Hoy con (epizodní postavy)…

• Reinaldo Zavarce como Facundo

###
Ana Brenda a její manžel Marcelo se právě vraceli z letiště domů, seděli v taxíku a Ana se dívala zamyšleně z okna. I když se o to Ana Brenda několikrát pokoušela, s Benem se ji za poslední tři dny nepodařilo spojit a měla z toho opravdu velmi špatný pocit. Přesto ale nechtěla vzbudit podezření, nechtěla, aby Marcelovi bylo cokoliv podezřelé. Kromě Benjamina ji toho ale trápilo mnohem víc a hlavou se ji přehrával rozhovor s Marcelem z minulého večera.
„Lásko?“ Marcelo chytil Anu Brendu za ruku a ta se na něj podívala.
„Copak?“ Usmála se na něj.
„Jsi nějaká přešlá… Je to kvůli tomu, o čem jsme včera mluvili?“
„No… možná trochu. Dost jsi mě tím zaskočil.“ Zamyslela se Ana a vzpomněla si na jejich poslední večer v Atlantě.

Minulý den

Marcelo a Ana seděli v hotelové restauraci a užívali si příjemný večer.
„Lásko, už to déle nevydržím. Chtěl jsem ti to říct už první večer, ale pořád jsem nějak nevěděl, jak začít.“ Začal Marcelo a vypadal trochu nervózně. „Už ti to ale musím říct, už to déle nevydržím.“ Chytil Anu za ruku a usmál se na ni.
„Co se děje, miláčku?“ Znervózněla Ana.
„Dlouho jsem o tom přemýšlel… a možná ti to přijde jako šílenství. Vlastně jsme o tom pořádně nikdy nemluvili a mě by ani nenapadlo, že bych to takhle někdy chtěl…“ Ana čekala, co z Marcela vypadne. „Ale už si tím jistý jsem. Chtěl bych s tebou mít dítě!“
Ana Brenda překvapeně zamrkala. „Cože? Dítě? Ale…“ Kroutila hlavou. „Ale já nejsem na dítě připravená… ehm, tedy… vím, je tady Anita a Luis a ty víš, že je miluju jako vlastní. Ale vůbec mě nenapadlo, že bys chtěl ještě třetí dítě!“ Byla Ana v šoku.
„Já se přiznám, že ani mě to nikdy nenapadlo.“ Přiznal Marcelo. „Ale říkal jsem si, že by bylo hezké, kdybychom měli i jedno dítě, které by bylo nás obou. Vím, že jsou pro tebe mé děti jako vlastní a já jsem opravdu strašně šťastný, že jsi s námi, to víš… Ale myslel jsem si, že bys možná byla ráda, kdyby tady byl mezi námi i plod naší lásky.“
Ana nevěděla co na to říct. „Já vlastně nevím, co na to říct. Hrozně jsi mě tím zaskočil.“
„Napadlo mě, že to je možná to, co ti chybí k tomu, abys s námi byla více doma.“ Posmutněl Marcelo.
„Ale Marcelo! Víš, že tohle řešíme pořád a dřív ti to nevadilo.“
„Já vím a nejradši bych to už neřešil, ale víš, že bych byl prostě rád, kdybychom byli všichni víc spolu a ty jsi nemusela každou chvíli odjíždět pryč.“
„Já vím…“ Přiznala Ana. „Jenže já se Benjemina nehodlám vzdát!“ Pomyslela si Ana a cítila se trochu provinile. „Já si to promyslím, ale dej mi prosím čas na promyšlenou. Teď na tohle nemám odpověď, nezlob se.“ Pousmála se Ana Brenda a Marcelo chápavě přikývl.

Současnost

„Ale slíbila jsem ti, že si to promyslím. Víš, to co jsi mi navrhnul, není opravdu jen tak a kdybych se nakonec rozhodla, tak bychom měli zvážit i tu možnost jak to říct dětem a co by vlastně bylo dál. Bylo to tak náhlé… a já… prostě mám toho teď plnou hlavu. Nezlob se.“
„Ale já se nezlobím, já to chápu. Chci, abys měla tolik času, kolik potřebuješ.“ Marcelo ji políbil na ruku a Ana se pousmála.

Z Benjaminova domu právě odcházel detektiv, kterého si Benjamin najal, aby sledoval Anu Brendu. Právě mu přivezl první fotky, které nafotil minulý den v Atlantě. Ben stál mezi dveřmi a znovu se díval na fotky, na kterých byla Ana Brenda a její manžel v restauraci. Ana na nich vypadala šokovaně a Benjamin se na fotky nenávistně díval. Nakonec zašel zpátky do domu a po chvíli z něj šel slyšet kluk rozbíhajícího se skla.

Patricia naštvaně práskla s telefonem a mračila se při tom.
„Kdo to byl?“ Zeptala se Valerie, která stále u jejich dveří s hrnkem kávy, který nakonec Paty položila na stůl.
„Ale nikdo.“ Protočila Paty očima. „Díky za to kafe.“ Prohodila a upila. „Fakt už mě nebaví se bavit s těmi klienty a pořád něco měnit na tom, co už se jednou naplánovalo. To je pořád něco. První chtějí to, pak zase tam to a pořád dokola, pak aby člověk kolem toho pořád jen běhal a něco měnil!“
„Jo hold, všichni chtějí perfektní svatbu.“ Valerie si sedla naproti Paty. „Copak ty jsi nikdy nesnila o své dokonalé svatbě?“ Zeptala se jí vážně a Paty se zašklebila.
„To se mě snad nemůžeš ani ptát vážně!?“
„Ale jo, zajímalo by mě to. Třeba když jsi ještě nebyla… hmmm… sarkastická, ironická a pesimistická osoba jako teď.“
„Zklamu tě, ale já jsem taková odjakživa!“ Mračila se Paty a znovu upila kávu z hrnku.
„Myslím, že ne.“ Kroutila Valerie hlavou. „Tvoje máma mi jednou ukazovala fotku, na které ti bylo tak dvanáct let, hádám… byla jsi na ní roztomilá usměvavá holčička, co měla copy a brýle! A v ruce knihy, jako vzorná žákyně… byla jsi tak sladká!“ Zasmála se Valerie.
Paty se na chvíli zarazila a pak jen zakroutila hlavou, jako kdyby chtěla na něco zapomenout. „Ta už je dávno pryč!“ Řekla Paty možná až moc nahlas. „A já… mám ještě nějakou práci.“ Vystala od stolu a rychle odešla ze své pracovny.
„Zase tak moc jsem toho neřekla ne?“ Kroutila Valerie hlavou.

Carmen byla na další lekci klavíru, kam ve své škole chodila. Hudební kroužky se odehrávali ve větší místnosti, kde často zkoušelo více studentů na různé nástroje. Dříve Carmen chodila na soukromé lekce, ale aby sestře ušetřila peníze, začala chodit alespoň sem. Carmen dnes přišla dřív a zasněně seděla u kláves, vzpomněla si na den, kdy byla na autogramiádě Aleja a představovala si, jaké by to bylo znovu se s ním setkat. V její představě hrála na klavír na pódiu před prázdným hledištěm. Když dohrála, ozval se potlesk a kroky které k ní mířili, Carmen se otočila a uviděla Aleja.
„Alejandro, co tady děláš?“ Tvářila se překvapeně.
„Nemohl jsem na tebe přestat myslet a tak jsem si tě našel!“ Usmál se na ni Alejandro a sedl si vedle ní.
„Opravdu?“ Vzdychla Carmen zamilovaně.
„Ano.“ Usmál se Alejo a zahrál pár tónů na klávesy, poté se zadíval na Carmen. „Jsi tak krásná!“ Řekl Alejo, pohladil ji po tváři a pomalu se k ní začal přibližovat. Carmen zavřela oči a očekávala polibek, když ji někdo z jejího snění vyrušil.
„Ptám se, jsem tady správně na lekcích pana Stefaneho?“ Ozval se klučící hlas, přímo vedle ní. Carmen otevřela oči a překvapeně zamrkala. Před ní stál nějaký student a sledoval ji.
„Ehm… jo… jasně.“ Nervózně se ošila.
„Jak tak koukám, asi nebudu jediný, kdo tady bude hrát na klavír.“ Zasmál se kluk a stále se na Carmen díval. „Mimochodem, já jsem Facundo. Jsem tady nový, před pár dny jsme se sem přestěhovali.“ Natáhl k ní ruku a usmíval se. Carmen chvíli váhala, ale nakonec mu také podala ruku.
„Já jsem Carmen.“ Pousmála se.
„A do jakého ročníku chodíš?“
„Do prváku a ty?“
„Do třeťáku.“ Kývl Facundo. V tom se do místnosti začali scházet další studenti a za nimi učitel.
„Tak pomalu začneme.“ Prohlásil pan Stefano a studenti se začali usazovat se svými nástroji.

„Slečno Diazova, ráda bych vás ještě jednou upozornila na to, že perfektně odvedená práce a především diskrétnost našich hostů je pro nás na prvním místě!“ Poučovala Lolimar její nová nadřízená v práci. Lola dnes poprvé nastoupila do hotelu jako pokojská. Lola celou cestu pokyvovala hlavou a poslouchala všechny instrukce.

„Vím, že se ti to nelíbí, ale bohužel je to prozatím nejlepší řešení pokud nechceš, aby tvoji rodinu stále otravovali novináři.“ Nadhodil Octavio, který šel s Alejandrem po hotelové chodbě.
„Doufal jsem, že to půjde vyřešit i jinak, než že se budu muset nastěhovat do hotelu.“ Kroutil Alejandro hlavou. „Je jen otázka času kdy mě najednou i tady, ale alespoň se přestanou novináři stále scházet před našim domem a dají mojí rodině pokoj…“
„Počítej ale s tím, že to nebude hned. Každopádně právě proto jsem zvolil hotel, kdyby začali problémy tady, vybereme zase nějaký jiný!“ Pokračoval Octavio, Alejo jen smutně pokýval hlavou.

„A začnete hned tady na patře, ukážu ti, kde si můžeš vzít vozík a pak se hned pustíš do práce. Jakmile to budeš mít, zavoláš mě a já to zkontroluji.“
„Dobře.“ Souhlasila Lola a společně s její šéfovou vyšli zpoza rohu, kde právě přicházel i Octavio s Alejandrem. Lola tak Alejovi málem zase skončila v náručí.
„To nemůžete dávat pozor!“ Zlobil se Octavio.
„Moc se omlouváme, pane!“ Omlouvala se vedoucí pokojských.
Lola a Alejandro se na sebe dlouze zadívali.
„A ty se neomluvíš?“ Vyjela po Lole její šéfová.
„Moc mě to mrzí, omlouvám se.“ Vykoktala ze sebe nakonec Lola.
„To je v pořádku. Vždyť se nic nestalo.“ Usmál se Alejo.
„Ještě jednou se omlouváme.“ Pokývala hlavou šéfová Loly a zamračila se na ni. „Jdeme.“ Pokynula ji a obě pokračovaly v cestě. Alejo se ještě zasněně podíval na Lolu jak mizí v dálce.
„Tak co? Jdeme?“ Zeptal se Octavio netrpělivě.
„Jo, jasně.“ Pokrčil Alejo rameny a nakonec šli k jeho pokoji.

„Lásko, nezlob se, ale ještě dnes budu muset odjet.“ Řekla Ana Brenda smutně a pověsila se Marcelovi kolem krku.
„To snad ne, vždyť jsme sotva přijeli!“ Zesmutněl Marcelo.
„Já vím, taky z toho nejsem nadšená. Ale volali mi z práce a je to neodkladné!“ Posmutněla Ana Brenda a snažila se tvářit, že se jí to také vůbec nelíbí. Marcelo si jen povzdechl.
„Co mám s tebou dělat.“ Řekl nakonec a Anu políbil.
„Brzo budu zase zpátky!“ Usmála se na něj a políbila ho, poté si šla zabalit nové věci, aby mohla pomalu vyrazit.

Patricia se právě vracela z práce, vystoupila z výtahu, hledala klíče ve své kabelce a mířila po chodbě ke svému bytu. Když se za ni ozvali kroky, jak někdo vyběhl po schodech, otočila se a zůstala jen šokovaně hledět.
„No co ty tady sakra děláš!?“ Vyštěkla naštvaně po Maxovi, ten se ale jen usmíval a nic neřekl. „Kdo tě pustil do domu?“ Zlobila se. „A jak vůbec víš…“ Nakonec se zarazila a ani větu nedokončila. „Vlastně, co mě to vůbec ještě překvapuje, štěnice se dostane všude!“ Protočila očima a zase se k němu otočila zády a mířila k bytu. Max její poznámku přešel a šel pomalu za ní.
„Jen jsem se přišel na něco zeptat…“ Začal, ale Paty nereagovala. Takže pokračoval i tak. „Jaký to je pocit, když všichni kolem mají něco co ty ne?“ Zeptal se nevinně a Paty se na něj znovu otočila s nabroušeným výrazem.
„O co ti jde!?“
„A o co jde tobě?“ Zeptal se protiotázkou. „Proč je pro tebe takový problém, si se mnou aspoň jednou normálně promluvit hm?“
„Protože s tebou jednoduše nechci nic mít! To by ti už mohlo dojít!“
„Ehmmm…“ Pokýval Max hlavou. „Možná by mi to došlo, kdybys neříkala jedno a pak nedělala úplný opak! Slovy mě pořád jen posíláš k čertu, ale jinak…“ Řekl Max zasněně a nedokázal se ubránit vzpomínce a na jejich milování.
„Už jsem hold taková.“ Prohlásila Paty s úsměvem a ironií v hlase. „A buď tak hodný a přestaň mě otravovat a okamžitě přestaň posílat kde jaké hlouposti do mojí práce! Nikdo na to není zvědavý!“
„Tobě se jen nelíbí, že nejsi adresát.“ Zasmál se Max. „Mám pravdu?“
„Ne to nemáš! Vlastně… víš co? Měl jsi pravdu v něčem jiném, já nemám ráda ani kytky, ani čokoládu a ani pizzu! Nemám ráda nic, co by bylo od tebe!“
„Tak dobře.“ Pousmál se Max. „Ale když si ty můžeš dělat, co chceš, tak já můžu taky. Přece se nenecháš rozhodit takovou hloupostí!“ Vzpomněl si na její výstup s pizzou, kdy Paty ani netušila, že ji Max viděl. „Taky bych mohl poslat květiny každé ženě, kterou potkám… ale stejně by to možná bylo kousek lepší, když bych je mohl poslat jen jedné konkrétní.“ Řekl zamyšleně. „Ale to ty bys asi nepochopila.“ Zasmál se Max a Paty vypadala, že ho každou chvíli vyrazí z domu. „No už půjdu.“ Prohlásil a ještě než odešel. „Jo vlastně, málem bych zapomněl.“ Vytáhl zpoza zad jednu rudou růži a usmál se na Paty. „Abys nebyla už tak vzteklá, že jsi taky nedostala, co jsi chtěla.“ Mrkl na ni a položil růži na parapet okna, vedle kterého stál. Nakonec se otočil a bez dalšího slova odešel.
„Pitomče!“ Zavolala na něj ještě Paty naštvaně a zmizela ve svém bytě, aniž by si růži vzala. Bylo slyšet jen velmi silné prásknutí dveřmi.

„Benjo!“ Zavolala Ana Brenda hned, jak vystoupila z auta u jeho domu. Chvíli váhala, ale nakonec si vzala klíče, které od Bena měla a vešla do jeho domu. Rozhlížela se kolem, ale všechno bylo při starém, vše bylo na svém místě, jen Ben nikde nebyl.
„Lásko?“ Zvolala do ticha a začínala mít opravdu obavy, když v tom ji někdo zezadu objal.
„Tak konečně jsi tady!“ Ozval se hlas Bena. Otočil ji k sobě a začal ji vášnivě líbat. Ana Brenda mu polibky opětovala a nakonec je i ukončila. „Lásko, jsi v pořádku?“ Zeptala se ho starostlivě.
„Samozřejmě že jsem!“ Usmál se na ni. „Moc jsi mi chyběla!“ Prohlásil.
Ana ho objala a jeho šťastný výraz se na malý moment změnil v nenávistný. „Tolik jsem se o tebe bála, chtěla jsem ti zavolat, ale…“ Ben ji ale nenechal domluvit, znovu se na ni podíval a umlčel ji dalšími polibky a začal s ní pomalu přesouvat k pohovce, která byla kousek od nich. Nakonec se na ní spolu vášnivě pomilovali.

Růže od Maxe stále ležela na parapetu, když se pro ní někdo natáhl. Byla to Patricia a tvářila se stále dost naštvaně. Nakonec růži silně sevřela a vypadala, že by ji nejradši na místě rozcupovala na kousky, nakonec si k ní ale přičichla a na chvíli zavřela oči. Po chvíli ji ale naštvána hodila na parapet a utekla do svého bytu.