Hoy con…

• Verónica Cortéz como Abril Colan de Santander
• Jeronimo Gil como Frank Storm
• Nattalie Cortez como Eva
• Nestor Bravo como Dr. Ernesto Brown

###

Současnost

Valerie přivezla rozrušenou Patricii zpět do domu, kde žila s Benjaminem. Paty si dala dlouhou sprchu a nakonec vlezla do postele. Byla tak unavená, ale přitom nedokázala usnout. Cítila, jak se jí vrací hromada vzpomínek a také myšlenky na to, co má se svým životem vlastně dál dělat. Cítila se najednou tak osamělá a smutná, i přesto že věděla, že v domě není sama. Nestála nyní o společnost Valerie a už vůbec ne o to, aby se musela po zbytek dne vidět s Benem. Rozrušily ji události jak kolem Maxe, tak i kolem její matky… Nedokázala se ubránit vzpomínkám na ni. Bohužel těm nejhorším ze všech.

Před dvěma lety a dvěma měsíci

Dva měsíce od odjezdu Maxe na Floridu měla Patricia se svou matkou stále víc a víc pracovních i osobních sporů. Abril nebyla spokojená s prací své dcery a nakonec najala do její agentury další dívku na pomoc s organizací svateb. Paty měla zařizovat už jen věci přímo z kanceláře, ale tato práce jí byla proti srsti víc a víc. Byl už večer, když Abril přišla do kanceláře, kde potkala i Patricii, která dodělávala ještě nějaké věci, které nestihla přes den. Abril vešla do její pracovny a byla překvapená, že tam Patricii vidí.
„Patricie, co tady tak pozdě děláš?“ Nechápala.
„Musela jsem ještě něco dodělat.“ Odvětila jí s klidem a pokračovala v práci.
„Teď? Měla jsi na to přece celý den.“
„Musela jsem si něco zařídit, a tak to musím dodělat teď.“
„Ach, Patricie, jakmile ti člověk nestojí za zády, tak si děláš, co chceš. Nemůžeš si z práce chodit, jak se ti zachce… i když jsem tvoje matka, pořád jsem i tvůj šéf! Co se to s tebou poslední dobou stalo? Vždy jsi byla tak pečlivá a spolehlivá.“
Paty protočila očima. „Kde je problém? Nevykašlala jsem se na to a svou práci dělám.“
„Ale jak taky! Vidím na tobě, jak se ti tahle práce protiví víc a víc. A já si naivně myslela, že bys jednoho dne mohla agenturu převzít a vést ji sama.“
„Já?“ Zasmála se. „Jak bych mohla? Tohle je tvůj sen, ne můj. Tys chtěla mít tuhle agenturu a splnilo se ti to. Ale moc dobře víš, že tohle není práce, co chci dělat. Jsem tady jen proto, že nemám na vybranou! Musím se nějak živit. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá!“
„Nemáš na vybranou? Ale, holčičko, já tě nenutím, abys tady byla! V tvojí minulé práci jsem ti to nezavařila já. Sice jsi mi nikdy neřekla, co se stalo, ale dokážu si představit, jak to asi muselo vypadat, když vidím, jak pracuješ tady. Myslela jsem, že mi chceš pomáhat a že budeš ráda za to, že můžeme být spolu…“
„Že můžeme být spolu? Mami, mně už není pět let! Už je to hodně dávno, co jsem stála o to, abychom byly spolu. Když jsem byla dítě, pořád jsi pracovala, pořád jsi byla pryč. Neustále mě jen hlídaly tvoje kamarádky a sousedky! Večer jsi pak přišla, dala jsi mi pusu, když jsem už skoro spala a to byl náš kontakt na několik let. Pak jsem si hodně rychle zvykla, že s tebou nemůžu počítat!“
Abril se cítila dotčeně. „Ale, Paty, já to dělala pro nás! Tvůj otec odešel a já na to všechno byla sama! Musela jsem pracovat, abychom se měly dobře! Měla jsem dvě práce, to přece moc dobře víš!“
„Ano vím, ale peníze prostě občas nestačí, víš? Jako dítě jste si mě přehazovali mezi sebou, jak se vám to hodilo a já jsem nedělala nic jiného, než že jsem se vám chtěla zavděčit. Chtěla jsem, abyste na mě s tátou byli hrdí. Ale vy jste to brali automaticky, že mám samé jedničky, že chodím na klavír, do sboru, na tanec. Hlavně mít milion zájmů a učení, jen abych se náhodou někdy nenudila. Abyste se mi náhodou nemuseli věnovat nějak víc!“
„Nikdy jsi neřekla, že tě to nebavilo…“
„Ale o to tady přece vůbec nejde!“ Zlobila se Paty. „Ale teď už je to jedno. Už nejsem malé dítě, co touží po tom, že si na něj někdo blízký udělá čas.“
Abril zakroutila hlavou. „Takové výčitky bych od tebe nečekala. Snažila jsem se, aby ses měla dobře a ty mi teď tvrdíš, jak špatně ses vlastně měla. To mě tak moc mrzí, když tě slyším tohle říkat. Byla jsem sama, musela jsem nám zajistit dobrý život a myslím, že ses neměla tak zle, jak mi tvrdíš. Mohla ses vzdělávat, učit nové věci, mohla jsi jít studovat na univerzitu. Kdo tohle má? Hm?“
Paty jen zakroutila hlavou. „Víš co, nech to být… zase jsem špatná já, co si neváží té hromady věcí, cos pro mě udělala.“ Ušklíbla se.
Abril se na ni dlouze zadívala. „Občas prostě nemůžeme mít všechno, i když bys chtěla… chtěla bych mít tehdy víc času, na tebe… to nepopírám, ale nešlo to… jenže teď už tady jsem a ty se mi straníš… Paty, chtěla bych abychom spolu vycházely lépe, abys pochopila v jaké situaci jsem byla… občas prostě člověk musí zatnout zuby, přizpůsobit se. Ty špatné věci je občas potřeba odsunout stranou… nemusíš mi to mít za zlé po zbytek života, nebo ano?“ Posmutněla.
„Špatné věci odsunout stranou? To je tvoje řešení na všechno! Ty ses vždycky tvářila tak, že žádné problémy neexistují, že je všechno hrozně super…“ Pokroutila hlavou. „Nechápu, jak jsi tohle dělala, jak to děláš dodnes!“
„Můžeš z toho všeho udělat jen špatný sen, který si sice budeš ještě nějakou dobu pamatovat, ale můžeš se zaměřit na to hezké. Na to že je nový den, že můžeš začít znovu, že nic nemusí být tak zlé a špatné, jak si to maluješ v hlavě. Prostě se nad to špatné musíš naučit trochu povznést a budeš pak mnohem šťastnější.“ Pronesla a pousmála se. Paty se zarazila, najednou se jí totiž vybavila jedna dávná vzpomínka.

Bylo to krátce poté, co Paty byla jako dítě znásilněná. Tehdy se vrátila domů sama. Nikdo ji tehdy nenašel… v době kdy byla většina lidí v práci a další děti ve škole byl všude kolem klid a prázdno. Sousedka, která Paty občas hlídala byla ženou v domácnosti, a tak v práci nebyla. Právě dělala úpravy na zahrádce, co měla před domem. Náhodou se ohlédla a na chodníku viděla stát Patricii. Byla celá bledá, tváře mokré od slz, třásla se, měla na sobě školní uniformu, ale celou pomačkanou, špinavou. Žena k ní ihned běžela.
„Patricie, co tady děláš? Co? Co se ti stalo?“ Vyptávala se. Paty ale nebyla schopná cokoliv říct. Když se o to pokusila, zbledla ještě víc. Zatmělo se jí před očima a omdlela. Žena ji jen tak tak chytila. „Ale holčičko, co se stalo!?“ Byla celá bez sebe. Poté si všimla, že má sukni od krve a nohy také. Tentokrát zbledla i ona, protože ji ihned napadlo, co se mohlo stát. Vzala Paty do náruče a odnesla ji do domu. Poté ihned zavolala Abril.

Paty ležela v posteli. Tentokrát už to bylo v jejím pokoji. Bylo to druhý den od znásilnění. Měla vysoké horečky, většinu z obou dní prospala. Měla hrozné sny anebo blouznila. Od dveří ji sledovala její matka a sousedka Eva, která byla její kamarádka a byla to tatáž žena, která Paty našla před domem, krátce po incidentu.
„Ach, Abril, musíš tu malou vzít do nemocnice. Chudinka malá, pořád má tak vysoké teploty. Musí ji zkontrolovat doktor a ne jen kvůli tomu. Musíš jít na policii, nahlásit to!“ Přemlouvala jí Eva.
„Nemůžu.“ Kroutila Abril hlavou a měla výraz plný výčitek.
„Jak nemůžeš? Vždyť tu chudinku někdo znásilnil.“ Kroutila hlavou.
„Já vím, ale nejde to!“ Kroutila Abril hlavou.
„Ten, kdo to udělal, za to musí zaplatit. Chudák malá, je mi jí tak líto. Je to ještě dítě!“
„Věř mi, že nikdo nechce víc než já, aby za to ten parchant zaplatil, ať už to byl kdokoliv! Ale na policii jít nemůžu, ani k doktorovi, kde by zjistili, co se jí stalo.“
„Já to nechápu, proč bys nemohla? Tohle je tvoje povinnost!“ Nechápala Eva.
„Vzali by mi ji a to nedopustím.“ Zavzlykala. „Její otec by mi ji vzal, když by zjistil, že se jí stalo něco takového.“
„To je přece hloupost, tohle není přece tvoje chyba!“
„Věř mi, vím, proč to říkám! Už od začátku ji chtěl do své péče, jenže tehdy mu to nevyšlo. Teď by mohlo a já nedovolím, aby mi ji vzal!“
„Ale pravdu přece nemůžeš tajit. I Paty jistě bude chtít, aby za to viník zaplatil! Sice z toho nemá ještě tolik rozumu, ale to, že jí někdo ublížil, chápe moc dobře.“
„Evo, slib mi, že to nikdy nikomu neřekneš!“
Eva byla v šoku. „Ale já to nechápu, ty to necháš jen tak?“
„Musím, i když to nechápeš, je to pro její dobro. Takhle na to může snáze zapomenout.“
„Já nevěřím tomu, co mi tady říkáš!“
„Ne, ne…“ Volala ze spaní Paty a trhnutím se probudila a rozplakala. Abril šla hned k ní a sedla si na postel.
„Miláčku, všechno je v pořádku.“ Snažila se jí uklidnit.
Paty vypadala zmateně. Podívala se na svou matku uslzenýma očima. „Mami…“ Zavzlykala a Abril ji objala. „Mami, něco se stalo.“ Řekla tiše a podívala se na svou matku. „Já, já…“ Koktala a chtěla říct své matce o tom, co se stalo.
„Šššš, holčičko, uklidni se, nic se nestalo. Máš jen moc vysoké teploty a… zdál se ti nějaký hodně ošklivý sen, ten už je ale pryč. Už je to pryč.“
„Ne to nebyl sen.“ Kroutila hlavou a nedokázala přestat plakat.
Abril jí chytila hlavu do dlaní a vážně se na ni podívala. „Ale ano, zlato, byl to jen sen. Špatný sen, který už je ale pryč. Až budeš zdravá, tak si na to už ani nevzpomeneš, hm… už na to nemysli. Na špatné sny nemůžeme myslet. Musíme se soustředit na to hezké po probuzení, že je nový den, nový začátek a všechno bude v pořádku. Slibuju!“
Paty se na ni zmateně dívala. Byla to přece její máma, musela vědět lépe než ona, jestli je něco pravda nebo ne. Jenže Paty cítila, že to všechno sen rozhodně nebyl.

„Paty?“ Zavolala Abril na svou dceru. Ta se na svou matku podívala tak, až Abril zamrazilo. Paty měla výraz, který u ní ještě nikdy neviděla. Byl plný bolesti a zloby. Najednou jí to totiž došlo. Vždy když šlo o problémy, její matka se to snažila přirovnávat ke zlým snům a Paty najednou naplno zasáhla pravda, kterou si nikdy nechtěla připustit.
„Tys to věděla!“ Vykřikla Paty a zalesklo se jí v očích.
„Co… co jsem věděla?“ Zarazila se Abril.
„Slíbila jsi mi, že všechno bude v pořádku, že všechno byl jen zlý sen!“ Abril začalo docházet, o čem Paty mluví a zbledla. Patricie se se svou matkou snažila mluvit i později o tom, co se stalo, ale ona vždy zvrátila jejich debatu podobným způsobem… později se Paty přestala snažit a své trápení uzamkla hluboko do sebe. 
Paty vyhrkly slzy a té ironii se musela až zasmát. „Tys to celou tu dobu věděla! Proč mi to nedošlo dřív!?“
„Já nechápu, o čem mluvíš…“ Pronesla Abril roztřeseným hlasem. Paty obešla stůl a Abril instinktivně couvla. 
„Přiznej to konečně!“
„Ale co mám přiznat?“
„Věděla jsi, že mě tehdy znásilnili!“
Abril polkla a její výraz mluvil v tu chvíli za vše. Bylo totiž vidět, že to není věc, kterou by slyšela poprvé v životě. „Holčičko, uklidni se, prosím.“
„Holčičko, uklidni se!?“ Byla Paty už nepříčetná. „Tys mě nikdy nenechala říct ti pravdu a až teď mi došlo proč! Tys o tom celou dobu věděla! Ale byl to jen další z mnoha problémů, ze kterých se vyklubal ‚špatný sen‘!“ Paty smetla ze stolu papíry i další věci a ty spadly na zem. Abril se tvářila vyděšeně. Nikdy svou dceru neviděla tak naštvanou. „Proč!? Proč jsi to udělala!?“
„Já… já… udělala jsem to pro tebe…“ Zakoktala se Abril se slzami v očích. Nedokázala popřít pravdu.
Paty se rozbrečela, ale snažila se tomu bránit. „Pro mě!? Pro mě!? Ty ani netušíš, jak jsem se cítila, když jsem to neměla komu říct! Když jsi mi tvrdila, že se mi vše jen zdálo, když jsem byla nemocná! Jak mi bylo, když jsem nevěděla čemu věřit!“ Schovala si tvář do dlaní. Abril šla k ní, ale Paty ji nedovolila na ni sáhnout. „Nesahej na mě, ty nejsi matka! Ty nejsi moje matka!“
„Holčičko, tohle neříkej, já ti chtěla pomoct, abys na to všechno… abys… abys na to zapomněla!“
„Abych zapomněla!? Na to, že mě někdo násilím přinutil k tomu, abych byla jeho?“ Jak bych na něco takového mohla zapomenout!? Pamatuju si všechno! Všechno!“ Vjela si rukama do vlasů a chytila se za hlavu. „Ani nevíš, jak bych chtěla zapomenout!“ Tvářila se zoufale. „Ale nikdy jsem si nemyslela, že to může být ještě horší! Tys to věděla a nechala jsi to tak! Jako bys byla u toho a přihlížela tomu všemu!“ Zakroutila hlavou a tvářila se zhnuseně.
Abril plakala. „Odpusť mi to, prosím.“ Vzlykala a chtěla k Paty jít blíž.
„Odpusť!? Ne… o odpuštění si pros třeba boha a všechny svaté! Já ti odpuštění nikdy nedám! Tohle se nedá odpustit…“ Zakroutila hlavou a setřela si slzy. „Nenávidím tě! Nikdy ti to nebudu moct odpustit!“ Paty si vzala tašku a dala se k odchodu.
„Dceruško…“ Plakala Abril.
Paty se ještě ve dveřích otočila. „Zapomeň na to, že jsi kdy měla dceru… bude to snadný… dělej že to byl jen špatný sen!“ Pronesla Paty vážně a odešla. Abril se rozplakala ještě víc a klesla na podlahu.
„Promiň mi to, holčičko…“ Plakala. Paty se od té doby v agentuře už nikdy znovu neukázala.

Současnost

Paty si setřela slzy z tváře. „Nikdy ti to nedokážu odpustit a víš proč? Protože i ty jsi vina za to, co teď jsem… za to, co ze mě zbylo!“ Pronesla do ticha a ještě víc objala polštář, který držela v náručí. Co by dala za to, aby jí teď někdo objal a byl tam pro ni. „Neuděláš ze mě viníka tvé smrti, neuděláš…“ Kroutila smutně hlavou a vybavila se jí další vzpomínka…

Před půl rokem

Abril byla za svou dcerou v soukromém sanatoriu, kam ji převezli z nemocnice. Paty se měla dát dohromady psychicky i fyzicky, aby se mohla znovu vrátit do normálního života. Její návštěva jí ale znovu rozrušila a na jejím stavu nic nezlepšila. Spíše naopak. Několik dní poté za Patricii přišla jedna z ošetřovatelek ve chvíli, kdy seděla na zahradě a tvářila se zamyšleně.
„Slečno Santanderová, přišla za vámi policie.“
„Policie?“ Zvedla zvědavě hlavu. Lékař totiž její výslech zatím nedoporučil a výslech v případě jejího únosu se každým dalším dnem prodlužoval.
„Ano, mají pro vás prý nějakou důležitou informaci.“ Oznámila jí ošetřovatelka a odešla. Místo ní se tam zjevil policista.
„Dobrý den, slečno Santanderová. Jsem detektiv Frank Storm.“ Ukázal jí odznak. „Bohužel mám pro vás jednu neodkladnou zprávu.“ Posadil se kousek od Patricie, která na něj zmateně hleděla.
„A jakou?“
„Je mi moc líto, že vám to musím oznámit. Ale včera večer bylo nalezeno tělo vaší matky.“
„Jak to myslíte?“
„Vaše matka byla nalezena mrtvá ve svém bytě.“ Oznámil jí a Paty zbledla. Frank vytáhl nějaký dopis a podal ho Patricii. Ta se na něj jen dívala. „Na místě jsme našli dopis na rozloučenou a je adresovaný vám.“
„Dopis na rozloučenou?“
„Ano, vaše matka podle všeho spáchala sebevraždu.“ Paty jen zalapala po dechu. „Celou věc ještě prošetříme, ale je momentálně vyloučené, že by se na tom podílel někdo další.“
Paty zakroutila hlavou. Nemohla tomu uvěřit. „Je… mrtvá?“
„Ano, je mi to líto.“ Soucitně se na ni Frank podíval. „Upřímnou soustrast.“
Když Frank nakonec odešel, nechal tam Patricii dopis od Abril. Ta ještě dlouho váhala, než si ho nakonec přečetla.

Holčičko moje,

vím, že mi nedokážeš odpustit a nemám ti to za zlé. Já sama si to totiž také nikdy nedokážu odpustit. Nemám vysvětlení ani omluvu za to, proč jsem jednala, jak jsem jednala. Jen chci, abys věděla, že jsem o tebe nechtěla přijít. Byla jsem sobecká, měla jsem strach a myslela jsem víc na sebe než na tebe…

Došlo mi to bohužel až pozdě. Když jsem konečně otevřela oči a viděla to i z tvého úhlu pohledu. Přála bych si být po tvém boku a pomoct ti překonat všechno zlé, ale nedokázala jsem to ani tehdy a vím, že teď už na to nemám právo.

Až nyní po tom všem vidím důsledky svého špatného rozhodnutí a není dne, kdy bych nelitovala. V den, kdy jsem o tebe znovu málem přišla se mi zhroutil svět. Nedokážu dál žít s tou vinou, kterou cítím. Nedokážu žít s tím, že už mě nikdy do svého života nepřijmeš. Vím totiž, že si nezasloužím tvé odpuštění…

Vím, že už u toho nebudu, ale moc bych si přála, abys ve svém životě měla člověka, který tě ochrání, který ti dá lásku a bezpečí, které já ti nikdy dostatečně nedala. Prosím tě o to, abys nezanevřela za život, abys sama sobě dala další šanci. Budu věřit tomu, že jednoho dne budeš šťastná tak, jak si zasloužíš…

Mé rozhodnutí není tvoje vina a nechci, aby sis to někdy myslela. Dlouho jsem zavírala oči před problémy a udělala jsem víc chyb, než kdy zvládnu napravit. Omlouvám se, dceruško… už navždy tě budu mít ve svém srdci, ať už budu kdekoliv.

Máma

I když si to Paty nemyslela, mohla se stále ještě cítit hůř. Po tom všem, co se jí stalo, ji opustil další člověk, který měl být po jejím boku. Ruce se jí třásly a z očí ji tekly další a další slzy. Nenáviděla, když musela brečet, ale bylo pro ni tak těžké být po tom všem silná a ubránit se tomu. Bylo to jen pár měsíců, co zemřel její otec, se kterým se sice už dlouho nestýkala, ale pořád to byl její rodič. Teď jí začínalo docházet, že jsou oba její rodiče pryč. Že lidé, kteří jsou pro jiné v životě jednou z hlavních opor, tady pro ni nejsou. Začínalo jí docházet, že tady pro ni není vůbec nikdo. Prázdno, které ty roky cítila, začínalo být větší a větší a čím dál nesnesitelnější…

Toho večera Patricia utekla ze svého pokoje a vydala se až do nejvyššího patra budovy. Střecha byla strmá, ale v nejvyšším patře byl na chodbě jeden z balkónů. Byl zamčený, ale Paty rozbila sklo a otevřela si vnitřní klikou. Jakmile vyšla ven, ovanul jí vítr. Byl to příjemný vánek, ze kterého se jí ale stáhl žaludek. Na balkóně byl stůl a dvě židle. Paty si stoupla na židli a poté na stůl. Trochu přitom zavrávorala, ale nakonec vylezla až na širší kamenné zábradlí a zadívala se dolů. Budova měla jen čtyři patra, ale i přesto to bylo několik metrů dolů. Stačilo by, aby ztratila rovnováhu a mohla by být během vteřiny dole.

Bylo pozdě v noci a většina vězňů už dávno spala. Maxmiliano měl ale velmi neklidné spaní. Převaloval se na palandě a vypadalo to, že má nějaký špatný sen. Procházel v něm budovou, ve které nikdy nebyl. Ale velký kus před ním šla žena, co na sobě měla tepláky a tričko. Měla rozpuštěné vlasy a šla velmi tiše. Neviděl jí do tváře, ale měl pocit, že ji zná. Sledoval ji celou dobu, až do nejvyššího patra. Viděl z dálky, jak se snaží dostat na balkón, rozbíjí jednu ze skleněných tabulek a vchází dovnitř. Když došel k balkonu, žena stála na zábradlí a dívala se dolů. Vítr jí odvál část vlasů a on poznal, že je to skutečně Patricie. Tváře měla mokré od slz a vypadala velmi nešťastně. „Paty!?“ Vykřikl.

Patricia měla najednou takový zvláštní pocit. Nedokázala si to vysvětlit, ale připadalo jí, jako by nebyla sama. Pootočila hlavu a podívala se za sebe. Nikdo tam ale nebyl.

Patricie se dívala směrem, kde Max stál. Její pohled byl ale tak prázdný, jako by ho neviděla, jako by ho ani neslyšela. Šel hned k ní, chtěl ji stáhnout dolů k sobě, aby se jí nic nestalo, ale nemohl. „Prosím, nedělej to.“ Žádal ji nešťastně.

Paty se cítila nesvá, jako kdyby začínala pochybovat o tom, co chce udělat. Byla z toho všeho už tak unavená. Cítila se tak sama, stačil jeden krok do prázdna a byl by všemu konec…

Paty se snažila držet rovnováhu. Vypadala jako kdyby váhala nad tím, co dělá. „Lásko moje, přece to po tom všem tak snadno nevzdáš! Nemůžeš to udělat! Ty jsi moje jediná motivace, abych to všechno nevzdal i já sám. Nemůžu dovolit, abys to udělala… nemůžu o tebe přijít… Prosím, nedělej to…“ Žádal ji se slzami v očích.

Paty se tomu nedokázala bránit, ale v hlavě se jí vynořily vzpomínky na Maxe. Neslyšela o něm už tak dlouho, ale najednou měla pocit, že by nechtěl, aby to udělala…

„Já vím, kolik špatných věcí jsi zažila a dal bych i život za to, abych je mohl zvrátit… abys byla zase šťastná… tak moc bych chtěl abys byla šťastná… dal bych ti, co jen by sis přála, jen abys tady byla… se mnou…“ Natáhl k ní ruku. „Vím, že je to strašně sobecké, chtít, abys žila pro mě, ale já bych bez tebe nedokázal dál žít…“

Paty ovanul vítr ruku, ale byl to tak zvláštní pocit…

Jeden z lékařů vyšel ze svého pokoje. Rozespale se podíval po chodbě a všiml si, jak jsou dveře jednoho balkonu otevřené. Šel k nim a najednou uviděl Patricii, která stojí na zábradlí. První instinkt byl na ni zavolat, ale nechtěl ji vyděsit. Paty se dívala zmateně stranou. Doktora si zatím nevšimla, ten šel pomalu k ní, když se Paty ohlédla a leknutím ztratila rovnováhu…

„Ne!“ Vykřikl Max a posadil se na palandě. Byl celý zpocený a roztřesený. Srdce mu tlouklo o sto šest a snažil se vzpamatovat z toho divného snu.

Lékař naštěstí pohotově chytil Paty za ruku a zatáhl ji na správnou stranu. Paty spadla ale naštěstí jen na balkón. Tvářila se otřeseně.
„Co jste to tady vyváděla!?“ Vykřikl doktor. „To jste se chtěla zabít nebo co?“
Paty nedokázala odpovědět, jen se na lékaře zmateně dívala.