„Musím ti říct všechno… všechno, co se stalo, abys pochopil… proč jsem tam, kde jsem…“ Pronesla Maite rozechvělým hlasem.
„Ne, na to teď není vhodná doba. Měla bys teď hlavně hodně odpočívat.“ Namítl Carlos.
„Musíš mi dovolit říct ti… celou pravdu…“
„Na to bude čas později…“
„Já už moc času nemám…“ Pronesla smířlivě.
Carlos se snažil skrýt svůj smutek. „Později, až ti bude trochu lépe. Dnes bys měla odpočívat…“
„Dovol mi to… je to pro mě důležité…“
„Trochu se ještě prospi, a když ti bude líp, promluvíme si, ano?“
„Slibuješ?“
„Ano…“
„Tak dobře…“ Maite zavřela oči… „Ale nezapomeň…“ Chtěla ještě něco dodat, ale byla tak vyčerpaná, že hodně rychle znovu usnula.
„Nezapomenu…“ Pronesl Carlos a zalesklo se mu v očích.

###

Patricia byla v celém domě úplně sama. Valerie někam odjela a Benjamin už před nějakou dobou odjel za Maxem. Už bylo jisté, že soud se blíží a Paty byla za Maxe ráda. Ale čím blíž to všechno bylo, tím větší měla obavy. Několikrát ji napadlo, že by za ním znovu jela, ale vzhledem k okolnostem se jí to nezdálo vhodné… Procházela se po domě a cítila se zvláštně. Věděla, že je na místě, kde Max vyrůstal. Procházela kolem pokoje, který byl Maxův a chvíli se jen zamyšleně dívala na dveře. Nakonec ale otevřela a vešla dovnitř. Měla takový zvláštní a nepopsatelný pocit. Rozhlížela se kolem. V pokoji totiž bylo stále dost věcí z Maxova mládí, sportovní ocenění, fotky, také nějaké oblečení. Na stolku byla fotka, kde byl Max se svým bratrem. Maxovi na ní mohlo být tak deset let a jeho bratrovi sedm. Paty vzala rámeček do ruky a pousmála se. Bylo vidět, že Max a Ben spolu měli dobrý vztah už od dětství, což Paty říct o svých sourozeneckých vztazích nemohla. Měla nevlastní sestru Alicii, se kterou jí ale nepojila jediná dobrá vzpomínka. Myšlenky na ni ale ihned vyhnala z hlavy. Nebylo to nic, co by chtěla teď hlouběji řešit. V tom uslyšela nějaké hlasy a bouchnutí dveří z haly.

„Už se o tom nechci znovu bavit! Své důvody jsem ti řekl už stokrát. Nechci si tím teď kazit den.“ Pronesl Benjamin naštvaně.
„Ale ty nechápeš, že mi to pořád leží v hlavě?“ Byla Valerie zoufalá.
„Já chápu jen to, že se trápíš něčím, čím nemusíš. Jak tobě by bylo, kdyby šlo třeba o někoho tobě blízkého? Kdyby šlo třeba o tvoji sestru?“
„Ale to se nedá vůbec srovnávat!“
„Věř mi, že dá… a už se o tom nechci dál bavit!“ Pronesl Benjamin a odešel z domu. Valerie neměla daleko k slzám. Poté vzhlédla a všimla si Patricie, která ji z horního patra sledovala. Jakmile si jí Val všimla, Paty se zatvářila provinile. Nakonec šla za Valerií.

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se jí ustaraně a posadily se spolu na gauč. „Ani jsem se tě nezeptala, jak jsi se vlastně celou tu dobu měla ty… co se všechno stalo…“
Val pokrčila rameny. „To neřeš, Paty. Sama máš svých starostí víc než dost.“
„Jenže já mám pocit, že se stalo něco vážného. Není to poprvé, co jsem slyšela, jak se hádáte…“
„Stalo se toho dost, ale… není vhodná doba o tom mluvit.“
„Vhodná doba? To já už ani neznám.“ Pokroutila Paty hlavou. „Pokud mi to chceš říct, tak… klidně můžeš. Já sice nevím, co se děje, ale třeba se ti uleví…“
Val se pousmála. „Víš, je to tak dlouhý příběh, že ani nevím, kde začít…“ Val se zamyslela a pokračovala. „Když jsme se s Benjaminem dali dohromady, tak jsem věděla, že má za sebou nějaký bolestný vztah. A i když o tom nechtěl moc mluvit, tak jsem tušila, že to asi nebylo nic pěkného… postupem času jsme se sblížili a já myslela, že na to všechno zapomněl. Jenže ne… minulost se vrátila v té nejhorší době. Po tom, co se stalo po svatbě… jsme se rozhodli odložit líbánky. Při tom všem, co se stalo, to prostě nebylo vhodné.“ Paty se zatvářila provinile, protože věděla, že vše co se stalo bylo kvůli ní a kvůli tomu, že Maxe zavřeli do vězení. „Nakonec jsme se ale také potřebovali trochu odreagovat, myslet na něco jiného a trochu vypnout. Odjeli jsme na víkend na rodinou haciendu Benjovi rodiny. Doufala jsem, že si trochu pročistíme myšlenky, že si užijeme společně strávený čas, ale všechno bylo jinak…“ Val se vrátila do dne, kdy se v jejich životě znovu objevila Beatriz.

Valerie a Benjamin vběhli do domu. Venku pršelo a oni se vrátili z procházky úplně promočení.
„To jsem si myslel, jak si užijeme trochu pohody a zase to nevyšlo.“ Posmutněl Ben.
Val se tomu zasmála. „To nevadí.“ Pokroutila hlavou. „Já jsem hlavně ráda, že jsme byli spolu.“ Pousmála se. Ben mezitím našel ručníky a jeden podal Valerii. Když si ho brala, jejich ruce se nepatrně dotkly a jejich pohledy setkaly. „Určitě si můžeme zbytek dne vynahradit i jinak.“ Pronesla provokativně, udělala krok k Benovi, objala ho a začala líbat. Ben jí polibky opětoval.
„Takhle jsem vás chtěla vidět!“ Ozvalo se kousek od nich. Oba se s úlekem podívali směrem, odkud se hlas ozval. Kousek od nich stála Beatriz. Tvářila se nenávistně a držela v ruce zbraň, kterou na oba dva mířila.
„Beatriz!?“ Zvolal Ben šokovaně.
„Ano, miláčku.“ Usmála se. „Nejsi rád, že mě vidíš?“
„Co tady děláš?“
„Bene, kdo je ta žena?“ Nechápala Valerie.
„Co já tady dělám? Co ty tady děláš a ještě s takovou cuchtou!?“ Zlobila se.
„Prosím?“ Zvolala Val překvapeně a Beatriz na ni namířila zbraň. Ben si ihned stoupl před Valerii.
„Jí se to nijak netýká, tak ji do toho nezatahuj.“
„Ale jistě, že se jí to týká, protože jsi mě s touhle mrchou podvedl! Jak mi to vysvětlíš!?“
Valerie byla celá zmatená a vyděšená. Raději se už do hovoru nesnažila vměšovat.
„Odlož tu zbraň a můžeme si v klidu promluvit.“
„Ne, já nechci mluvit!“ Zakroutila hlavou. „Chci, abys šel se mnou. Slíbil si mi, že spolu zůstaneme a svůj slib jsi porušil!“
„Ne…“ Zakroutil Ben hlavou. „Tobě jsem neslíbil nic! Všechno, co jsem sliboval bylo tvé sestře, ne tobě.“
„Ale prosím tě, nikdy jsi nepoznal rozdíl! Zamiloval ses do mě stejně tak, jak sis myslel, že jsi miloval ji! A zbavím se každé, která mi tě bude chtít ukrást!“
„Ne, nedovolím ti ublížit ještě někomu dalšímu.“ Zakroutil hlavou a šel pomalu k ní. Beatriz na něj mířila zbraní a mračila se.
„Dávej pozor, prosím!“ Žádala ho Valerie.
„Valerie, běž prosím do jiného pokoje.“
„Ne!“
Beatriz na ni znovu zamířila. Ben byl kousek od ní a pokusil se jí zbraň vzít. Začali se o ní přetahovat a Valerie vyděšeně sáhla po mobilu, aby vytočila policii. Byla tak rozklepaná, že jí mobil spadl na zem.
„Nedovolím ti, abys byl s jinou! Ty jsi jen a jen můj!“ Křičela Beatriz nepříčetně. Zbraň, o kterou se přetahovali, náhle vystřelila a trefila Bena do nohy.
„Né, to ne!“ Vykřikla Valerie vyděšeně. Benjamin zaúpěl bolestí.
„Vidíš, co jsi udělal?! Tohle jsem nechtěla!“ Vykřikla Beatriz. Poodstoupila dozadu. Val chtěla jít za Benem, ale Beatriz na ni zamířila.
„Ani to nezkoušej, nebo tě zabiju!“
„Dej jí pokoj!“ Vykřikl Benjamin. Beatriz se usmála a Valerie se dala na útěk. Beatriz vystřelila směrem, kde Val běžela, ale trefila jen stěnu. „Né!“ Vykřikl Ben a chtěl Beatriz zadržet. Ta se ale rozběhla za Valerii, která se mezitím zamkla v jednom z pokojů. Byla strachy celá bez sebe. 
Před pokojem už byla Beatriz i Ben, který se jen tak tak držel na nohou.
„Prosím dej jí pokoj, tohle je mezi tebou a mnou!“
„Copak ty to nechápeš? To je její trest za to, že mi tě chtěla vzít!“
„Nikdo ti nemůže vzít něco, co není tvoje!“
„Jenže ty jsi můj, jen můj!“ Tvářila se skoro až nepříčetně. „Líbil ses mi od prvního okamžiku. Věděla jsem, že my dva patříme k sobě! Ale tys to musel všechno zkazit!“
„Lhala jsi mi, lhala jsi mi úplně ve všem!“
„Ne!“ Zakroutila hlavou. „Dělala jsem to pro nás, abychom mohli být spolu!“
„Beatriz, je jen otázka času, kdy tě policie najde, nedělej si to ještě horší.“
Beatriz se mračila. „Chtěla jsem to udělat pro tebe, jen pro tebe a ty nejsi ani trochu rád, že mě vidíš! A aby toho nebylo málo, tak ses oženil! Jak jsi mi něco takového mohl udělat!?“ Znovu na něj zamířila a v očích měla slzy.
Ben zvedl obraně ruce. „Dobře, udělám, co budeš chtít. Jen odlož tu zbraň. Můžeme to všechno vyřešit.“ Snažil se ji uklidnit.
„Ne, nevěřím ti! Už ti nevěřím! Nečekal jsi na mě a zradil jsi mě!“
„Každý děláme chyby. Ale můžeme začít znovu, jen my dva. Zapomeneme na všechno, co se stalo a budeme zase spolu.“ Snažil se ji zmást a vypadalo to, že to i zabírá.
„Opravdu?“ Usmála se Beatriz.
„Ano, opravdu. Můžeme odjet teď hned, někam daleko od všeho a od všech… jen my dva.“ Udělal krok k ní, ale zavrávoral a upadl na zem. Beatriz se podívala na jeho zakrvácenou nohu.
„Ach, co jsem to jen udělala?“ Zatvářila se provinile. „Tak moc mě to mrzí!“ Zvolala a klekla si k Benovi. Ten ji pohladil po tvářil a pokusil se o úsměv.
„To bude v pořádku.“ Řekl polohlasně a zavřel oči. Vypadalo to, jako kdyby omdlel.
„Já nedovolím, abys mě opustil, jen vydrž.“ Řekla rozhodně a zamířila pro lékárničku. Hned jak zmizela, tak Ben otevřel oči. Ztěžka vstal a šel ke dveřím.
„Jsi v pořádku?“ Zavolal tiše na Valerii. Ta ihned otevřela dveře a padla Benovi do náruče.
„Ach Bene, co se to tady děje?“ Vzlykala.
„Neboj se, schovej se, já už to nějak vyřeším.“ Snažil se ji uklidnit.
„Ale já mám strach, co když ti ublíží!?“
„Neboj se.“ Pohladil ji Ben a Val ho políbila.
„Ty jsi ale lhář!“ Zvolala Beatriz nenávistně. Znovu na oba mířila. „Nechtěla jsem to udělat, ale nakonec vás budu muset zabít oba!“
Benjamin se postavil před Valerii. „Jestli chceš někoho zabít tak mě, ale nedovolím, abys ublížila jí.“
Beatriz se zalesklo v očích. „Ty ji bráníš? Proč!?“
„Protože je to moje žena. Žena, kterou miluju!“
„A já jsem co!?“
„Ty jsi jen hořká vzpomínka. Jsi to nejhorší, co mě v životě potkalo!“
Beatriz zakroutila hlavou. „Miloval jsi mě, vím, že ano…“
„Ne, nikdy jsem tě nemiloval. Jedinou mojí láskou byla Brenda!“
„Já jsem Brenda!“
„Ne, to nejsi, nejsi ona!“
„Kdybys nezjistil pravdu, byl bys se mnou, byl bys šťastný! Díval by ses na mě jako kdysi, miloval bys mě!“
„Nic z toho, co se mezi námi stalo nebyla pravda. Vše jsi to zničila svou lží. Udělala jsi ze všeho pouhou hru a frašku!“
„Mohla bych být taková, jakou bys chtěl, naučil by ses mě milovat!“
„Jenže já nechci. Nechci ženu jako jsi ty!“
„Můžeš si myslet co jen chceš, ale to, co bylo mezi námi bylo skutečné. Miloval jsi mě, já to moc dobře vím, stejně jako já milovala tebe… jednoho dne se probudíš a vzpomeneš si na má slova. Nikdy nebudeš s žádnou šťastný tak jako se mnou, protože i když si myslíš, že jsi miloval Brendu, i když si myslíš že miluješ tuhle mrchu, tak to není nic v porovnání s tím, jak miluješ mě! My dva patříme k sobě a ty to víš!“ Beatriz měla v očích slzy a tvářila se vážně. I Benjamin měl v očích slzy. 
„Pleteš se… vše co se mezi námi stalo byl omyl a nepřeju si nic jiného, než to, abys zmizela! Abys zmizela z mého života navždy!“
„Je to tvé poslední slovo?“ Zeptala se Beatriz rozechvělým hlasem.
„Ano je! Nikdy bych se k nikomu jako jsi ty nevrátil!“
„Jak chceš.“ Řekla Beatriz vážně a zbraň, kterou mířila na něj otočila proti sobě a bez dalšího rozmyšlení se střelila do hlavy. Valerie opodál začala hystericky křičet.
„Pane bože!“
Ben byl v naprostém šoku. Nemohl uvěřit tomu, co se před ním odehrálo.

Valerie plakala. „Bylo to vážně strašné!“ Kroutila hlavou a padla Paty do náruče. „Ještě dlouho potom se mi o tom zdávalo, jak se střelila…“
„To je příšerný!“ Byla Patricia v šoku. Něco takového nečekala ani v nejmenším.
„Ale víš, co je ještě horší?“ Podívala se na Paty. „Že to přežila!“
„Cože!? Jak to mohla přežít?“
„Já nevím… nevím. Ale už měsíce je upoutaná na lůžko. Je více mrtvá než živá, ale v nemocnici ji stále udržují při životě.“ Paty jen zakroutila nechápavě hlavou. „A aby toho nebylo málo, tak všechny poplatky za nemocnici platí Ben…“
„To snad nemyslí vážně! Vždyť vás chtěla zabít… a už předtím chtěla zabít jak Bena, tak i Maxe,“ zatvářila se nenávistně.
„Ano, já vím, a právě proto to nechápu! Jenže Benjo tvrdí, že ho o to požádala její matka. Beatriz měla dvojče, jenže zemřela. Ben mi nechtěl říct nic konkrétního, ale prý jí to slíbil a vždy když na to narazím, hrozně se zlobí.“ Posmutněla ještě víc. „Stále je asi dost věcí, které mi k tomu neřekl a já se bojím, že se to jednou otočí proti nám…“
Paty nevěděla, co na to má říct. ‚Pokrytec, hraje si na pana dokonalého a zřejmě sám nemá uklizeno před vlastním prahem.‘ Pomyslela si Paty. „Neboj se, určitě se to vše vyřeší.“ Snažila se Valerii uklidnit, i když sama nevěděla, co si o takové situaci má myslet. Val se na ni vděčně usmála a objala ji.

###

Bylo už velmi pozdě, když se Maite znovu probudila. V pokoji svítilo tlumené světlo a Carlos seděl v křesle a spal. Maite se posadila a napila se ze sklenice, co stála na stolku. Ruka se jí třásla, ale cítila se mnohem líp, aspoň na chvíli. Carlos se probudil a všiml si, že je Maite vzhůru. Ihned vstal.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ustaraně.
„Ano.“
„Nepotřebuješ něco? Nemáš třeba hlad? Vím, že je pozdě, ale…“
„Nepotřebuju nic, děkuju…“ Zakroutila hlavou.
„Tak dobře…“
„Ale… chtěla bych… si promluvit…“
„Teď?“
„Pokud to nevadí?“
„Necháme to na ráno, ano?“
Maite začínala tušit, že se Carlos debatě s ní vyhýbá záměrně. Nebylo to totiž poprvé. „Ty se mnou nechceš mluvit?“
„Jak tě to napadlo?“
„Vyhýbáš se tomu…“
„Možná se bojím toho, co se dozvím…“
„To chápu…“ Uznala Maite. „Ale je to to jediné, co ti můžu po tom všem dát… pravdu.“
„Ale jakou pravdu?“
„Pravdu o tom, kdo jsem…“
„Tak dobře…“ Pronesl Carlos rezignovaně a posadil se vedle postele Maite. „Pokud ti to má pomoct, tak si poslechnu, co mi chceš říct.“
Maite se nepatrně pousmála a začala vyprávět.
„Moje rodina pochází z malé vesnice, kde vlastnili statek. Měla jsem tři sourozence. Dvě sestry a bratra, já z nich byla nejstarší. Když mi bylo dvanáct, otec o statek přišel a přestěhovali jsme se do města. Neměli jsme moc peněz, a tak jsme žili v jedné chudinské čtvrti. Rodiče museli dost pracovat, abychom měli aspoň na základní věci. A já to tak nesnášela… nenáviděla jsem chudobu… obnošené oblečení… lítostivé anebo zhnusené pohledy ostatních lidí… v pubertě jsem to pocítila nejvíc. Cítila jsem se jako chudák a pohled na moji rodinu mě jen utvrzoval v tom, že tak žít nechci… když mi bylo sedmnáct, utekla jsem z domu. Odjela jsem za své jediné úspory do New Yorku a chtěla jsem si splnit své velké sny… jenže mě ani ve snu nenapadlo, jak těžké bude postavit se na vlastní nohy. Tehdy jsem skončila na ulici poprvé.“ Zakroutila hlavou při vzpomínce na své začátky. Carlos ji poslouchal a neřekl jediné slovo. „Nebylo to ale na dlouho. Hodně rychle si mě totiž všiml jeden muž. Jmenoval se Beltrán. Vytáhl mě tehdy z ulice, ale nebylo to zadarmo…“ Odmlčela se. „Dovolil mi být u něj v bytě, živil mě a dokonce jsem se mohla vrátit do školy… před lidmi tvrdil, že je to můj kmotr… skutečnost ale byla jiná… za svou pomoc chtěl sex. A já jsem mu vyhověla…“ Zastyděla se. „Nebyla jsem na to hrdá, ale nechtěla jsem se vrátit na ulici. Uběhl asi rok a poznala jsem jeho synovce. Byl jen o dva roky starší než já. Jmenoval se Fabricio, hodně jsme se tehdy sblížili, a nakonec jsme spolu utekli. Myslela jsem si, že budu konečně šťastná a chvíli to tak i vypadalo. Fabricio byl z bohaté rodiny a neměl problém utrácet peníze za to, aby mě viděl spokojenou… to jsem tehdy ale netušila, že jeho otec i on obchodují s drogami a že Fabricio je součást gangu, který se neštítí dělat otřesné věci. Možná jsem to ani vidět nechtěla. Připadala jsem si jako královna a zamilovala jsem si vůni peněz… uběhly další dva roky a tehdy se něco šeredně zvrtlo. Otce Fabricia a velkou část jeho kumpánů zadržela policie a přísun peněz tehdy skončil. Ani jeden z nás nebyl zvyklý na práci, ani jeden jsme neměli dokončenou školu. A tehdy napadl Fabricia nápad, který nás měl dostat ze dna.“ Ušklíbla se. „Nebo alespoň jeho z něj měl dostat. Měl kontakty na vlivné lidi. Na lidi, kteří si rádi pohrávají se zákonem. Snažil se business, se kterým začal jeho otec, postavit znovu na nohy. A já měla být odměna pro ty, kteří by mu pomohli. On by to nazval asi jen jako nevinnou výpomoc. Pravda ale byla, že jsem začala být děvka pro vybranou společnost a on byl můj pasák…“ 
Carlos už to nevydržel a vstal. Minulost Maite pro něj byla vždy tajemstvím, ale to, co slyšel nyní, asi slyšet ani nechtěl.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se Maite trochu nervózně.
„Už je hrozně pozdě, měla bys… měla bys jít spát.“
„Ale já…“
„Myslím, že jsem toho pro dnešek slyšel asi víc než dost.“
Maite posmutněla. „Musíš mě teď nenávidět ještě víc…“
„Myslíš, že tě nenávidím?“
„Máš pravdu, už je hrozně pozdě…“
„Ano, to je…“
„Dobrou noc…“
„Dobrou…“ Pronesl Carlos rozpačitě a odešel z pokoje. 
Maite objala peřinu a zalesklo se jí v očích. „Vím, že ano… a nejspíš mě budeš nenávidět ještě mnohem víc…“ Posmutněla.

###

Paty nemohla usnout, stále myslela na Maxmiliana. Od té doby, co zjistila, že je ve vězení, myslela na něj každou chvíli. Tak ráda by znovu slyšela jeho hlas a viděla jeho tvář. Věděla ale, že to nejde. V myšlenkách se jí zjevila jedna z posledních chvil, kdy se setkala s Maxem předtím, než ji unesl Ignacio.

Byl to přesně den před svatbou Benjamina a Valerie. Na internetu se objevila zpráva o tom, že měl Maxmiliano autonehodu, i když prý nikterak vážnou. Paty to tehdy ale vyděsilo natolik, že se zjevila před Maxovým bytem. Chtěla zaklepat, když v tom se zarazila.
‚Ach holka, co tady vůbec děláš, hm?‘ Pomyslela si a stáhla nataženou ruku. Chtěla odejít, když kousek od sebe uslyšela známý hlas.
„Co tady děláš?“ Zeptal se Max, který právě mířil ke svému bytu a Patricie si všiml.
„Ehm? Já?“
„Jo ty, nikoho jiného tady nevidím.“
„Přišla jsem za Valerií.“ Zalhala Paty.
„Valerie je u svých rodičů. To ti neřekla?“
„Ale ano… právě mi to došlo, když jsem chtěla zaklepat a… a vůbec, proč bych ti to měla vysvětlovat?“ Ušklíbla se a chtěla odejít. Max ji ale chytil za ruku a zastavil ji.
„Kdybys to nebyla ty, skoro bych si myslel, že jsi přišla za mnou…“ Zatvářil se pobaveně.
„Ale prosím tě, nebuď naivní. Proč bych chodila zrovna za tebou?“
„Joo… to je dobrá otázka. Třeba si chceš zopakovat to, co se stalo na tý přehlídce, hm?“ Přitáhl si jí k sobě ještě blíž. Paty byla jako v transu. Jen při vzpomínce na to, co se tam mezi nimi stalo, se jí rozbušilo srdce. Max se k ní přiblížil tak, že by ji mohl políbit, jejich rty se ale jen nepatrně otřely a Max se od ní odtáhl. Paty jen překvapeně zamrkala. „Ale to je hrozná hloupost, si něco takového myslet…“ Paty si až teď všimla, že Max je trochu opilý.
„Ano… to máš teda pravdu!“ Vyhrkla Paty, když se trochu vzpamatovala. „To je to poslední, co bych tady hledala, tebe a…“ Sjela ho pohledem. „A tvoje sexuální návrhy!“ Ušklíbla se.
Max se tomu musel zasmát. „Já ti žádné návrhy nedělal… Jen aby bylo jasno.“ Obešel ji a vytáhl klíče od bytu. „To já ani nemusím, víš?“ Pokračoval a opřel se o dveře. „Moc dobře vím, že jsi ze mě hotová i bez toho.“
„Co prosím?“ Vykulila Paty oči.
„Nemusíš to zapírat, už jsi mi to několikrát dokázala.“
„Co jsem ti jako dokázala?“
Max se začal uculovat a jen nad tím mávl rukou. „To je jedno.“ Otočil se ke dveřím a chtěl je odemknout. Paty do něj naštvaně strčila a Maxovi spadly klíče na zem.
„Co jsem ti dokázala!?“ Zopakovala znovu.
„Ty jsi strašně umíněná, víš to?“
„Tak řekneš mi to nebo ne?“
„Ne…“ Zakroutil hlavou. Paty začala být rozčílená.
„Ty jsi hrozný mizera, nesnáším tě!“ Znovu do něj strčila. To už se Max neudržel, chytil ji a opřel o dveře a přitiskl se k ní blíž.
„Vážně to chceš vědět, hm?“ Paty na něj zlostně hleděla a neodpověděla. „I když jsi na mě hnusná, i když mi nadáváš a chováš se jako furie, tak mi stejně nedokážeš odolat. Můžeš mi říkat, jak mě nenávidíš, ale stejně to nezmění nic na tom, že jsi ve stejnou chvíli vzrušená a připravená k tomu, abych tě pomiloval. Tobě se ty naše hádky vlastně dost líbí, co? Jsem si jistý, že i v tuhle chvíli bys chtěla, abych si tě vzal teď a tady…“
Paty měla srdce až v krku, protože Max nebyl daleko od pravdy a to se jí nelíbilo. „Ty jsi pěknej sprosťák!“ Vyjela po něm Paty dotčeně.
„Já jsem sprosťák? A to jako proč? Protože tvoje tělo říká něco jiného než tvoje slova?“
„Mlč už!“ Chtěla mu dát facku, ale Max ji chytil za zdviženou ruku.
„Za pravdu se každý bije co?“ Vítězně se usmál. „Nečekal bych ale, že něco takového se tě tak dotkne.“
„Protože to není pravda!“
„Není?“ Max ji znovu přitlačil ke dveřím a jednou rukou jí pomalu sjížděl dolů po těle. „A mám se o tom přesvědčit?“ Zeptal se jí provokativně.
„Co se to tady děje!?“ Vykřikla Gabriela, která právě vystoupila z výtahu. Max od Paty odstoupil a oba se tvářili lehce rozpačitě. „Zase tahle? To už se mi snad jen zdá!“ Zlobila se Gabriela. „Tak já se bojím, jestli se ti něco nestalo a ty jsi očividně úplně v pořádku, jak tak koukám!“
„U toho být nemusím!“ Zvolala Paty, využila situace a rychle od Maxe odešla. Obešla i Gabrielu, která se vztekala a nastoupila do výtahu. Jakmile se zavřely dveře, opřela se o stěnu a zavřela oči. ‚Ach bože, má pravdu ten mizera… stačí, aby se mě jen dotkl a…‘ Zakroutila hlavou. „Vzpamatuj se, Patricie! Tohle nemá vůbec žádnou budoucnost!“ Zlobila se sama na sebe.

Paty měla zavřené oči a představovala si, jak by to mezi ní a Maxem pokračovalo, kdyby se tam nezjevila Gabriela. Představovala si, jak se s Maxem milují u něj v posteli a cítila, že kdyby byl Max teď vedle ní, stane se úplně to stejné. Ztratila se ve svých představách a po dlouhé době se cítila velmi příjemně… Když jí došlo, na co vlastně myslí, nervózně se posadila na posteli a prohrábla si vlasy. „Je možné, že jsem… že jsem se do něj mohla vážně zamilovat?“ Zeptala se sama sebe nahlas a cítila se zmatená.