Hoy con…
Verónica Cortéz como Abril de Santander

###

„Tohle prostě nikam nevede!“ Rozčiloval se Manuel a chodil po kanceláři sem a tam. „Jak dlouho už tohle trvá?“ Kroutil rozčileně hlavou.
„Je to teprve pár dní, nemůžeš přece hned čekat zázraky. Určitě to časem půjde…“ Snažila se ho uklidnit Leticia.
„Ale my čas nemáme! Z hora na mě tlačí, že chtějí mít ty případy už uzavřené. A nebýt toho anonymu, nejspíš by se nic z toho teď nemuselo řešit! Jediný pořádný svědek nám prostě není schopný říct něco kloudného. Na tohle čekáme už několik měsíců. Sakra!“
„Já to přece moc dobře vím! Taky mi každý den volá matka Fonsecové a ptá se, kdo může za smrt její dcery. Nejsi jediný, kdo chce vyřešit svůj případ. Ale musíš chápat, že Santanderova si zažila hodně a není pro ni jednoduché o tom mluvit!“
„Víš co? Spíš mám pocit, že si z nás ta holka dělá dobrý den. Prostě jen nechce mluvit a mě to už vytáčí!“
„Vážně?“ Leticia vzala složku která ležela na stole, vytáhla z ní fotku a ukázala ji Manuelovi. „Podívej se na ni. Vždyť ta holka, jak říkáš, může být ráda že vůbec žije! Podívej se, co jí ten bastard provedl. Určitě bys pak taky někomu nadšeně vyprávěl o tom, co se stalo!“
Manuel se na fotku podíval a ušklíbl se. „Víš co, radši jdu dělat něco užitečnějšího než se s tebou hádat.“ Řekl nabroušeně a odešel z kanceláře.
Leticia si sedla ke svému stolu a položila fotku ke spisu. Na fotografii byla Patricie v nemocnici, bylo to těsně po tom co ji policie našla po únosu Ignaciem. Byla v umělém spánku, měla popálenou levou část těla, část trupu, celou ruku a i část obličeje. Kromě popálenin měla i několik řezných ran a modřiny. Leticia si vzala do ruky lékařský spis, kde bylo každé její zranění zaznamenané. Psalo se tam i o několika zlomených žebrech, zlomeném zápěstí a také o tom, že bylo zjištěno že byla opakovaně znásilněná. Leticia nad tím jen zakroutila smutně hlavou a nakonec vše vložila zpět do spisu. „Chudák holka…“ Pomyslela si. Nakonec jí to nedalo, vzala si z opěrky bundu a odešla z kanceláře.

###

Annie seděla v křesle hotelového pokoje, v ruce měla desky, do kterých si zapisovala a sledovala Patricii, která seděla v druhém křesle kousek od ní. Paty měla nohy opřené o hranu křesla a rukama si objímala nohy. Už dlouho bylo v pokoji ticho.
„Tak Patricie. Co kdybys mi dnes i něco řekla, hm? Co třeba jaký jsi dnes měla den?“
Patricie si otráveně povzdechla. „Kdy už budu moct odejít?“
„Až na tom budeš lépe. Už jsme o tom mluvili… Mimo to, potřebujeme vědět nějaké informace, které nám můžeš dát jen ty…“
„To je pořád dokola to stejné! Pořád se mě všichni jen na něco ptáte!“ Vyskočila z křesla a poodešla k oknu, kde byli z venku přimontované mříže. „Jsem tady jak ve vězení! Ale já jsem nic neudělala!“
„Nikdo netvrdí, že jsi něco udělala. Je to pro tvoje bezpečí.“
„Pro moje bezpečí? Nebo se bojíte, že bych se pokusila zabít?“
„Patricie, opravdu jsou tam jen pro tvoje bezpečí. Prosím, sedni si. Pokud nechceš, nebudu se tě na nic ptát…“ Snažila se ji Annie uklidnit. V tom se Patricii vybavila vzpomínka.

Před šesti měsíci

Byl to zhruba rok, od té doby co se Patricie dostala do nemocnice. Její stav byl tak vážný, že ji na několik měsíců udržovali v umělém spánku a kdykoliv to šlo, prodělávala další a další operace. Největší problém byli popáleniny, které se časem začali hojit, ale bylo potřeba i několik zákroků plastického chirurga. I přesto ji ale na ruce i trupu zůstali jizvy, jednu měla i na tváři. Po nějaké době co byla v nemocnici ji nakonec převezli do soukromého sanatoria, kde se o ni starali, jelikož psychicky na tom stále nebyla nejlépe. Paty právě seděla ve svém pokoji v křesle a myšlenkami byla úplně jinde.
„Patricie, přišla za tebou návštěva.“ Oznámila ji jedna z pečovatelek. Paty na to nijak nereagovala, až když uslyšela zaklapnutí dveří a známý hlas.
„Holčičko moje…“
Paty se otočila a uviděla svou matku. Zatvářila se nenávistně. Abril se tvářila sklíčeně.
„Řekla jsem ti, že tě nechci už nikdy vidět!“ Vyštěkla Patricie.
Abril se začali po tvářích kutálet slzy. „Já vím, ale nemůžeš mě od sebe odhánět věčně! Jsem tvoje matka! Chci ti pomoct…“
„Najednou mi chceš pomoct!?“ Paty vstala a postavila se přes svou matku. „Proč jsi mi nepomohla, když jsem to opravdu potřebovala?“
„Omlouvám se…“ Rozplakala se Abril. „Byla to obrovská chyba! Ale teď se o tebe chci postarat!“
„Já ale o tvoji starost nestojím! Přišla jsi se pokochat jaká troska ze mě je? Hm? Podívej se na mě, jsem zrůda! A je to i tvoje chyba! Ale víš co? Konečně se ve mě odráží přesně to, jak se celé ty roky cítím! Protože ty jsi to prostě nechala být!“ Začínala být Paty mimo sebe. Abril plakala a nebyla schopná na to nic říct. V tom do pokoje přišla ošetřovatelka a její asistent.
„Pojďte paní Santanderová, tohle opravdu nebyl dobrý nápad.“ Snažila se Abril odvést z pokoje. Muž cos ní přišel se zase snažil uklidnit Patricii, ale ta se bránila tak, že ji nakonec musel dát injekci na uklidnění.
„Nechte mě být! Nechte mě všichni… být…“ Křičela Patricie, dokud neztratila vědomí.
„Odpusť mi, holčičko… Odpusť…“ Vzlykala Abril, když tak viděla svou dceru. Bylo to naposledy, kdy Patricie svojí matku viděla…

Současnost

„Patricie? Jsi v pořádku?“ Ozvalo se oslovení do ticha. Paty se vrátila v myšlenkách a uvědomila si, že ji po tvářích tečou slzy. Rukávem mikiny si je setřela a ušklíbla se.
„Tak co chcete vědět? Chci to mít už z krku.“ Řekla rozechvělým hlasem a znovu si sedla.
„Na co jsi teď myslela?“
„A je to důležité?“ Zamračila se.
„Všechno je důležité. Myslela jsi na někoho blízkého?“
„Já už nikoho blízkého nemám! Všichni jsou zrádci…“
Annie si něco zapsala a poté se podívala na Patricii. „Chápu, nechceš mluvit o nikom, ale tahle se nikdy nepohneme z místa. Tak uděláme dohodu. Čím dřív mi o všem povíš, tím dřív budeš moct odejít. Už tě nebude nikdo otravovat, to přece chceš ne?“
Paty se nad tím zamyslela. „Tak co chcete vědět?“
Annie se usmála. „Už jsi mi něco málo o všech kolem tebe řekla, ale co kdyby jsi mi řekla víc o Maxovi?“
Když Paty uslyšela jeho jméno, zamrazilo ji. Ale nedokázala odolat tomu, aby nad ním protočila očima. „Není co vyprávět. Už jsem říkala, že to byl jen jeden z mohla chlapů, co se mi připletl do života…“
„V tom případě jistě nebude vadit, když mi o něm budeš něco vyprávět.“
Paty se ušklíbla ale nakonec ji začala alespoň v kostce vyprávět o tom, jak se s Maxem poznali, že se několikrát sešli. Nezabíhala do velkých detailů, protože ji nebylo nijak příjemné o tom mluvit. „No a po té oslavě jsme si nakonec šli každý po svém…“ Ukončila vyprávění.
„Jen tak? Už jste se potom nikdy neviděli?“
„Já pořád nechápu, proč vás zajímá zrovna tohle.“ Rozhodila rukama.
„Jak jsem řekla, všechno může být důležité. Potom jste se už neviděli?“
Paty se odmlčela a nakonec po chvíli pokračovala. „Viděli jsme se znovu za… já nevím… nějakých osm měsíců? Odjel pracovně na Floridu a… vrátil se.“

Před dvaceti měsíci

Valerie pozvala Patricii na oběd. Už nebyly tolik v kontaktu jako dřív, jelikož Paty odešla z agentury. Obě se trochu odcizily a každá začala řešit své vlastní problémy.
„Jsem moc ráda, že jsi přišla.“ Usmála se Valerie, když se spolu posadily ke stolu.
„Znělo to dost naléhavě.“ Poznamenala Paty trochu odměřeně.
„Vím, poslední měsíce to mezi námi nebylo kdo ví jaké, ale chtěla jsem aby se naše přátelství tak nějak vrátilo do starých kolejí. Po tom co jsi odešla… ale k tomu se vracet nechci… prostě bych byla ráda, kdyby jsme se začaly zase vídat trochu častěji…“
To bych byla ráda i já.“ Pousmála se Paty. Po chvíli k nim přišla obsluha a obě si objednaly.
„No a popravdě… mám na tebe ještě jednu takovou prosbu.“ Řekla Val nervózně a usmála se.
„Aha a jakou?“
Valerie zvedla levou ruku, na které měla prsten. „Šla bys mi za svědka?“
Patricie vykulila oči. „Ty se budeš vdávat!?“
„Ano.“ Usmála se a pak trochu zvážněla. „A vím, že po tobě asi budu chtít moc… ale…“
„Ale co? Já ani netušila, že s někým chodíš.“
V tom se Val podívala za sebe a pousmála se, Paty se také otočila a uviděla Benjamina, který k nim mířil.
„No to si děláš legraci!?“ Byla Patricie v šoku.
„Prosím, buď hodná…“ Procedila Valerie skrz zuby. Paty ani nestihla reagovat, protože Ben už byl u nich. Přivítal se s Valerii polibkem a poté se podíval na Patricii.
„Patricie.“
„Benjamine.“ Kývli na sebe na pozdrav. Oba se tvářili trochu rozpačitě.
„Nevěděl jsem, že tady budeš.“ Poznamenal Benjamin a tázavě se podíval na Valerii.
„Já vím, měla jsem ti to říct… ale mělo to být překvapení.“
„No… to je překvapení.“ Pousmál se Benjamin a tvářil se zvláštně.
„Já myslím, že vás asi nebudu rušit.“ Řekla Paty a vstala od stolu. „Asi si zavoláme později a já… já si zatím promyslím tu tvoji žádost…“
Patricie se otočila a chtěla odejít, ale málem narazila do muže, který k nim přicházel, aniž by si toho někdo z nich všiml dřív. Jejich oči se střetli a Paty se v tu chvíli málem zastavilo srdce. Málem totiž narazila do Maxe. I on byl ve stejném šoku, jako ona ale brzy jeho překvapený výraz vystřídalo zamračení. Stáli od sebe jen kousek a Max nakonec couvl dozadu a tvářil se, jako by se Patricie nechtěl dotknou ani jen omylem. Paty si rychle vzala tašku kterou měla pověšenou přes rameno židle a bez dalšího slova rychle odešla.

Současnost

„Dva měsíce na to se brali.“ Procedila Paty naštvaně.
„Nepřála jsi to své kamarádce?“
„O to tady vůbec nejde…“
„A o co tedy jde?“
Paty jen zakroutila hlavou. „Už se o nich nechci dál bavit. Jsem už unavená…“
„Tak dobře, ale zítra budeme pokračovat. Nechám ti sem poslat něco k jídlu dobře?“
„Nemám hlad.“
„Ale i přesto ti sem nechám něco poslat.“ Pousmála se Annie. Patricie už na to ale nijak nereagovala. Nakonec Annie odešla a nechala tam Paty samotnou. Před jejím pokojem ale stáli dva policisté, kteří pokoj nonstop hlídali. Měli za úkol nejen Patricii hlídat, ale také ji kontrolovat. Paty si nakonec šla lehnou do postele a i když ji přinesli jídlo, tak z ní nevylezla. Najednou se cítila zase tak osamělá. Nakonec usnula.

###

Valerie připravovala večeři a po chvíli uslyšela klapnutí dveří. Šla se podívat do chodby a uviděla Benjamina, šla k němu a políbila ho.
„Ahoj lásko, jaký jsi měl den?“ Zeptala se ho s úsměvem.
Ben se tvářil trochu zvláštně, ale snažil se nedat to na sobě znát. „Tak nějak normální.“ Pousmál se. „Jen si zajdu něco vyřídit do pracovny a hned jsem u tebe, dobře?“
„Jasně, za chvíli bude večeře.“ Usmála se Val a odešla. Jakmile zmizela Valerie v kuchyni, Ben vytáhl ze své tašky desky a odnesl je do pracovny. Sedl si za pracovní stůl a podíval se do nich. Tvářil se stejně šokovaně, jako když je viděl poprvé před pár hodinami.
„Nemůžu tomu uvěřit…“ Řekl si sám pro sebe a pohladil fotku, kterou držel v ruce. Na fotografii byla Brenda. Skutečná Brenda, do které se před časem tolik zamiloval.

###

Paty cítila, jak ji někdo hladí po vlasech. Otevřela oči a posadila se.
„Promiň, nechtěl jsem tě probudit.“ Usmál se na ni Max.
„Co tady děláš?“ Nechápala Patricie a rozhlížela se po pokoji. „Oni tě sem pustili?“
„Kdo?“
„Ti co mě tady hlídají?“
„Jak to myslíš?“ Nechápal Max. Paty se znovu rozhlédla a uvědomila si, že není v hotelovém pokoji, ale ve svém bytě.
„Já… jsem doma.“Zvolala překvapeně.
„Jistě že jsi…“
„Ale já už nemám domov.“ Řekla smutně.
„Jistě že máš…“
„Ne… já už nemám nic…“ Zavzlykala Paty.
Max ji pohladil po tváři. „Tohle si nesmíš myslet…“
„A co si mám myslet? Všichni mě opustili… všichni jsou pryč.“
„Ne nejsou…“ Vzal ji za ruku a pohladil ji přes jizvy na ruce. „Všechno není tak jak se zdá.“
„Ne, je to všechno mnohem horší…“ zakroutila hlavou.
„Nesmíš se vzdávat…“
„Proč si sem přišel? I ty jsi mě opustil… už hodně dávno!“
Max se smutně pousmál. „Já tě nikdy nemůžu opustit.“
„Jak to myslíš?“
Max vstal a políbil ji na čelo. „Jen jsem chtěl vědět, že jsi v pořádku…“
„Ale já nejsem!“

Poslední slova ze snu vykřikla Paty nahlas a to ji probudilo. Posadila se na posteli a rozhlédla se. Byl to jen sen, pomyslela si. Byla stále v hotelovém pokoji, byla sama. Venku byla tma. Paty měla co dělat, aby nezačala brečet. Nechtěla kvůli Maxovi ale uronit jedinou slzu. Byla ale ráda, že ji neprobudil nějaký horší sen, jedna z nočních můr, na kterou ani nechtěla pomyslet…