Hoy con…

  • Alejandro Otero como Orlando Suarez

###

Současnost
O několik dní později…

Uběhlo několik dní, které Patricia strávila v domě s Valerií a Benjaminem. Nepodívala se dál než na zahradu a spoustu času trávila sama ve svém pokoji. Benjamin byl často pryč a když už byl v domě, Patricia se mu snažila vyhnout. Věděla totiž, že ji nemá zrovna v lásce. Valerie občas také byla pryč, ale snažila se být Paty na blízku, kdyby něco potřebovala. Valerie jí dala všechny články, které se týkaly jejího případu. Paty si je neustále dokola četla. I když tam byla spousta výmyslů, narazila i na pár zajímavých věcí.
„Můžu?“ Nakoukla Valerie do pootevřených dveří.
„Jistě.“ Kývla na souhlas Paty a Valerie vešla. Sedla si k Paty na postel a zadívala se na hromadu článků na posteli.
„Už zase si všechny ty hrůzy čteš?“
„Hmmm… já vím, asi bych neměla. Jenže je to všechno tak strašně zvláštní… Týká se mě to a přitom je to jako kdybych si četla o úplně jiných lidech…“
„Neboj se, už brzy se vše vyřeší. Dnes by se mělo konečně rozhodnout, jestli projde odvolání a Maxův případ se znovu dostane před soud.“
„Musí!“ Řekla Paty rozhodně. „Není fér, že sedí za něco takového…“ Pokroutila hlavou.
Valerie se pousmála. „Jsem moc ráda, že jsi na jeho straně.“
„A jak bych nebyla? Po tom, co pro mě udělal, je to to nejmenší. Chci, aby se dostal ven, aby mohl očistit své jméno a… nechci, aby byl zavřený a už vůbec ne za takových okolností.“
„A až se dostane z vězení tak co?“
„Jak to myslíš?“
„Co vy dva? Budete pokračovat tam, kde jste skončili?“
Paty znervózněla a vstala z postele. „Nevím, proč se na něco takového ptáš… My jsme vlastně nikdy nikde nezačali, ani neskončili… není na co navazovat.“
„Opravdu si to myslíš?“
„Ano… A hned jak si budu jistá, že je Max znovu svobodný, odejdu…“
„Kam chceš odejít?“
„To ještě nevím, někam daleko… někam, kde bych mohla začít znovu.“ Pokroutila hlavou. „Ale víš, co nechápu? Kdy se z tebe a Maxe najednou stali takoví přátelé? Občas o něm mluvíš tak… zvláštně…“
„Nevím, jestli bych to takhle nazvala… ale víš… tehdy, když se tohle všechno stalo a uběhlo těch pár dní, kdy jsme o tobě nevěděli.“ Posmutněla. „Poznala jsem Maxe z úplně jiného úhlu. Jistě, několikrát jsme spolu mluvili i předtím. Věděla jsem, že to bude můj švagr a chtěla jsem ho taky trochu poznat… ale potom všem… poznala jsem, že je to dobrý člověk a doufala jsem, že se to všechno jednoho dne vyřeší.“
„Opravdu mě Max tehdy hledal?“ Zeptala se Paty trochu nejistě.
„Samozřejmě, že tě hledal… když už jsme věděli, že se opravdu něco děje… tak nedělal nic jiného, jen se snažil zjistit, kde jsi… a nakonec se mu to i povedlo… a díky Bohu za to!“
Paty se zadívala na výstřižek novin a ušklíbla se. „Víš, co je na tom všem nejhorší? Že jsem se celý život snažila, aby se na mě nikdo nedíval jako na nějakou chudinku, kterou… no… kterou někdo znásilnil…“ Řekla ztěžka. „Nikdo to netušil a já později ani nechtěla, aby se to stalo… a teď? Už to bude vědět každý. Každý, kdo si vzpomene na tenhle pitomý případ a pitomé články.“ Smetla je naštvaně z postele. „Už mě takhle uvidí všichni… a i pro Maxe budu navždy jen holka, kterou někdo zneužil…“ Val si v tu chvíli na něco vzpomněla a zatvářila se trochu rozpačitě. Paty si toho všimla a tázavě se na ní podívala. „Co?“
„No… já jen…“ Nevěděla, jak začít. „Asi bys měla něco vědět.“
„Co bych měla vědět?“
„Víš… já… tehdy, když se všechno tohle semlelo… já jsem Maxovi řekla… no víš, řekla jsem mu o tom, co se ti stalo už dřív.“
„Cože!? A proč jsi mu to říkala!? Vždyť jsem tě prosila, abys to nikdy nikomu neřekla!“ Zlobila se Paty. Před časem, když Paty odešla z agentury, tak nikomu neřekla jediné slovo a na pár dní zmizela. Když se vrátila, čekala ji Valerie, která jí vyčetla, jak se ke své matce zachovala. Patricie to nevydržela a prozradila Valerii své důvody k tomu, aby z agentury své matky navždy odešla. Později toho ale litovala a žádala Valerii, aby o tom nikomu neříkala a aby o tom nikdy neřekla ani Abril. Pro Valerii bylo těžké se na svou šéfovou dívat stejně, přesto ale nedokázala odejít… Paty začala být odtažitá víc a víc a je to postupem času rozdělilo na nějakou dobu úplně.
„Já vím, vím… ale ujelo mi to… něco jsem řekla a on se začal vyptávat a já… nedokázala jsem mu lhát, nezlob se na mě, prosím!“
Paty nervózně chodila po pokoji. I když se vědělo o tom, co se jí stalo s Ignaciem, nebyla ráda, že Max ví o tom, že to nebylo poprvé, co ji někdo zneužil. „Co jsi mu vlastně řekla?“
„Bylo to asi tak dva dny předtím, než tě Max našel…“ Začala vyprávět Valerie.

Před rokem a půl

„Tak co? Víš něco nového?“ Zeptala se Valerie Maxmiliana, který se právě vrátil do svého bytu, kde byla i Valerie a Benjamin. Chystali se hned po svatbě stěhovat do domu Maxovy rodiny, ale vzhledem k okolnostem nechtěli opustit New York dřív, než by se Patricia našla.
„Ne, nic. Nikdo o ní nic neví…“ Zakroutil Max frustrovaně hlavou. Venku pršelo a Max byl celý mokrý. Šel do kuchyně a z kohoutku si napustil sklenici vody, kterou skoro na ex vypil.
„Ach, co se tak mohlo stát?“ Byla Valeria celá nesvá.
„A co ten malíř? Už jsi na něj sehnala kontakt?“
„Ještě ne… ale co vím, tak je teď někde v Evropě. Nemyslím si, že by o Paty věděl…“
„A jsi si tím jistá? Co když jela za ním?“ Zamračil se Max. Ta představa se mu nikterak nelíbila, ale byl by radši, kdyby věděl, že je Patricia v pořádku.
„Určitě by mi o tom řekla… Ale zkusím se s ním nějak spojit. To číslo, co jsem našla, to už nefunguje…“
„No jistě…“
„Víc se bojím toho, že je někde poblíž a že se jí stalo něco zlého… po tom všem co si chudinka už vytrpěla, jí přece nemůže znovu někdo ublížit…“ Zakroutila smutně hlavou.
„Jak to myslíš?“ Nechápal Max.
Val došlo, že řekla něco, co asi neměla. „Ehm. Ne… o nic nejde.“ Zatvářila se rozpačitě.
„Valerie, ty nejsi dobrá lhářka. Jak jsi to myslela, kdo by jí měl ublížit?“
„Ne, Maxi, nikdo, zapomeň na to, prosím.“
„Ale, Valerie, co když to nějak souvisí, hm? Tak co se stalo?“
„To nemůže souviset, je to už tak dávno…“
„Ale co je dávno!?“
Valerie byla nervózní. „Neměla bych ti to říkat. Slíbila jsem Paty, že o tom nikdy nikomu nic nepovím.“
„Valerie, teď opravdu není situace, kdy by se hodilo tajit nějaké důležité informace.“
Valerie nevěděla, jestli má Maxovi říct pravdu. Věděla, že teď to nikterak nesouvisí, ale cítila, že by mu to měla říct. „Tak dobře, řeknu ti to… protože… vím, že ti na Paty záleží… ale kdyby chtěla, řekla ti o tom už sama…“
„Tak o co jde!?“ Ztrácel už Max trpělivost a začínal se bát, co se dozví.
„No, víš… vím to taky poměrně krátce… ale… Paty… když byla menší… bylo jí asi tak třináct… no… ona… nějaký kluk z ulice… on ji… znásilnil.“ Vykoktala ze sebe nejistě.
Max se zarazil. Něco takového vůbec nečekal. „Cože!?“ Vykulil oči.
„Ano, řekla mi to vlastně ve vzteku… úplnou náhodou… neřekla mi nějaké podrobnosti, jen že… se to stalo. Že jí takhle někdo ublížil… a že se dozvěděla, že její matka o tom věděla a tajila to.“ Zakroutila hlavou. „Vlastně mi toho řekla dost málo, ale to hlavní ano… a…“
Maxmiliano si najednou na něco vzpomněl.

Patricia se posadila v posteli. Celá se třásla a měla oči vykulené hrůzou. „Ne, znovu ne!“ Vykřikla a rychle vyletěla z postele. Maxe to samozřejmě probudilo a jen se zmateně díval na Patricii. Když ji viděl, hned k ní vstal.
„Co se děje? Jsi v pořádku?“ Strachoval se a šel k ní.
„Ne! Ne! Nesahej na mě!“ Křičela Patricie nepříčetně a kroutila hlavou. Vypadala úplně mimo, ale především vypadala, že má hrozný strach. Max šel pomaličku k ní, ale ona couvla.
„Paty, já ti přece nic neudělám…“ Řekl tiše. Viděl, jak se celá třese, vzal deku a sledoval ji. Paty vypadala, že ani pořádně neví, kde vlastně je. Koukala se zmateně po pokoji, pak se její pohled znovu setkal s Maxovým a vypadala, že se ho lekla. Znovu nasadila vyděšený výraz a chtěla utéct z pokoje. Max ji ale chytil a Paty propukla v hysterický pláč.
„Neubližuj mi, prosím!“ Vykřikla v slzách a Maxovi bylo hrozně, když ji takhle viděl. Nebyl si jistý, jestli je to vlivem extáze, jestli se na něj zlobí anebo je v tom úplně něco jiného.
„Já bych ti přece nikdy neublížil!“ Řekl vážně a přehodil kolem ní deku, protože se celá chvěla a vypadala hrozně zranitelně. Měl chuť si ji přivinout do náruče, ale bál se, že by si myslela, že jí chce něco udělat. Paty couvla a narazila do zdi. Křečovitě svírala deku, kterou kolem sebe měla a měla opravdu vystrašený výraz. Po tvářích jí stékaly slzy a znovu se podívala na Maxe, kterého ničilo ji takhle vidět. Stál kousek od ní.

„A ty jsi jako kdo, že mi říkáš, co mám dělat!? Rodina? Manžel? Přítel? Milenec? Kamarád? Hmmm, počkej, zamyslím se… ne! Nejsi ani jedno, nejsi pro mě vůbec nic!“ Řekla mu důrazně a Maxe její poslední věta ‚Nejsi pro mě vůbec nic!‘ docela zasáhla a zatvářil se smutně. V tom v pozadí začala hrát další píseň a Paty se při ní úplně rozzářily oči, protože se jí vyloženě na ten moment skvěle hodila. „You don’t own me!“ Zopakovala slova textu v písni. „A dokážu ti to…“ Otočila se a odešla ke konci baru, kde nebyla žádná stolička. Opřela se zezadu o bar, vyšoupla se nahoru, aby se posadila, přetočila nohy k sobě, klekla si a nakonec se postavila na bar. Lidé, co stáli kolem, na ni jen překvapeně koukali. Barman chtěl něco říct, ale byl sám zvědavý, co se bude dít. Paty pokynula rukama, aby lidi dali pryč sklenice a většina to i udělala. Hudba hlasitě hrála, a když ji DJ viděl, ještě ji zesílil a lidé se začali scházet k baru. Paty začala tančit do rytmu hudby a zpívala slova z písničky, která směřovala k Maxovi, který na ni jen šokovaně hleděl. „You don’t own me. I’m not just one of your many toys. You don’t own me. Don’t say I can’t go with other boys!“ Pokračovala Patricia ve zpěvu a lidé kolem začali hulákat a všelijak ji podporovat pískáním a potleskem.

Tehdy mu to připadalo jen jako provokace ze strany Patricie, teď v tom ale viděl mnohem víc. U slovech písničky „Ty mě nevlastníš.“ najednou viděl úplně jiný kontext než předtím. Hned na to se mu vybavila další vzpomínka.

„Hned mě pusť, ty lumpe!“ Nadávala Paty, ale marně. Skončili spolu na posteli, kde ji Max držel za ruce. Jejich těla se k sobě tiskla a touha mezi nimi byla větší a větší. Oba byli zadýchaní a vzrušeně sledovali jeden druhého. „A co teď, hm? Znásilníš mě!?“
„Ne…“ Zakroutil Max hlavou. „Nikdy bych s tebou nebyl proti tvé vůli, ale vidím na tobě, že to chceš stejně jako já…“ Sotva to dořekl, začal Patricii líbat. Až nyní si naplno připustil, jak moc mu Patricie celou tu dobu chyběla a nebyl to jen on, kdo si to v tu chvíli uvědomoval. Když polibek ukončil, znovu se na sebe zadívali.

Max na chvíli vůbec nevnímal Valerii, která na něj mluvila. „Maxi? Maxi… jsi v pořádku?“ Zeptala se ho ustaraně. Max na malý moment úplně zblednul. Poté se na ni vážně podíval.
„Proč jsi mi o tom neřekla dřív!? Jak dlouho už to víš!?“ Vykřikl zoufale a chytil Valerii za paže. „Maxi, uklidni se, prosím.“ Řekla mu roztřeseně. Max si uvědomil, co dělá a pustil ji.
„Proč jsi mi o tom neřekla? Ne… proč mi o tom neřekla ona!? Proč!? To není možné…“ Byl z toho celý rozhozený a začal chodit po místnosti. Prohrábl si rukou vlasy, stejně jako pokaždé, když se cítil nesvůj.
„Já jsem věděla, že bych ti to neměla říkat…“
„Ne… měla jsi mi o tom říct hned jak jsi se to dozvěděla!“
„Prosím tě a jak bych mohla? Ty jsi byl na Floridě a navíc… navíc to je věc Patricie. Neměla jsem právo ti to říkat já!“ Byla Valerie naštvaná sama na sebe.
Max kroutil zoufale hlavou. „Najednou to všechno chápu. To, jak se chovala… to, co říkala… a já…“ Zakroutil hlavou. „Ne, já jsem takový idiot!“ Řekl naštvaně a bez dalšího slova vyběhl ven z bytu.
„Maxi! No tak počkej, kam to jdeš?“ Volala za ním Valerie, ale marně.

Současnost

„Byl z toho opravdu celý rozrušený. Jako by najednou vše ,co se mezi vámi stalo viděl úplně jinak.“
Paty se mračila. „No jistě, protože mu došlo, s jakou holkou se to tahal… A litoval toho, že to na mě vůbec kdy zkusil…“
„Ale prosím tě, Paty. Tohle si tedy opravdu nemyslím!“
„Ale je to tak, kdyby věděl co jsem zač… nikdy by se na mě ani nepodíval.“
Val zakroutila nesouhlasně hlavou. „Spíš pochopil nějaké tvoje důvody k tomu, jak jsi se občas zachovala.“
„Vidíš, o důvod víc, abych odešla. Už takhle mi stačí ty pohledy ostatních lidí, co se na mě dívají, jak se dívají… nechci přidat na seznam ještě Maxe, který se na mě bude dívat jako na chudinku a nebo hůř!“ Pronesla Paty vážně a zmizela v koupelně.
‚Ach Paty, vy jste oba úplně stejný… pořád jen někam utíkáte… kdy už si uvědomíš, že Max by pro tebe i umřel, hm?‘ Pomyslela si Valerie.

###

Carlos se v obývacím pokoji menšího rodinného domu bavil s lékařem. Za poslední měsíce se jeho život otočil vzhůru nohama a jeho minulost se k němu vrátila jako bumerang.
„Pane Cruzi, je mi to líto, ale žádné dobré zprávy pro vás nemám ani tentokrát. Výsledky testů ukazují, že léky a předepsaná léčba dokáže zpomalit průběh nemoci, ale nic to nemění na diagnóze. Vaše přítelkyně má AIDS a její imunitní systém selhává každém dnem víc a víc.“
Carlos jen smutně pokroutil hlavou. „Říkal jste přece, že ty nové léky by mohly zabrat…“
„Bohužel to ale nebylo stoprocentní. Dřívější životospráva jen urychlila propuknutí nemoci a s léčbou se začalo bohužel až moc pozdě. Je mi líto.“
Oba chvíli jen mlčky seděli, než se Carlos zeptal na otázku, která mu ležela v hlavě, ale bál se ji vyslovit nahlas. „Kolik času jí zbývá?“
Doktor se zatvářil skepticky. „Nedokážu vám říct, vše záleží na mnoha okolnostech. Ale v lepším případě jde o měsíce…“
„A v tom horším?“
„Pane Cruzi, měl byste s vaší přítelkyní trávit co nejvíc času to jde. Bohužel v tomhle oboru občas nedokážeme slíbit ani následující den. Je mi líto, že vám to musím říct tak natvrdo, ale tato nemoc je nevyzpytatelná…“
Carlos jen smutně pokroutil hlavou. Nakonec se s lékařem rozloučil a poté šel do pokoje, kde na posteli ležela Maite. Byla celá bledá, pohublá a spala. Carlos se na ni smutně díval.

Před čtyřmi měsíci

Carlos hledal Maite už velmi dlouho, ale jako by se po ní slehla zem. Najal si i detektiva, který postupem času zjistil několik informací. Maite se rozvedla zhruba rok poté, co ji Carlos viděl naposledy. Rodina jejího manžela ji v podstatě vyhodila na ulici a jak později zjistil, všichni se odstěhovali do jiného státu. Poté ale nedokázal najít nové informace, jako kdyby ani nežila. Začínal věřit tomu, že když ji náhodou potkal, viděl jen přízrak a že to možná nakonec ani nebyla ona. Později začal procházet komunitní centra, s několik let starou fotkou, ale ženu z fotky nikdo nepoznával. Maite se za ty roky totiž velmi změnila a i když ji mohl několikrát opravdu najít, vždy mu proklouzla mezi prsty. Z bohaté a namyšlené slečinky se totiž velmi rychle stala troska, která nikomu nestála za zapamatování. Později své hledání vzdal, i když na ni nedokázal zapomenout.
Vše se změnilo v den, kdy jel Carlos do práce. V autě stál zrovna v koloně a sledoval dění kolem. U nedalekého mostu stála skupina bezdomovců. Všichni věděli, že je to místo, kde se bezdomovci scházejí a kde většina přespává. Carlos hledal Maite i na takových místech, ale neměl na ni štěstí ani tam. Tentokrát mu to ale nedalo a rozhodl se, že to zkusí znovu. Ještě toho dne se vydal na místo, které viděl z auta. Všude bylo plno bezdomovců, feťáků a největší spodina společnosti.
„Ale fešáku, ztratil ses?“ Volala na něj jedna starší žena, která se na něj usmívala i přesto, že jí chybělo několik zubů. Většina lidí si ale nedovolila cokoliv říkat a spíš si hlídali svoje věci. Carlos začínal pochybovat o svém rozhodnutí jít na takové místo. Všude byla špína, různé haraburdí a injekční stříkačky se sem tam také povalovaly kolem.
„Co tady chceš!?“ Vyskočil před něj drobnější muž s nožem v ruce.
Carlos zvedl obraně ruce. „Nechci problémy, jen tady někoho hledám…“
„Tady není nikdo, koho by takový zbohatlík mohl postrádat!“ Plivnul muž znechuceně na zem.
„Obávám se, že je…“
„Dej mu pokoj, Saco.“ Ozvala se žena, která měla výrazný španělský přízvuk, seděla na několika krabicích opodál. Vstala a šla k nim. „Když ti pomůžeme, kápne nám z toho něco?“
„Hm, máš pravdu, Betty!“ Usmíval se muž. 
„Když mi pomůžete, nemám problém se vám odměnit.“ I když se trochu obával, že by si odměnu vybrali i nedobrovolně. „Co třeba tyhle hodinky?“ Zvedl ruku.
„Domluvíme se! Domluvíme… Známe tady všechny!“ Usmál se muž, kterého žena oslovila Saco. „Tak koho hledáš?“
Carlos vytáhl z kapsy fotku Maite, byla už dost ošoupaná a pokrčená. Oba se na ni podívali a chvíli přemýšleli. Muž kroutil hlavou, že takovou určitě nezná a žena se tvářila poněkud zvláštně. Poté se podívala vážně na Carlose.
„Chlapče, děláš si zbytečně problémy!“
„Znáte ji? Víte kde je?“
„Ella es Infectada. Nemocná, chápeš? Nakažená!“
„Aaaaa! Tahle!“ Klepl si muž na čelo.
Nakonec ho žena zavedla opodál, kde byly příbytky bezdomovců oddělené od ostatních. Ukázala prstem a dál nechtěla jít. I přesto že Carlos neměl jistotu, jestli mu lžou nebo ne, neměl na vybranou. Předal ženě své hodinky a vydal se směrem, který mu ukázala. Dvojice bezdomovců se spokojeně vrátila ke svým kartonovým příbytkům.
‚Bože, chlape… co tady děláš?‘ Pomyslel si Carlos. Nakonec se ale odhodlal a zvedl špinavou plachtu, která zakrývala vchod do provizorního příbytku. Tmavá kukaň se naplnila aspoň trochou světla. Na podlaze ležela žena zabalená v tmavé dece, který ji zakrýval i obličej. Koukal jen kus blond vlasů. Carlos začal byl velice nervózní. Mohla by to být Maite? Pomalu chytil deku a stáhl ji o kousek dolů. Žena se okamžitě probudila a chytila do ruky kus rozbité láhve, kterou se chtěla bránit. Než stihla Carlose napadnout, zarazila se. Oba na sebe v šoku hleděli.
„Maite?“ Zvolal Carlos roztřeseně. Uběhly další dva roky od doby, kdy se s ní srazil na ulici. Byla celá pohublá, špinavá a od pohledu nevypadala příliš zdravě. Její oči ale poznal okamžitě. Oči, které byly plné bolesti a smutku.
Maite zakroutila podrážděně hlavou. „Žádná Maite není!“ Vykřikla na Carlose a znovu si připravila svou zbraň. „Vypadni!“
„Ne…“ Kroutil hlavou. „To nemůže být pravda!“ nemohl Carlos uvěřit svým očím.
Maite se tvářila výhružně, ale bylo na ni znát, že nemá moc síly na to, aby se dokázala opravdu bránit. „Jdi pryč!“ Zvolala znovu a poté se rozkašlala.
„Musíš do nemocnice!“ Zvolal rozhodně.
„Ne…“ Maite se ho pokusila napadnout, ale Carlos se nenechal, chytil ji zezadu za paže a Maite upustila kus láhve na zem, kde se okamžitě roztříštil na kousky. Snažila se bránit, ale byla tak slabá, že Carlos neměl jediný problém ji udržet. Maite zasípala z posledních sil nějakou výhružku a hned na to ztratila vědomí. Carlos ji chytil do náruče a zmateně se na ni díval. Nakonec ji vzal a stejnou cestou jakou přišel ji v náručí odnesl do svého auta. Všichni se na ně jen zaraženě dívali.

Současnost

Carlos se vrátil ze svých myšlenek do reality a všiml si, že Maite už nespí a že se na něj dívá. Poslední týdny strávila Maite v nemocnici, kde velmi rychle odhalili její diagnózu, kterou i ona sama už dlouho znala. Carlos nechápal, jak se Maite do takové situace dostala, co vše se za ty roky stalo, ale nedokázal ji nechat samotnou. I když ze začátku nechtěla, stále ho jen vyhazovala, nechtěla s ním mluvit, nechtěla si nechat pomoct – nakonec to ale vzdala. Protože i když to nikdy neřekla nahlas, věděla, že jí už moc času nezbývá a mohla umřít sama a opuštěná nebo posledních pár dnů zkusit napravit aspoň část z mnoha chyb, kterých se dopustila.
„Jak je ti?“ Zeptal se jí Carlos.
„Lépe…“ Řekla Maite tiše.
„To jsem rád…“ Řekl a lehce se pousmál, i když jeho nálada byla úplně jiná. Oba věděli, že je vše jen otázka času. „Chceš něco k jídlu?“
„Ne…“
„Měla bys ale jíst, jsi tak… hubená…“
„Chtěla bych něco – jiného…“
„A co?“
„Odpuštění…“ Přiznala. Carlos se na ni smutně podíval. „Ale vím… že ti první dlužím něco já.“
„Co mi dlužíš?“
„Pravdu…“

Benjamin a Maxův právník čekali na Maxmiliana, který se k nim brzy přidal. Sedl si před ně a přivítali se.
„Máme pro tebe skvělou zprávu!“ Oznámil Ben.
„Ano?“
„Ano.“ Souhlasil právník. „Konečně máme oficiální vyjádření k případu. Soudce dnes povolil nové soudní přelíčení. Policie má již připravené nové důkazy, vše se začíná konečně obracet k lepšímu. Soud by měl být za měsíc!“
„Za měsíc? Tak rychle?“
„Ano, vzhledem k tomu, že došlo k několika pochybením a novým zjištěním o úplatcích na nejvyšších místech, chtějí to mít vyřízené co nejdřív.“
„Tak to je skvělá zpráva.“ Pousmál se Max.
„Ano to je, protože jestli vše vyjde, budeš brzy znovu svobodný člověk, brácho!“ Usmál se Ben.
Max vypadal spokojeně. Znovu se v něm probudila naděje, kterou v sobě dlouho dusil. Na mysl se mu vynořila jediná osoba, kvůli které chtěl bojovat o svobodu o to víc – Patricia. Při vzpomínce na ni se usmál o to víc.