. „Asi byste si rozuměli.“
„Pche.“ Odsekla Patricia a tvářila se nezaujatě, nakonec jí to ale nedalo. „Tak proč to chtěl vědět?“ Zeptala se Paty, Valerie se ale jen usmívala a nechtěla jí k tomu už nic říct.

Toho dne dopoledne

„Valeria Fuentes, agentura Los Novios. Jak vám mohu pomoci?“ Ozvala se Valerie do telefonu.
„Dobrý den, tady je Maxmiliano Moreira. Vím, že to asi bude znít zvláštně a nejspíš mi řeknete, že mi takovou informaci ani nemůžete sdělit, ale i tak to zkusím…“
„A o co jde?“ Byla Valeria zvědavá.
„Nepracuje u vás náhodou slečna, co se jmenuje Patricie?“
„Patricie říkáte, no… vážně bych vám takovou informaci neměla sdělovat. Ale možná když mi řeknete, o co jde, třeba jestli se to týká svatby…“
„Svatby?“ Max se na chvíli odmlčel a Valerie si zakrývala pusu, aby nebyl slyšet její smích. Od Paty totiž věděla, že muž, se kterým se setkala se jmenoval Max. Hodně rychle si dala dvě a dvě dohromady. „To ne.“ Pokračoval Max. „Ale nedávno jsem ji potkal a chtěl bych si s ní o něčem promluvit no a nemám na ni kontakt.“
„Ehm… a jde o pracovní nebo osobní záležitost?“
„No… A nemůžete mi říct, jestli tam tedy pracuje nebo ne? Už volám tak do desáté agentury.“ Povzdechl si Max.
‚Hmmm, takže by s ní asi vážně rád mluvil. A navíc už zjistil, že není Elena. No, docela se snaží…‘ Pomyslela si Valerie. „Dobrá tedy, tak ano – Patricia tady pracuje.“
„No skvěle!“
„Kontakt vám na ni dát bohužel nemůžu…“ – ‚Protože by mi zakroutila krkem…‘ Pomyslela si. „Ale… vím, kde dnes večer bude.“ Usmála se Valerie.

Současnost

„Tak mi to neříkej, vlastně je mi to jedno.“ Nadhodila nakonec Patricie a tvářila se, že vlastně o nic nejde.
„Taky neřeknu, třeba ti to jednou vysvětlí sám…“ Řekla vážně a usmívala se při tom.
„Jednou? Ani náhodou, s tím chlapem se už víckrát neuvidím!“ Paty znovu nasadila tempo a Valerie se jen usmívala.
‚Abys nebyla překvapená.‘ Pomyslela si Valerie.

Druhý den. Lola a Carmen právě dorazily do nákupního centra, kde měla být autogramiáda Alejandra. „Páni, to je lidí!“ Zvolala Carmen překvapeně, když uviděla velkou frontu plnou fanoušků. Především mladých slečen, které u sebe měly deníčky, plakáty a obrázky s Alejandrem. „A to jsem si myslela, že když dojedeme hodinu před začátkem, že se k němu dostanu co nejdřív!“
„No, zjevně nejsi jediná, kdo se chce s tím vašim slavným Alejandrem setkat.“ Poznamenala Lola, ale i ona byla překvapená, kolik lidí se tam sešlo. „Tohle si budeš muset vystát sama, já se půjdu podívat, jestli nenarazím na něco zajímavého v obchodě. Když už jsme tady…“
„A ty nechceš taky společnou fotku a podpis?“ Zeptala se Carmen vážně.
Lola se zasmála. „Carmen, jistě že ne! Tohle jde opravdu mimo mě.“ Kroutila Lola hlavou.
„Nevíš, o co přicházíš, on je totiž úplně boží!“ Rozplývala se Carmen.
„Dobře. Tak se tady bav a hlavně měj zapnutý mobil, zavoláš mi, až to skončí… ale mám takový pocit, že za tu dobu stihnu projít celý centrum tak třikrát. Uf.“ Zasmála se a Carmen se jen ušklíbla. Nakonec se šla Carmen zařadit na konec fronty a Lola šla na nákupy. Když se ještě jednou otočila na dlouhou frontu lidí, zakroutila nechápavě hlavou.

Maxmiliano ve své kanceláři a dopisoval článek, pro jejich soukromý firemní časopis, kde se věnovali různým článkům o budování vztahů, osobnímu rozvoji a dalším věcem. Po chvíli někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“ Zavolal a do kanceláře vstoupila Margarita, ve velmi dobré náladě.
„Ahoj Maxi.“ Usmívala se od ucha k uchu.
„Margarito?“ Byl Max překvapený, že přišla k němu do práce.
„Přinesla jsem ti překvapení.“ Prohlásila a šla k němu, na stůl mu položila piknikový koš.
„Co to má být?“ Nechápal Max.
„Napadlo mě, že bychom si udělali příjemný zbytek dne a zašli spolu na piknik.“ Usmála se.
„Ale já tady mám ještě nějakou práci a rád bych ji dodělal.“
„Ale no tak, jednou tě přece nezabije, když odejdeš trochu dřív.“ Snažila se ho Margarita přesvědčit.
„Opravdu bych to rád dopsal.“ Prohlásil vážně a Margarita zesmutněla, nakonec si sedla na židli naproti němu.
„Řekni mi, co dělám špatně?“
„Jak to myslíš?“
„Maxi, ty víš, že bych byla ráda, kdyby mezi námi bylo něco víc…“ Povzdechla si. „Ale když se o to snažím, tak tobě se to nelíbí.“
„Já tohle opravdu nechci řešit v práci.“
„Ne, ty tohle nechceš řešit nikde!“
„Hned na začátku jsme si řekli, jak to mezi námi je. Nebo snad ne?“
„Ano, ale pro mě se prostě věci postupem času změnili.“ Kroutila Margarita hlavou. „Já tě mám ráda, mám tě hodně ráda. Miluju tě!“
Max si povzdechl, vstal a šel k ní. „Já tě mám taky rád. Jenže… já do tebe prostě zamilovaný nejsem a ani nikdy nebudu. Promiň, že ti to říkám takhle přímo, ale zasloužíš si vědět, na čem jsi.“
Margarita už měla slzy v očích, vstala a pohladila ho po tváři. „Tak mi dej aspoň šanci, nemůžeš přece vědět, jestli se věci časem nezmění!“ Řekla vážně a políbila ho.
Max se od ní odtáhl a chytil ji za ruce. „Jenže já to vím a nechci ti dál ubližovat… Nikdy jsem ti nedával naděje, že mezi námi bude něco víc, ty sis ty naděje dělala sama. Nejlepší by bylo, když to ukončíme.“ Řekl vážně. Margarita se na něj smutně dívala, nakonec se otočila a s pláčem utekla z kanceláře.

Ana Brenda si dávala věci do auta a nakonec zabouchla kufr. U auta stál Benjamin a smutně se na ni díval.
„Benjo, nedívej se na mě takhle.“ Šla k němu, chytila jeho obličej do dlaní a políbila ho.
„Nerad se s tebou loučím a je to čím dál častější.“ Poznamenal smutně.
„Já vím, ale to už nějak vyřešíme…“
„Promyslíš si to, o čem jsme mluvili?“
„Ano, už jsem ti přece říkala, že ano.“
„Dobře… napiš mi, že jsi dojela v pořádku, ano?“
„Jako vždycky.“ Usmála se Ana Brenda. Ještě jednou se políbili, poté nastoupila do auta a odjela. Ben ji smutně sledoval, dokud nezmizela za zatáčkou a nakonec se vrátil do domu.

Patricia přebírala zboží, které právě přišlo do agentury. Bylo to nádobí a dekorace, které chtěla mít klientka na své svatbě. Doručovatel, který věci přivezl, Patricii sledoval, stejně jako pokaždé když ji viděl. Paty ještě jednou věci přepočítala.
„Okey, asi je to vše.“ Uznala nakonec a podepsala papíry o převzetí a podala desky Fabianovi. Ten se na ni ještě chvíli díval, nakonec si ale papíry vzal a přiblížil se k ní. Patricie se zamračila, chtěla couvnout, ale byla přímo u auta, do kterého narazila.
„Tak kdy už mi konečně řekneš své ano a půjdeš se mnou na rande? Hm?“ Zeptal se jí a chlípně se u toho usmíval. „Říká se o tobě, že jsi… hmmm… společenská.“
„Tak po sto první. S tebou nikam nepůjdu.“ Protočila Paty očima.
„Ne? A proč ne?“
„Protože se mi nelíbíš.“ Řekla Paty bez okolků.
„Ale věř mi, že bys změnila názor.“ Naklonil se k ní a chtěl ji políbit, ona ho ale odstrčila a bez dalšího slova odešla pryč.

„Ale proč bych tam už nemohl jít, když jsme tady dřív?“ Nechápal Alejandro, který se bavil s Octaviem. Na autogramiádu už dorazili, ale Octavio chtěl, aby tam Alejandro šel až později a nejlépe ještě hodinu po zahájení akce. Oba byli v zázemí centra, kousek od místa autogramiády.
„Alejo, to je snadné. Prostě nemůžeš všem hned dát to, co chtějí.“ Kroutil Octavio hlavou. „Ber to tak, ty holky tady jsou pravděpodobně s rodiči a čím déle si počkají, tím více nakoupí mezi tím!“ Zasmál se Octavio, Alejandro se tvářil dost rozpačitě. „Ty jsi tady ta star, takže si sedni a dej si třeba kafe. Však oni počkají a vedení obchodu bude také spokojené.“
Alejandro kroutil hlavou. „Ale já tady nejsem proto, abych dělal kšefty pro nějaký obchodní centrum, jsem tady kvůli těm lidem, díky kterým jsem tam, kde jsem!“ Řekl vážně a Octavio se zasmál.
„Neboj se, tohle tě rychle přejde. Jsi v tomhle nový a ještě nevíš, jak to pořádně chodí.“ Poplácal ho po rameni, Alejandro se zamračil. Nakonec k tomu už nic neřekl, vzal si bundu, která mu tam ležela hozená na gauči, a odešel pryč. Zrovna když vycházel ze dveří do veřejné chodby centra, omylem se srazil s ženou, která šla právě kolem dveří a hledala něco ve své tašce. Když se srazili, ženě upadla taška na zem, oba se k ní automaticky sehnuli.
„Moc se omlouvám!“ Vyhrknul Alejandro a oba po tašce sáhli, když se jejich ruce dotkli, podívali se jeden na druhého. Ta žena byla Lola.