Patricia stála v místnosti, kterou vůbec neznala a rozhlížela se zmateně kolem.
„Kde to sakra jsem?“ Zeptala se a po chvíli do místnosti přišla její matka, se šťastným úsměvem.
„Ach holčičko, já jsem tak šťastná!“ Přišla k ní a objala ji. „Konečně je to tady!“
„Co je tady?“ Nechápala Patricia.
„No co, ty blázínku, přece tvoje svatba!“
„Cože moje!?“ Vykulila Patricia oči.
„Už jsem se bála, že se toho snad nedožiju! Ale konečně se moje princezna bude vdávat!“
„Ale mami…“ Začala Paty, ale její máma ji nepustila ke slovu.
„Strašně ti to sluší, jsi nádherná nevěsta!“ Vzala Paty za ramena a otočila jí k zrcadlu. Když se Patricia uviděla, zhrozila se. Měla na sobě růžové nadýchané šaty, dva zapletené copy a na hlavě kýčovou plastovou korunku.
„Proboha!“ Vykřikla. „Tohle musí bejt sen!“
V tom do místnosti přišel Maxmiliano v obleku. „Aaaa tady je moje nevěstinka!“ Řekl s úsměvem a objal Patricii zezadu kolem pasu, Paty ho chtěla odstrčit, ale vůbec se jí to nedařilo.
„Ne, tohle není sen, to je přímo noční můra!“ Vykřikla Patricia, ale jako by ji nikdo neslyšel.
„Už se tak těším, až budeš moje žena!“ Usmíval se Max. Do místnosti začali proudit další a další lidé a všichni měli úsměvy od ucha k uchu. Každý něco říkal, ale hromadně se to proměnilo jen v ohromný šum.
„Už nás nikdy nikdo nerozdělí!“ Řekl Max a objal Patricii ještě silněji. „Už nikdy se mě nezbavíš!“
Patricia sebou trhla a to ji probudilo, posadila se v posteli a chvíli se zmateně koukala kolem. Byla ve svém bytě a bylo ráno. Když se podívala na budík, co měla u postele, zhrozila se, bylo totiž už po deváté. Paty měla být dávno v práci. „Sakra!“ Vyskočila z postele a šla se rychle chystat.

„Lásko, ty jdeš dnes do kanceláře později?“ Zeptala se Ana Brenda Marcela. Ten se usmál a políbil ji.
„Vlastně tam nejdu vůbec! Po tom co jsi mi říkala, že bys ráda jela na pár dní k tvým rodičům, tak jsem si říkal, že bych si vzal volno a mohli bychom tam jet spolu. O děti se postará Rosa, už jsem s ní mluvil. Co na to říkáš?“
Ana Brenda byla překvapená, vůbec totiž neměla v plánu jet ke svým rodičům, ale za Benjaminem. „No… vlastně…“ Začala Ana Brenda nervózně. „Táta mi včera večer psal, že nakonec jedou na nějaký rybářský výlet a jestli bych nemohla nakonec přijet jindy. Víš, jak tyhle akce miluje!“ Pousmála se a chtěla pokračovat o tom, že jí napadlo že by si tu dovolenou přesunula a odjela nakonec pracovně mimo město. Marcelo ale měl okamžitě i plán B.
„Vážně? Tak ale to vůbec nevadí, můžeme si udělat nějaký pěkný výlet jen my dva!“ Vypadal Marcelo nadšeně. „Už jsme dlouho nikde nebyli sami, takže kam by ses ráda podívala?“ Ana Brenda nevěděla, co na to říct a Marcelo pokračoval. „Možná bychom si mohli zaletět podívat do Atlanty k mým rodičům, ale pronajali bychom si hotel a udělali si pár pěkných dní.“ Když viděl výraz Any, zarazil se. „Nebo ty nechceš?“
Ana se hned usmála. „Ale jistě, jistě že chci. Jen mě to překvapilo. Říkala jsem si, že bych zavolala do práce a…“
„Zlato moje, nemysli pořád jen na tu práci ano?“ Zesmutněl Marcelo. „Chtěl bych, abychom byli chvíli taky spolu. Navíc bych s tebou chtěl i probrat jednu věc, nad kterou už nějakou dobu přemýšlím… Takže… jsi pro?“
Ana Brenda nakonec souhlasila a jelikož měla věci už nachystané a Marcelo také, tak skoro okamžitě vyrazili na letiště. Ana Brenda ani neměla čas dát Benjaminovi vědět o tom, že nakonec nepřijede.

„No kde jsi, Patricie!?“ Zvolala její matka, když Paty přišla do práce. „Volala jsem ti už několikrát a ty to ani nejsi schopná vzít.“ Zlobila se Abril. „Za chvíli máme jet na zkoušku a říkala jsem ti, abys tady byla dnes dřív. Že tys na to zase zapomněla?“
„Jo jo, já o tom vím, mami. Promiň. Prostě jsem trochu zaspala.“ Protočila Paty očima.
„No samozřejmě, zaspala. Ach Paty… kdybys nebyla moje dcera, už tě nejspíš dávno vyhodím. To je pořád dokola.“ Zakroutila Abril hlavou. „Za deset minut vyrážíme.“ Řekla nakonec a odešla do své pracovny. Paty si sedla naproti Valerii, která celou scénu jen mlčky sledovala.
„To by bylo bez tak nejlepší, už mě takhle pakárna nebaví.“ Pronesla Paty a mračila se při tom. „Pitomé svatby.“ Zkřížila paže a vypadala otráveně. Valerie jen zakroutila hlavou a pokračovala v práci. „A tys dnes taky vstala levou novou nebo co?“
„Ne, jen už prostě nevím, co na tohle mám říkat. Já proti svatbám nic nemám, tahle práce mě baví a nejradši bych se sama vdávala. Nebudu s tebou nadávat na svatby, jen abys byla spokojená.“ Pronesla Valerie vážně.
„Jak to jako myslíš?“ Byla Patricia z takové reakce překvapená.
„Zapomeň na to, prostě už mi ta samota asi leze na mozek. Ale to ty nemůžeš pochopit!“ Valerie vstala, vzala ze stolu nějaké dokumenty a odešla.
„No dneska je to teda samý lepší!“

Maxmiliano seděl ve své kanceláři a nedokázal se ani pořádně soustředit na práci, stále se mu vraceli vzpomínky na chvíle, kdy byl v jeho kanceláři s Patricii. Po chvíli někdo zaklepal.
„Ano?“ Zavolal Max. Dveře se pootevřeli, ale objevila se v nich jen ruka, co mávala bílým kapesníkem. Maxovi hned došlo, kdo to je a zakoulel očima. „No pojď dál.“ Řekl nakonec a ve dveřích se zjevil Carlos s nejistým výrazem.
„A nedostanu od tebe jednu do nosu?“
Max si povzdechl. „Ne…“ Zavrtěl hlavou a Carlos si šel nakonec sednout naproti němu.
„Hele sorry, že jsem ti zkoušel sbalit tvoji holku. Jenže já fakt nevěděl, že je to ona.“
„Moji holku…“ Řekl Max se značnou ironií v hlase a krátce se zasmál.
„Co to vlastně mělo znamenat na tom baru?“
„Asi mi chtěla ukázat, že se ji nemám plést do života, že ona je svobodná a může si dělat, s kým chce, co chce…“
„Hmmm…“ Kýval Carlos hlavou.
„Nejspíš má pravdu, měl bych na ni zapomenout.“ Pronesl Max vážně a podíval se na monitor, kde měl rozepsanou odpověď na mail, na nějaký dotaz z porady, kterou vedli na webových stránkách.
„A to bys chtěl?“
Max chvíli mlčel. „Ne… ale s ní to prostě po dobrém nejde, s ní to dokonce nejde nejspíš ani „po zlém“. Ona má prostě svou hlavu, nikdy nevím co od ní čekat…“
„Ale to se ti na ni líbí, nebo ne? Že je jiná…“
Max kývl hlavou na souhlas. „Jenže co z toho? S ní se nedá ani normálně mluvit!“
„Jo to jsem si všiml.“ Ušklíbl se Carlos. „Ale tak sakra, chlape, jsi přece poradce pro lidi, co si neví rady se vztahy a co se takových věcí týče, ty bys měl mít na každou situaci nejméně pět řešení co s tím!“
„Jooo kdyby… člověk je vždycky skvělý rádce pro ostatní a sám si už většinou tak dobře neporadí, to je ale ironie, co?“
„Tak si představ, že ti tohle celé někdo vypráví, jako svůj velký problém s ženskou. Co bys mu na to poradil? Hm?“ Snažil se ho Carlos povzbudit a Max se nad tím zamyslel.

Ana Brenda a Marcelo seděli v letadle, za chvíli měli přistávat v Atlantě. Ana byla dost nervózní, vybil se jí mobil a nevěděla, kdy vůbec bude moct dát Benjaminovi vědět o tom, že nepřijede. Ben ji už čekal, už to bylo přes hodinu, kdy byli domluvení, že tam Brenda bude. Začínal o ni mít strach a tak ji zavolal.
„Je nám líto, ale s volaným číslem se nyní nelze spojit. Je buď vypnuté, nebo nedostupné. Zkuste to prosím později.“ Ozval se hlas operátora a hovor se ukončil.
„Snad je v pořádku.“ Pomyslel si Benjamin a vzpomněl si, že měl od Brendy ještě pracovní číslo z vizitky. Nakonec zkoušel zavolat i na to, tentokrát se ozvala jiná hláška.
„Hovor se nepodařilo spojit. Zkontrolujte prosím správnost volaného čísla.“ A hovor se opět ukončil.
„Zvláštní.“ Zakroutil Ben hlavou, nakonec šel k notebooku a vyhledal si webové stránky firmy, kde Brenda pracovala. Chvíli hledal kontakty a nakonec zavolal na pobočku, kde měla Brenda pracovat.
„Dobrý den, tady Anastazia Woodová, společnost Cosmetics solution, jak vám mohu pomoci?“ Ozvalo se v telefonu.
„Zdravím, tady Benjamin Moreira. Omlouvám se, že vám volám takhle přímo do kanceláře, ale chtěl bych se zeptat na slečnu Brendu Romero. Jestli se náhodou nezdržela v práci. Nedaří se mi s ní spojit a… pokud je ještě v kanceláři můžete mi ji dát?“
Žena na druhé straně linky byla překvapená, Brendu si totiž pamatovala i se jménem, co měla za svobodna. „To bohužel nemůžu.“ Začala žena a na chvíli se odmlčela.
„Aha, takže už tam není?“
„Nejsem si jistá, jestli se bavíme o stejné osobě. Myslíte Anu Brendu, je to tak?“
„Anu Brendu?“ Nechápal Ben.
„Ano, Ana Brenda Romero tady pracovala, byla to moje kolegyně… ale už je to více než rok co odešla.“
„Tak to bude možná nějaký omyl. Omlouvám se.“
„V pořádku. Můžu vám ještě nějak pomoci?“
„Ne, díky. Nashledanou.“ Ben ukončil hovor a vypadal zmateně. Přemýšlela o tom, jestli si spletl číslo nebo dokonce firmu, kde Brenda pracovala.

„A dnes vyvěsíme termíny celého turné, za dva týdny začneme prodávat první vlnu lístků a po vyprodání i druhou.“ Vysvětloval Octavio Alejandrovi, který studoval plán jeho turné. „Pro začátek je tady deset koncertů. První bude v den vydání alba, takže součástí bude i křest a prodej. Myslím si, že by mohl být hodně žádaný!“
„Skvěle.“ Souhlasil Alejandro. „Vypadá to dobře.“
„Mohli bychom udělat i možnost osobního setkání a nasadil ceny, zvlášť za fotky, zvlášť za podpisy.“ Přemýšlel Octavio nahlas.
Alejandro se zamračil. „Nechci, aby mi musel někdo platit za podpis nebo fotku!“
„Ale takhle to chodí.“ Prohlásil Octavio.
„Opravdu? A jaký je rozdíl oproti autogramiádě co jsem měl? Taky tam nebyli tyhle směšné poplatky.“
„Směšné? Věř mi, že když by se to nasčítalo, tak by to vůbec nemusela být směšná suma.“
„Mě ale o peníze nejde. To už jsme řešili mockrát!“
Octavio si povzdechl. „Ty nevíš, co je pro business dobré!“
„Už jsem řekl, s fanoušky se rád setkám jen tak. Stačí, že si lidé zaplatí za lístky na koncert.“ Řekl Alejandro rozhodně a Octavio se mračil.

Patricia jela z práce metrem, vystoupila na zastávce kousek od svého bytu. V uších měla sluchátka a byla plně ponořená do hudby. Cestou ze zastávky si dokonce začala zpívat a vlnit se do hudby. Lidé se na ní občas otáčeli, ale ona si jich vůbec nevšímala. Za chvíli došla k domu, kde bydlela, odemkla hlavní vchod a vplula dovnitř. Vůbec netušila, že ji už od práce sleduje Maxmiliano. Který si s ní původně přijel promluvit, ale nakonec ji sledoval až k ní do bytu. Chvíli počkal a nakonec se šel podívat na zvonky, Patriciino jméno mu ihned padlo do očí. Chvíli váhal, jestli má zazvonit, ale nakonec to neudělal. Otočil se a pomalu se vydal zpátky k agentuře, aby si vyzvedl své auto.

Ana Brenda a Marcelo seděli v taxíků, který je vezl do hotelu. Ala v rukou svírala vypnutý mobil a stále ho nervózně otáčela a různě si s ním hrála. Marcelo nakonec položil ruce na její.
„Copak je s tebou? Zdáš se mi nějaká nesvá.“
„To asi bylo tím letem, je mi trochu divně.“ Zalhala Ana.
„Neboj se, až dorazíme do hotelu určitě to bude lepší! Mají tam i wellness, můžeme si zajít třeba na nějaké masáže nebo do sauny.“ Usmál se na ni Marcelo. Ana mu úsměv opětovala, ale stále nemohla z hlavy dostat Benjamina.

Lola byla opět na směně v bistru, kde pracovala, poslední dny se skoro nezastavila a nebyla ani pořádně vyspaná. Ten den ještě měla štěstí na několik protivných zákazníků a už toho začínala mít pomalu ale jistě všeho dost.
„Slečno, já jsem si ale objednal kafe bez kofeinu!“ Stěžovala si jedna žena.
„Omlouvám se, asi jsem si spletla konvice. Hned vám tu kávu vyměním.“ Prohlásila Lola.
„Hej, vy… už tady sedíme deset minut a stále u nás nikdo nebyl!“ Nadával muž o pár stolů vedle.
„Omlouvám se, dnes jsem tady na to sama. Hned u vás budu.“ Omlouvala se Lola. Snažila se všem vyhovět co nejdříve, když ženě nesla novou kávu, položila ji na stůl a najednou se jí začalo pomalu stmívat před očima. Chytila se stolu, žena, která u něj seděla, začala něco říkat. Lola ji už ale neslyšela, protože ztratila vědomí a upadla na zem mezi stoly. Hosté jen šokovaně zírali.

Benjaminovi to nedalo a tak začal na internetu vyhledávat jméno Ana Brenda Romero. Dlouho nemohl nic najít, když dojel k odkazu na web nějakého fotografa z New Yorku. Otevřel odkaz a vyjela mu stránka, na které bylo několik fotek ze svateb a u nich i odkazy na videa, kde byli jména snoubenců. Nakonec dojel k fotce, na kterou zůstal jen šokovaně zírat. Na fotografii totiž byla Ana Brenda a Marcelo ve svůj svatební den.