Hoy con…
• Jorge Reyes como Gastón

###
O dva týdny později

Maxmiliano šel po ulici a vyřizoval pracovní hovor, když v tom si všiml, že kousek od něj stojí u auta Patricie s Danielem a vášnivě se spolu líbají. Zlostně se na ně díval a nakonec šel k nim. Narazil ale při tom do skleněné zdi, zmateně se rozhlížel a poté do ní začal bušit.
„Patricie!“ Volal na ni, ale jako by ho neslyšela. Usmívala se na Daniela a chystali se spolu nastoupit do auta. „Patricie!“ Zavolal na ni Max znovu a praštil do skleněné stěny. Paty si nastoupila do auta a to se za chvíli rozjelo. Zeď najednou jako by zmizela, ale když Max udělal další krok tak měl pocit, že se propadá někam do neznáma…
V tom se ocitl ve svém bytě. Byla všude tma a ticho, všechen jeho nábytek i jeho věci byli pryč. Vypadlo to, jako by v bytě už dlouho nikdo nebydlel. Rozhlédl se kolem a poté zamířil do ložnice. Otevřel dveře a stála tam žena, byla k němu zády a tak ji v první moment nepoznal, ta se ale brzy otočila a hned mu bylo jasné kdo to je. Byla to Patricie. Měla na sobě svůdné černé šaty, rozpuštěné vlasy a tvářila se vítězně. Udělala pár kroků k Maxovi a objala ho kolem krku, svůdně se na něj usmála.
„Maxi…“ Šeptala a přiblížila se k němu tak, že by ho mohla políbit. Dívali se jeden na druhého a Maxovi se rozbušilo srdce. „Chyběla jsem ti?“ Zeptala se ho chtivě.
„Ano…“ Vydechl Max a chtěl ji políbit. Paty ale ucukla a stále se usmívala.
„A jak moc?“ provokovala ho.
„Hodně…“ Řekl a znovu si ji přitáhl do náruče.
Paty vypadala spokojeně s jeho odpovědí a začali se vášnivě líbat. Max ji k sobě tiskl a nechtěl ji pustit. Paty ale po chvíli polibek ukončila. Max měl stále zavřené oči a když je otevřel, byl zase jinde. Najednou stál v domě jejich rodičů, v kuchyni a měl pocit, jako kdyby tuhle situaci už někdy zažil. V tom znovu uviděl záblesk světla od nože a rychle se otočil. Přímo za ním stála Patricie s nožem v ruce a usmívala se.
„Patricie?“ Vypadal Max zmateně.
„A jak moc ti chybím teď?“ Zeptala se s úsměvem a bodla mu nůž přímo do srdce.

Max se leknutím posadil v posteli a zmateně se rozhlédl kolem. Byl v domě jeho rodiny, ve svém starém pokoji. Těžce oddechoval a chvíli se vzpamatovával z noční můry. Podíval se kolik je a nakonec sebou znovu plácl do postele, rukama si promnul obličej a vypadal rozhodně. Nakonec vstal a šel si dát sprchu.

„Tak šup šup, děvčata. Už jste tady měly být před dvaceti minutami!“ Popoháněla Abril svou dceru Patricii i Valerii. Obě právě přijeli k domu, kde se dnes konala další svatba organizovaná přes agenturu Los Novios. Obě hned zaúkolovala a odešla za rodiči nevěsty.
„Další snobská svatba.“ Zašklebila se Paty.“A ještě takhle při pondělí.“ Dodala. Valerie to nijak nekomentovala a šla si po své práci. Paty nakonec nezbylo nic jiného, než udělat to stejné.

O chvíli později přivezli jídlo a Valerie kontrolovala seznam přivezených pokrmů. V tom si všimla, že kousek od ní zastavilo auto, ve kterém byli číšníci, kteří měli na svatbě pomáhat. Někteří ji byli povědomí a nakonec ji došlo, že je to stejná skupinka, ke které patří i Julian. Při představě že by ho měla znovu potkat úplně zbledla. Schovala se tak, aby na ni neviděli a doufala, že tam Julian nebude.
„Jsou tady už všichni?“ Zeptala se žena, která měla na starosti obsluhu. Dívala se do desek a postupně četla jména ze seznamu. Až došla i k Julianovi. „Julian Amador?“ Zeptala se po chvíli.
„Ten tady dnes není a ani nepřijede. Včera odvezli jeho přítelkyni do porodnice!“ Nahlásil jeden z číšníků. Jelikož stála Valerie kousek od nich, slyšela to a zůstala v šoku poslouchat dál. Žena se chvíli rozčilovala, že se to dozvěděla na poslední chvíli, pak ale rozdělila všem úkoly a odešla do domu. Dva číšníci si tam ale ještě před odchodem o Julianovi začali povídat.
„Přítelkyně? A která prosím tě?“ Uchechtl se jeden.
„Ale ta jediná oficiální. Však víš, ta jeho sestřenice!“ Ušklíbl se druhý.
„Cože? On zbouchnul svojí sestřenici!?“
„Tos o tom ještě neslyšel? Tak to jsi asi jediný, vždyť je to u nás skoro jako veřejné tajemství!“
„Nechutné! Jako by nestačilo, že balí hosty na svatbě.“ Zakroutil hlavou. „Ten jeho trapný trik s lístečky.“ Debata začala být tlumenější, protože oba muži odešli. Valerie měla ruku přes pusu, byla v šoku, ale najednou se jí udělalo skutečně špatně.
„Slečno, jste v pořádku?“ Zeptal se ji muž, co dovezl jídlo. Valerie jen upustila desky a rychle vběhla do domu, zamířila na nejbližší toalety a vyzvracela celou svou snídani. Nakonec se opřela o zeď a nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela.

Lola byla ve své nové brigádě, k práci v nemocnici si tentokrát našla výpomoc v jednom malém butiku a s prací v hotelu sekla. Vybalovala zboží a tvářila se přitom smutně. Její sestra byla už dva týdny pryč a i když to několikrát zkoušela, tak s ní Carmen nechtěla mluvit. Potom co se objevili její fotky s Alejandrem v novinách, tak ho Octavio sledoval pomalu na každém kroku. Že jde o Lolu se sice nikdo napřímo nedozvěděl, ale vidět se v podstatě nemohli, protože Octavio pro Aleja vymýšlen neustále nějaké nové pracovní povinnosti. Občas si s Alejem alespoň zavolali nebo napsali. V hlavě se jí vybavil jejich včerejší rozhovor.

„Tolik mě to všechno mrzí, dostal jsem tě do takových problémů a teď ani nemůžu být s tebou.“ Zoufal si Alejo a chodil po hotelovém pokoji.
„Alejo, už jsme to spolu řešili. To co se stalo s mojí sestrou není tvoje chyba.“
„Ale takhle jsem to nechtěl, ani to, aby se ty fotky dostali na internet.“ Byl z toho mrzutý. „Tak rád bych tě viděl, ale nejde to…“
„Já vím, máš moc práce.“
„Nejde jen o to.“ Pravda byla, že Octavio Lolu na fotkách poznal a vyhrožoval Alejovi, že pokud se s ní bude vídat, tak si bude stěžovat v nemocnici a všude kde bude moct jen aby Lole znepříjemní život. „Ale jsem rád, že to nedopadlo ještě hůř. Nechci aby tě obtěžovali paparazzi a byli ti v patách den co den.“
„Zato tobě jsou v patách teď asi víc než jindy…“ Zesmutněla Lola.
„Tím se netrap…“ Oba na dlouhou chvíli ztichli, ani jeden nevěděl co říct. Sotva se začali sbližovat, vše se otočilo proti nim a oba to moc dobře věděli.
„Alejandro?“
„Ano?“
„Děkuju ti…“
„Za co?“
„Za ty chvíle s tebou…Byla jsem zase chvíli šťastná…“
„Chtěl bych… abys byla šťastná pořád.“ Povzdechl si a Lola se pousmála. „Promiň, budu muset jít.“ Řekl nakonec, slyšel jak k jeho pokoji míří Octavio.
„Já vím…“
„Odpusť.“ Bylo poslední co stihl říct, než musel rychle položit. V jeho pokoji se totiž zjevil Octavio.
„S kým jsi to mluvil?“ Obořil se na něj.
„Proboha, Octavio, co je ti k čertu do toho?“ Zlobil se Alejandro. „Nezapomínej, že jsi můj manažer a ne manžel!“ Ušklíbl se.
„Velmi vtipné!“ Zamračil se. „Nezapomínej, že jen díky mě máš co máš. To já se postaral o to, aby tě všichni znali!“
„Kdo tady pro koho pracuje? Ty pro mě nebo já pro tebe?“
„Zajímavá otázka. Ale vzhledem k tomu, že jsem pomohl tvé drahé rodině z dluhů, tak asi ty pro mě! Musíš mi splatit vše i s úroky a nemysli si, že to jen tak zabalíš, mohl bych se postarat o to, aby tvoje rozkošná rodinka skončila na ulici a ta tvoje zdravotní sestřička jakbysmet! A po tobě by už ani pes neštěkl a tvoje kariéra by skončila tak rychle, jak i začala!“ Vítězně se usmál.
„Ty jsi kretén. Ale věř mi, jednoho dne se ti to všechno vrátí… a já to z radostí jednoho dne setřu ten tvůj úsměv z tváře.“ Řekl Alejo naštvaně a odešel pryč. Octavio se tomu jen zasmál.

Na to stejné si vzpomněl i Alejandro, který právě seděl v maskérně a připravovali ho na další rozhovor v televizi. Za takových okolností ho jeho sláva ani trochu netěšila. Věděl ale, že v sázce je toho mnohem víc.

Carlos mířil po polední pauze zpět do práce a rozhodl se, že si ještě cestou koupí stánku kávu. Zrovna se chystal zaplatit, když mu nějaká žena vytrhla peněženku z ruky a dala se ne útěk.
„Hej!“ Vykřikl Carlos a běžel za ní, netrvalo to ani moc dlouho a dohnal ji. Zezadu ji popadl a vytrhnul ji peněženku z ruky. „Co si myslíš, že děláš!?“ Zlobil se a otočil ženu čelem k sobě, samým šokem ji ale hned pustil a nemohl uvěřit svým očím. Žena byla sice špinavá a celkově její vzhled napovídal tomu, že asi žije na ulici. I tak ji ale ihned poznal. „Maite!?“ Vydechl překvapeně. I ona vypadala že Carlos nebyl ten, koho by čekala že uvidí, ale velmi rychle se dala znovu na útěk. Carlos chvíli váhal, ale nakonec běžel za ní.

Svatební obřad byl v plném proudu, všichni sledovali tuto šťastnou událost, jen Patricie se mračila. Vypadala zamyšleně. Nakonec se podívala směrem k svatebčanům.
„Maxmiliane Arturo Gomezi, berete si zde přítomnou Petunii Ortegovou za svou zákonitou manželku…“ Zbytek jako by Patricie přestala vnímat, při zmínce o tom, že se ženich jmenuje Max najednou viděla úplně jinou situaci.
„Maxmiliane Moreiro, berete si zde přítomnou Patricii Santanderovou za svou zákonitou manželku? Budete ji ctít a milovat, ve zdraví i v nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“ Na místo ženicha najednou viděla úplně jiného Maxe a na místo nevěsty viděla sama sebe.
„Ano!“ Ozvalo se sálem.
„A vy Patricie Santanderova, berete si zde přítomného Maxmiliana Moreiru za svého zákonitého manžela? Budete ho ctít a milovat, ve zdraví i v nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano!“ Odpověděla nevěsta a Patricii to probralo z jejího zasnění. Podívala se zmateně na sklenici vína, kterou měla už z půlky vypitou a zděšeně ji vylila do květináče, co byl kousek od ní. Pár před ní už si dával první manželský polibek a všichni začali tleskat. Patricie nervózně odešla pryč.

„Stůj!“ Volal Carlos na Maite. Ona ale vběhla přímo do silnice, auta začali rychle zastavovat a troubit. Na druhé straně zmizela okamžitě v uličkách. Carlos už ji nestihl dohnat. Nakonec se zastavil a udýchaně si sedl lavičku poblíž. Nemohl uvěřit, že to byla ta Maite, kterou znal.

Patricie byla celá nesvá, mračila se a celkově byla myšlenkami úplně jinde. Její matka si toho všimla.
„Co to s tebou zase je? Poslední dobou se chováš hrozně divně.“ Nechápala Abril. „A i Valerie je dnes nějaká přešlá, co to má být?“
„Nic mi není.“ Odsekla ji a chtěla odejít. Abril ji ale chytila za ruku.
„Mladá dámo, pokud se nezačneš chovat jak se sluší, tak si budu muset najít náhradu. Někoho, koho bude tahle práce bavit a kdo ji bude brát vážně. Už toho začínám mít dost.“
„Ale co jsem zase udělala!?“ Nechápala Patricie.
„Neustále se jen mračíš, cokoliv po tobě chci, tak se tváříš jako by to byl hrozný problém. Trpěla jsem ti to už dlouho, ale už mě to přestává bavit. Jak to potom vypadá? Uvědom si, že jsi vizitkou mojí společnosti.“
„Však ti nikdo nebrání! Vyměň mě za někoho jiného, to jde všem beztak nejlíp. Můžeš si najít třeba jinou zaměstnankyni i lepší dceru!“ Zvolala ukřivděně a odešla pryč. Procházela mezi hosty a narazila do noho muže, ten se k ní otočil a chtěl něco říct. jejich pohledy se setkali. Patricii jako by ztuhla krev v žilách, když znovu uviděla ty oči, hned ji bylo jasné, kdo to je. A z výrazu onoho muže bylo jasné, že on ví kdo je Patricie. Paty se propletla mezi lidmi a chtěla být co nejdřív pryč. Už byla u zaparkovaných aut. Srdce ji bilo jako splašené, začala se třást a cítila jak se ji dělá zle. V tom ji někdo chytil za ruku a málem vykřikla leknutím.

Carmen seděla u stolu a znuděně prohlížela sociální sítě. Jelikož sledovala mnoho stránek o Alejovi, tak byl každý druhý příspěvek o něm a o jeho nové tajné lásce. Carmen se mračila a jelikož jednu stránku také spravovala, napsala na ni rozhořčený post.
„Alejo nás všechny velmi zklamal. Vypadalo to, že jsou pro něj fanoušci a kariéra na prvním místě, ale jak se zdá, Alejo se chce nejspíš tahat s podivnými ženami. Nemůžu s touto stránkou dále pokračovat, protože se mi nelíbí jak se k nám všem zachoval!“ Odeslala příspěvek na stránku a naštvaně zaklapla notebook. „Jsou to zrádci!“ Pomyslela si.

„Počkej…“ Zvolal muž. Patricie se mu okamžitě vytrhla a couvla o dva kroky.
„Nesahej na mě!“ Sykla a vypadala, že to myslí vážně. Celá se třásla.
Muž zvedl obraně ruce. „Já ti nechci ublížit…“ Paty se tomu chtěla zasmát, ale momentálně to nezvládla. Muž viděl, že je Paty celá nesvá. „Doufal jsem, že tě jednoho dne potkám… abych ti řekl…“
„Co!? Co abys mi řekl!?“
„Že mě to moc mrzí!“ Zvolal a vypadal, že to myslí vážně.

Před čtrnácti lety

Bylo ráno a Paty se chystala do školy. Vydala se k zastávce autobusu, ale ten stále nejel.
„Kde jen může být?“ Pomyslela si a podívala se, kolik je hodin. Kroutila hlavou a chtěla se rychle vydat do školy po svých, když se ale ohlédla, stáli na zastávce i dva kluci ze sousedství. Byli starší než Patricie, jeden z nich kouřil cigaretu a díval se na Paty, která se tvářila nejistě. Mohlo jim být tak kolem sedmnácti. Oba je od vidění znala, ale nikdy spolu nemluvili.
„Jdeš do školy?“ Zeptal se jeden z kluků s úsměvem.
„Jo.“ Vyhrkla ze sebe Patricie.
„Taky tam jdeme, víme o jedné zkratce! Můžeme ti ji ukázat!“ Navrhnul druhý.
Paty se to moc nezdálo. „Já nevím, asi půjdu cestou, kterou znám.“
„Ale to je nesmysl, přijdeš pozdě a paní učitelka ti určitě za to vynadá!“ Smál se jeden z kluků.
„Jo má pravdu, když půjdeš s námi, určitě to stihneš. Však máme stejnou cestu, o co jde?“
Paty si nebyla jistá, jestli jít, ale neměla ani čas se tam déle zdržovat.
„Tak mi řekněte, kde je ta zkratka!“
„Ne ne, pojď za námi, jdeme tam taky.“ Mávl jeden kluk na Patricii a oba se vydali směrem kolem od zastávky. Paty je následovala a kluci si ji ani moc nevšímali, oba si něco šuškali a občas se zasmáli. Patricii začínala být ta cesta podezřelá, mířili dál a dál od domů a kolem byli jen nějaké pole a stromy. Otočila se a chtěla jít zpátky, když ji jeden z kluků chytil za tašku, Paty se vysmekla a chtěla utéct, jenže ji v tom popadl druhý a oba se začali hlasitě smát.„Nikam nepůjdeš!“ Prohlásil jeden z nich a ona se tomu začali znovu smát. Paty byla vyděšená.
„Nechte mě být, prosím!“ Vykřikla Patricie a vyhrkli ji slzy, měla obrovský strach. Jeden z nich, ten který jí vzal školní tašku ji hodil druhému a začali si s ní házet. Hrozně se u toho smály. Paty se první snažila ji chytit, aby mohla do školy, ale nakonec se ale rozhodla že raději uteče. Jeden z kluků ji ale znovu chytil a zezadu ji pevně držel. Nakonec ji odtáhl dál od cesty Paty se bránila, ale bylo ji to nic moc platné.
„Myslíš si, že to byla ta hlavní zábava, hm?“ Uchechtl se a strčil do Patricie tak, že spadla na zem. Klikl si na ni a chytil ji ruce nad hlavou. Po chvíli přišel i druhý kluk. Paty byla strachy celá bez sebe, po tvářích se jí kutálely slzy.
„Prosím, nech mě jít, já o tom nikomu nepovím!“ Prosila Patricie.
„Hele Hernáne, tohle už není moc vtipný, měli bysme jít!“
„Drž hubu, Gastóne a pojď mi s ní pomoct.“
„Já ti nevím, hele! Co když to někomu poví?“
„Nebuď srab a pojď sem!“ Gaston sice nechtěl, ale nakonec šel. „Chuť ji za ruce.“ Nakázal mu Hernán a on to uděl. Paty se na něj prosebně dívala, ale bylo to marné. Paty se sice bránila, ale proti nim neměla šanci. Starší kluk, Hernán ji nakonec znásilnil. Paty brečela a křičela, ale Gaston ji nakonec zacpal pusu, aby ji nikdo neslyšel. Když Hernan skončil, tak se při tom spokojeně usmíval. „To nebylo špatný!“ Zvolal. Paty už se nebránila, nekřičela, neměla sílu cokoliv udělat. Měla jen zavřené oči a tekly jí slzy. Gaston ji pustil ruce a ona se stejně ani nepohnula. „Tak teď ty! Ale už to nebude taková zábava, když se při tom tak necuká, víš jak to myslím!“ Začal se smát.
„Cože? Já?“ Vyděsil se Gastón.
„No co? Copak nejsi chlap?“ Zasmál se.
„Jo… no jo… ale…“
„Jsi snad buzerant nebo co?“
„To nejsem! Ale…“
„Žádný ale, dělej!“ Nabádal ho Hernán a úlisně se při tom smál. „Nebo to mám udělat znovu já?“ Začal se smát. V tom uslyšeli, jak kolem jede auto.
„Měli bysme zmizet!“ Zvolal Gastón.
„Máš recht… ale… je to škoda! Snad to bude příště lepší!“ Uchechtl se a oba se dali na útěk. Paty si schovala obličej do dlaní, měla chuť křičet o pomoc, ale neměla na to sílu.

Současnost

„Tak tebe to mrzí! Tebe to mrzí!?“ Vykřikla Patricie. „A co přesně, že sis nestihl taky užít!?“
„Ne! Já jsem to nechtěl! Přísahám že ne…“ Vypadal, že to myslí vážně a že toho lituje. Paty jen kroutila hlavou a couvla zase o kousek dál. „Tolikrát jsem tě chtěl požádat o odpuštění! Ale když jsem tě hledal, už jste bydleli jinde.“
„Nech mě být… Nechci tě poslouchat!“ Dala si ruce na uši.
„Prosím, odpusť mi to!“ Vykřikl Gastón zoufale a přiblížil se k ní. „Nedokážu to vyhnat z hlavy! Ten tvůj pohled…“ Zamyslel se. „Potřebuju, abys mi to odpustila! Prosím…“
Paty vypadala, že tomu všemu ani nechce věřit. „Prosíš? Ty mě prosíš!? A co jsi udělal ty, když jsem prosila já!?“ Paty do něj vší silou strčila až o několik kroků couvl. „Doufám, že tě vina bude pronásledovat. Doufám, že sis užil ten pohled do mých očí, když mě tvůj kamarád znásilňoval a tys mu pomáhal!“ Křičela nepříčetně. Gastón se nervózně rozhlédl, jestli je někdo neslyší. „Doufám, že skončíš v pekle!“ Zvolala Patricie nenávistně a nakonec utekla.

Beatriz byla ubytovaná v jednom menším hostelu. Právě byla v koupelně a barvila si vlasy na tmavou barvu, všude po zemi byli její vlasy, protože se také ostříhala. Když měla vše hotové, převlékla se, vzala si tašku a sluneční brýle a zadívala se na sebe do zrcadla. Chvíli se jen tak pozorovala, nakonec se pousmála a vyšla ven z pokoje.

Patricie šla po chodbě ke svému bytu. V tašce hledala klíče, ale byla tak mimo, že je nemohla ani najít. Už stála před svým bytem, celá se třásla. Klíče po chvíli našla, ale když se snažila odemknout, tak ji klíče vypadli z ruky na zem. Sehnula se k nim a neměla daleko k tomu, aby se rozplakala. Natáhla se pro klíče, když v tom se pro ně natáhl ještě někdo. Zmateně ucukla před cizí rukou a podívala se před sebe. V tom uviděla někoho, koho rozhodně nečekala. Jeho smutný výraz byla ta poslední kapka. Paty se rozplakala a padla Maxovi do náruče. Jelikož byl v podřepu a vůbec to nečekal, tak skončili oba na zemi. Paty to v tu chvíli bylo ale jedno. Max byl hodně překvapený, seděl na podlaze a Paty se mu zhroutila do náruče. Nevěděl ani co říct a nakonec ji jen silně objal.