Benjamin se díval na fotku Brendy a jejího manžela několik minut, které se mu zdáli jako věčnost. Stále tomu nemohl uvěřit, nedokázal uvěřit tomu, co právě viděl. Nakonec se odhodlal a zapnul si i video, které na stránce bylo. Byl to svatební den Any Brendy a Marcela, byli tam i Anita a Luis. Všichni vypadali tak šťastně, jako jedna velká rodina, která si užívá významný den. První byl obřad a pak i nějaké záběry po něm, v poslední scéně byla Ana Brenda, která držela malou Anitu v náručí a ta jí říkala mami, nakonec k nim přišel Marcelo a Anu políbil. Video skončilo a Benjamin chvíli seděl naproti notebooku, kde po skončení videa byla jen černá obrazovka. Nakonec rozzuřeně vstal a notebook odmrštil ze stolu tak, že dopadl na zem a ještě se svezl po podlaze, až ho nakonec zastavil náraz do stěny. „Jak jsi jen mohla!?“ Zakřičel do prázdného pokoje, měl rozzlobený výraz a v očích se mu leskly slzy.

„Slečno, haló, jste v pořádku?“ Lola pomalu otevřela oči a zadívala se na jednu ze zákaznic, která u ní klečela. Lola se nakonec posadila a zmateně se dívala kolem.
„Co se stalo?“
„Omdlela jste. Není vám nic?“
„Já…“ Začala Lola, když v tom tam přiběhl její šéf, který si všiml, že se na place něco děje.
„Lolo!?“ Zakřičel na ni.
„Omlouvám se, udělalo se mi nějak zle.“ Omlouvala se Lola a stále byla trochu mimo. Zákaznice ji podala sklenici s vodou a Lola se napila.
„Okamžitě pojď do mojí kanceláře!“ Obořil se na ni šéf a odešel. Lola pomalu vstala a šla nakonec za ním.

Po tom co se Ana Brenda a Marcelo ubytovali, zašli si spolu do sauny. Marcelo Aně něco vyprávěl, ale ona byla myšlenkami úplně jinde. „Benjo už mě určitě hledá, už jsem měla být dávno u něj… proboha, co si asi tak musí myslet? A ještě mám vybitý ten zatracený mobil.“ Přemýšlela.
„Lásko? Posloucháš mě?“
„Promiň, co jsi říkal?“
„Že bychom si mohli potom zajít na večeři, prý je tady skvělá restaurace kousek od hotelu.“
„Dobře, moc ráda.“ Usmála se Ana.

„Co to mělo znamenat?“ Ptal se Lolin šéf podrážděně. „Všichni zákazníci byli rozrušení!“
„Omlouvám se, prostě se mi nějak zamotala hlava a…“
„To mě nezajímá, očividně tuhle práci už nezvládáš a já tady potřebuju schopné lidi! A ještě byl vrchol, že ses napila vody od zákazníka, copak to se dělá?“
„Ale já…“
„Lolo, budu tě muset propustit!“
„Proboha a za co?“ Vykulila Lola oči. „Za to, že se mi udělalo zle?“ Nechápala.
„Jak jsem řekl, potřebuju tady lidi, co pojedou na 100% a ne nějaké slečinky co tady odpadnou, určitě jsi těhotná anebo kdo ví co…“
„Víte, že svou práci dělám dobře, prostě jen nemám svůj den!“ Zesmutněla Lola. „Je toho na mě v poslední době moc…“
„No, tak teď toho budeš mít méně, protože tady už nepracuješ, děvenko.“
Lola jen zakroutila smutně hlavou, ale věděla, že nemá smysl se s takovým člověkem dál hádat. Po chvíli si sundala zástěru, co měla uvázanou kolem pasu, hodila ji na zem a odešla.

Benjamin seděl v koutě své pracovny, věci kolem byli rozházené, on měl vedle sebe láhev whiskey a opíjel se. Pořád dokola se mu v hlavě odehrávali záběry z videa, které viděl. Nakonec si vzpomněl na první setkání s Brendou.

Před rokem a půl

Ben byl zrovna pracovně v New Yorku, ten den už měl volno a vyrazil i s Maxem do víru velkoměsta. „Brácho, konečně ses taky jednou ukázal!“ Smál se Max. „Konečně můžeme jít někam zapařit.“
„Ale víš, že já na tohle moc nejsem. Když už chceš jít někam sednout, tak aspoň někam na vzduch. V kanclu jsem zavřenej v jednom kuse a ty taky!“ Smál se Ben.
Nakonec spolu zašli do baru, co byl na pláži a povídali si o tom, co je u koho nového.
„A co nějaká vážná známost? Hmm?“ Ptal se Ben Maxe. Ten nad tím jen mávl rukou.
„Vážná? To ne… na tohle zase nejsem já.“ Zasmál se Max. „Co u tebe?“
„Ale, víš jak to je. Já na to hledání ani nějak pořádně nemám čas.“ Pokrčil Ben rameny. „Ale samozřejmě bych byl moc rád, kdybych už v tom našem velkém domě nemusel bejt sám.“
Oba si ještě dlouho povídali, až k nim najednou přiletěl létající talíř a málem srazil Benovu sklenici s pitím.
„No hej, to…“ Otočil se a viděl, jak k němu běží mladá žena v plavkách a zapomněl, co chtěl vlastně říct. Žena se mu zalíbila na první pohled.
„Moc se omlouvám! Nějak mi to uletělo.“ Omlouvala se žena a usmála se na Bena. Ta žena byla Ana Brenda. Ben se na Brendu stále zamyšleně díval a musel místo něj odpovědět Max.
„To je v pořádku, jen jste nás trochu vyděsila.“ Poznamenal a všichni tři se tomu zasmáli.
„Pardon, neměla jsem to v plánu.“
„Nedáte si s námi nějaký drink?“ Zeptal se Max.
Brenda chvíli přemýšlela, ale nakonec souhlasila. „Dobře, ráda. Ale musím jít o tom říct kamarádkám.“ Usmála se a odběhla ke dvěma kamarádkám, které byly na pláži s ní, něco si řekly, nakonec jim dala zpátky talíř a s úsměvem se vracela k baru.
„No a já půjdu, teď máš ideální příležitost.“ Zasmál se Max a vstal od baru. „Jen zkus trochu víc mluvit, jo?“
„Počkej? Cože?“ Nechápal Ben.
„Teď máš čas na to seznamování. Není zač.“ Poplácal ho po rameni a vydal se pryč.
„Ale…“ Než Ben stihl něco říct. Už u něj byla Brenda a sedla si na Maxovo místo.
„Kam odešel?“ Zeptala se zvědavě a usmála se na Bena.
„No… prý má ještě nějakou práci.“ Vykoktal ze sebe Ben. Byl z Brendy dost nervózní, ta to na něm hned poznala a jen se na něj usmála.
„Já jsem Brenda.“ Podala mu ruku.
Ben jí ruku stiskl a zadíval se na ni. „Benjamin. Těší mě.“ Usmál se na ni.

Současnost

Benjo se napil z láhve a nenávistně se díval před sebe. „Proč jen jsi mi tohle musela udělat, proč?“ Opakoval si sám pro sebe.

Lola přišla domů a slyšela z pokoje Carmen hrát muziku. Šla do kuchyně a sedla si ke stolu, nakonec schovala obličej do dlaní a neměla daleko k pláči.
„Lolo? Jsi v pořádku?“ Zeptala se ji Carmen, která si šla do kuchyně pro pití. Lola se na ni smutně podívala.
„Přišla jsem o práci v bistru.“
„Ale jak to? Co se stalo?“ Carmen si sedla na židli vedle sestry.
„Udělalo se mi zle a omdlela jsem, šéf se zlobil že jsem neschopná a vyrazil mě.“
„Cože!?“ Vytřeštila Carmen oči. „To je teda pěkný hajzl!“ Zlobila se.
„Carmen…“
„Promiň, ale to se ještě s takovým výrazem krotím! To je fakt strašný, vždyť to přece není tvoje chyba. A byla jsi u doktora, co je s tebou? Není to vážné?“ Strachovala se Carmen.
„Neboj se, nejspíš to bylo jen z nedostatku spánku a taky jsem dost málo pila…“ Poznamenala Lola. „Vůbec nevím, jak teď vyjdeme.“
„Ale Lolo, vždyť to přece není tvoje jediná práce! A já bych taky mohla někam nastoupit na brigádu…“
„Na to jsi ještě moc mladá, Carmen.“
„Zase tak moc ne, určitě by se to zařídit dalo! A ty ses dřela už až dost. Přece ti nemůžou v nemocnici dávat tak málo, ne?“
„Dávám i nějaké peníze bokem, kdyby bylo potřeba. Navíc bych chtěla mít i nějaké peníze až půjdeš na vysokou.“
„Ale Lolo, to já po tobě přece nechci!“
„Já vím, že ne, ale je to tak správné. Rodiče by to tak chtěli a dostaneš za dva roky i svou část dědictví a můžeš jít na hudební akademii, jak sis přála.“
Carmen kroutila hlavou. „Za takovou cenu ne! Nechci, aby ses dřela jen proto, abych já pak mohla na školu! To by máma s tátou zase nechtěli po tobě!“ Stála si za svým Carmen a zalesklo se jí v očích.
„Ještě si o tom promluvíme, ale dnes už jsem na to vážně unavená.“ Řekla Lola smutně a bylo na ni znát, že si potřebuje jít hlavně lehnout. Carmen ji objala.
„Já ti budu pomáhat, jak jen budu moct, slibuju.“

Ana Brenda ležela vedle svého manžela v posteli, po večeři ve městě se vrátili do hotelu, kde se spolu milovali. Už bylo docela pozdě, Marcelo už spal a Ana Brenda nemohla stále usnout. Nakonec se opatrně vzdálila od manžela, vzala si mobil z nabíječky a zmizela v koupelně. Když ho zapnula, měla tam několik zmeškaných hovorů a také SMS od Benjamina.

– Lásko, jsi v pořádku?
– Brendo, mám o tebe už opravdu starost. Kde jsi?
– Zkoušel jsem ti volat i do práce, ale to číslo cos mi dala, nefunguje.

Poslední zpráva byla pár hodin stará. Brenda se vyděsila, když si přečetla poslední zprávu a napadli ji různé scénáře toho, jestli ji pak Ben nezkoušel sehnat i jinak. Nakonec Benovi odepsala:

– Lásko, moc se omlouvám. V práci byl blázinec a musím ještě pár dnů zůstat tady. Nezlob se, vybil se mi mobil a neměla jsem ti jak dát vědět dřív.

Zprávu odeslala, ale stále nebyla označena za doručenou, nakonec ji to nedalo a zkusila Benovi zavolat. Mobil měl ale vypnutý. Brenda se začínala opravdu bát. Nakonec mu napsala ještě jednu zprávu.

– Jsi v pořádku? Doufám, že ano. Moc mě mrzí, že jsem nemohla přijet. Moc mi chybíš. Miluju tě. B.

Poté co SMS odeslala, tak všechny zprávy smazala a šla si nakonec zase lehnout k Marcelovi.

Druhý den ráno přinesl poslíček do agentury Los Novios dvě krásné kytice květin. Jedna byla z gerber a druhá byla mix všeho možného. Jedna z nich byla pro Valerii a druhá pro Abril. Obě z toho pochopitelně byly dost překvapené.
„Ale kdo je poslal?“ Ptala se Abril. Poslíček ale jen kroutil hlavou.
„Je mi líto, ale ty květiny sem někdo poslal anonymně.“
„A jste si jistý, že jsou pro nás?“ Zeptala se Valerie.
„Ano, mám to tady přesně na vaše jména. Takže poprosím podpisy.“ Valerie i Abril se mu podepsali a poslíček už chtěl odejít, když si vzpomněl. „A ještě bych zapomněl.“ Řekl a vytáhl z desek malou bílou obálku. „Tohle je pro slečnu Patricii Santanderovou. A podpis už nebude třeba.“ Dal obálku Valerii a nakonec odešel. U výtahu se málem srazil s Paty, která právě přišla do práce. Když přišla do hlavní místnosti, ze které se šlo do kanceláře její matky a také do její pracovny, tak uviděla u Valerie dvě velké kytice a u nich Val a její mámu jak se zapáleně baví o tom, kdo je mohl poslat.
„Možná je poslal nějaký spokojený klient.“ Navrhla Abril. „Moc pěkné gesto!“
„Ano, jsou vážně nádherné!“ Rozplývala se Valerie.
„Ehm, ahoj?“ Upozornila na sebe Paty, které si ani nevšimly.
„Jéé, ahoj holčičko.“ Usmála se na ni Abril. „Podívej na ty krásné květiny…“
„Ahoj Paty.“ Usmívala se i Valerie.
„Co je to za kytky?“ Zeptala se Paty otráveně.
„Ty nám právě přivezl poslíček, asi jsou od nějakého spokojeného zákazníka a chtěl nám udělat radost.“ Usmála se Abril, vzala si svou vázu a nesla si ji do kanceláře. „Opravdu jsou úžasné!“
Když zmizela tak šla Paty pomalu ke své kanceláři, nakoukla do ní a snažila se vypadat nenápadně, ji tam ale žádné květiny nečekaly.
„Promiň Paty, ale tobě žádné nepřišli.“ Řekla Valerie a smutně se pousmála.
„Cože? Myslíš, jako že jsem nějaké čekala? Ha ha. Neblázni!“ Mávla nad tím rukou.
„Ale přišlo ti tohle.“ Valerie podala Paty obálku, ta se na ni jen bez zájmu podívala.
„Díky.“ Řekla nakonec a zmizela ve své pracovně a hodila obálku na stůl. Nakonec ji to nedalo, zase ji vzala a otevřela. Byl v ní vzkaz.

Ty bys beztak řekla, že květiny nemáš ráda…
Je to tak?
MM.

„Teda, tomu bys nevěřila, právě mi psala naše krejčová, že ji také nějaké květiny přišli!“ Zvolala Valerie od svého stolu.
Patricia si ještě jednou přečetla vzkaz a vztekle ho zmuchlala. „Mizera!“ Pomyslela si a naštvaně hodila lístek do koše, jenže minula a lístek spadl přímo ke dveřím, ke kterým právě přišla Valerie a pro lístek se sehnula. Patricie ji chtěla zastavit, aby si ho nečetla, ale už bylo pozdě. Valerie lístek rozložila a přečetla si ho. „Ahááá!“ Zvolala vítězně. „Tak odsud vítr fouká!“ Podívala se na Paty a ta se jen zašklebila.
„Jestli si jako myslel, že mě tím naštve, tak se mu to vůbec nepovedlo.“ Zvolala Paty a tvářila se, jak se strašně nad věcí.
„Ehmm…“ Kývala Valerie hlavou. „Tak jak myslíš.“ Valerie se jen usmála a nakonec odešla ke svému stolu. Paty nakonec šla ke dveřím a trochu více hlasitě je zabouchla.
„Jak já tě nenávidím, Moreiro!“ Řekla si sama pro sebe a tvářila se naštvaně.

Druhý den se odehrávala dost podobná scéna, až na to, že tentokrát přišly čokoládové pralinky a opět jen Valerii a Abril.
„Mmm, jsou výborné. Vážně si nedáš?“ Zeptala se Valerie po tom, co si dala další pralinku do pusy. „Vážně mňamka.“ Patricia se na ni vražedně podívala.
„Nenapadlo tě, že je v tom třeba nějaký jed anebo projímadlo?“ Zeptala se Paty vážně a Valerie se tomu zasmála.
„Ne, to mě opravdu nenapadlo.“ Kroutila hlavou. „A tohle… nechceš si to konečně přečíst?“ zamávala další obálkou a Paty se zamračila ještě víc.
„Ne, už jsem ti řekla, že ne. Můžeš to zahodit.“ Mávla nad tím Paty rukou a zapadla do své pracovny rychlostí blesku, zůstala opřená o dveře a měla chuť něčím hodit. Valerie ale obálku otevřela a začala číst nahlas, tak, že jí bylo jasné, že to Paty uslyší.
„A určitě ani čokoládu nemáš ráda. Je to tak? MM.“ Zvolala nahlas a sama pro sebe se musela usmát.
„Grrrrh…“ Paty zuřila, ale snažila, se být co nejvíc potichu, aby nedala najevo, jak jí to štve.

Když šla Paty do práce třetí den, bála se, co jí zase bude čekat za překvapení. Tentokrát se ale nic nedělo. Až do odpoledne, kdy Valerii někdo přivezl pizzu.
„Tak to je pro vás. Dobrou chuť.“ Usmál se poslíček a odešel. Valerie si pizzu odnesla ke stolu.
„Mňam! Ta vypadá skvěle!“ Usmívala se. Paty vyšla z kanceláře a protočila očima. „Hele Paty, vážně by sis s tím chlapem měla promluvit, je tak milej.“
„Milej!? Jen mě chce naštvat! Když bych ho potkala, tak bych mu tu pizzu hodila na hlavu!“ Rozčileně sebrala krabici a šla s ní pryč.
„Ale počkej, ta je moje!“ Volala Valerie, ale Paty se s ní nezastavila, vyšla až ven a krabici s pizzou hodila rozčileně do odpadků. Nakonec si všimla, že na druhé straně krabice je další obálka, strhla ji a přečetla si další vzkaz.

A ani pizzu. Je mi to jasné. MM.

Pod vzkazem byla i fotografie, kde byla Patricia s Valerii v pizzerii. Fotka byla z Valeriina instagramu. Patricia vzkaz roztrhla a byla pěkně vytočená.
„Nesnáším květiny, čokoládu, pizzu a tebe hlavně tebe nenávidím úplně ze všeho nejvíc!“ Křičela rozčileně a ještě začala šlapat na roztrhaný vzkaz, který hodila na zem.
„Jestli nebudete, tak já si dám.“ Ozvalo se za ní a Paty se v šoku otočila. U popelnice stál bezdomovec a hladově se díval na bednu s pizzou.
„Grrrrh!“ Paty se chytila za hlavu a rychle odešla zpátky do budovy. Bezdomovec jen pokrčil rameny, vzal si bednu i s pizzou a odešel pryč. Celou scénu z povzdálí sledoval Maxmiliano, který seděl v autě, nemohl se ubránit smíchu a jen kroutil hlavou.