Hoy con…

• Kiara como Estrella Sanchéz de Moreira

###

Maxmiliana čekala v domě jeho rodiny soukromá oslava, kterou připravila jeho matka. Všichni byli rádi, jak vše dopadlo a že je Max zpátky. Svobodný sice ještě úplně nebyl, ale i to byl pro něj i jeho blízké obrovský důvod k oslavě. Max ale celou dobu musel myslet na Patricii. Čekal, až konečně přijede a s každou další minutou se bál toho, že se tam Paty neukáže. Jeho matka mu vyprávěla spousty novinek a většinu ani pořádně nevnímal.
„Asi je toho dnes na tebe už moc, že je to tak?“ zeptala se, když si všimla, že ji nevnímá.
Max se pousmál a chytil ji za ruku. „Promiň, jen jsem se zamyslel.“
„Jsem tak šťastná, že jsi zase doma,“ usmála se. „Jen je mi líto, že tady nemůžeme moc dlouho zůstat,“ posmutněla. Ona i její manžel pracovali jako dokumentaristi a kvůli práci museli hodně cestovat.
„To je v pořádku. Vím, kolik práce máte.“
„Budeme sem jezdit, co nejčastěji to půjde,“ slíbila.
„Dobře,“ pousmál se Max.
Jeho matka po chvíli zvážněla. „Jen mi prosím slib, že už se nikdy nedostaneš do takového maléru! Měl jsi obrovské štěstí, že se to vyřešilo… Ani nevíš, jak moc jsem se trápila, když…“ zalesklo se jí v očích. „Nedokážu si představit, že bys musel být tolik let ve vězení kvůli nějakému šílenci a takové poběhlici.“ Zakroutila hlavou. Maxovi se nelíbilo, jak jeho matka mluvila o Patricii, ale nestihl ani nijak reagovat. „Jen doufám, že ta holka bude mít tolik slušnosti a bude se od tebe držet, co nejdál to půjde!“
„Mami, já…“ začal Max. Chtěl jí říct, že doufá v pravý opak, ale nezdála se mu na to vhodná doba. „Už se do žádného maléru nedostanu, slibuju.“ Řekl nakonec místo toho.
„To jsem moc ráda,“ usmála se Estrella a objala svého syna.

###

Maite a Carlos seděli u večeře a tiše jedli. Maite měla lepší dny a horší dny. Její zdravotní stav byl v tomhle případě nevyzpytatelný. K jejich debatě o minulosti Maite se ale Carlos nechtěl vracet a snažil se jí vyhýbat, kdykoliv o ní Maite chtěla mluvit.
„Dnes pustili tvého kamarádka z vězení, že?“ začala Maite z ničeho nic.
Carlos se na ni překvapeně podíval. „Ano…“
„Neměl bys ho jít navštívit?“
„Dnes bude nejspíš slavit návrat se svou rodinou, takže by to nebylo vhodné…“ Pravda byla, že Carlos se s Maxem nepohodl kvůli Patricii a později, když se do jeho života vrátila Maite, začal se jeho život točit především kolem ní.
„Ano, jistě si toho mají hodně co říct…“
„To ano…“
„Stejně jako my dva.“
„Maite…“ zakroutil Carlos hlavou „o tomhle se opravdu nechci bavit!“
„Já vím,“ poznamenala Maite smutně „jenže já ti to musím všechno říct.“
„Ale proč? Co to změní?“
„Nic… ale ještě než odejdu, potřebuju, abys pro mě něco udělal, a k tomu potřebuješ znát celou pravdu.“
„Nejsem si jistý, jestli ji znát chci!“
Maite sklopila zahanbeně hlavu. „Nechceš, ale já už nemám moc času na to, abych řešila takové malichernosti. Čas už zpátky nevrátím. To, co se stalo, nezměním… ale potřebuju odejít s čistým svědomím aspoň do takové míry, do jaké to jde…“
„Teď se v klidu najíme a pak… pak se uvidí.“ Rozhodl Carlos a pokračoval v jídle. Vylo vidět, že je z toho rozladěný a Maite se začínala bát, že opravdu nebude mít příležitost vše vyjasnit.

###

Max se zmateně díval na SMS zprávu, která mu právě přišla z neznámého čísla: 
Prosím nezlob se na mě, ale nechci abys na mě čekal. Už jsem tě okradla o dost času… nechci ti brát i další. Nikdy nezapomenu na to, cos pro mě udělal… Ale bude to takhle lepší… Sbohem…
„Sbohem? Jak sbohem?“ zvolal vyděšeně. Nemohl uvěřit tomu, že chce Paty po tom všem jen tak zmizet z jeho života.
„Maxi, tady jsi. Připravili jsme ti oslavu a ty se pořád někde schováváš,“ vešla do kuchyně Valerie. 
„Co o tomhle víš?“ uhodil na ni a ukázal jí zprávu od Patricie.
Val se zatvářila zmateně. “Víš, Maxi… slíbila jsem, že se do tohohle nebudu plést.”
„Do čeho jako?“
“Mezi vás dva. Nechtěla, abych ti něco říkala…”
„Tak teď mi to budeš muset říct, ať je to cokoliv!“
Val viděla, že je Max rozčílený a nechtěla se hádat. “Tak dobře. Paty… řekla mi, že tady zůstane jen do doby, než ti pomůže na svobodu.”
„A potom co?“ byl stále rozčílenější.
“No potom… chtěla odjet…”
„Odjet? Kam? A proč vlastně?“
„Proč? No já… já nevím! Asi nechtěla nikomu být na obtíž a říkala, že jí tady už nebude nic držet… Neřekla mi, kam přesně chce odjet, ale… dnes ráno si na internetu kupovala jízdenku do Bostonu.“ Vykoktala ze sebe. Max už na nic nečekal a dal se k odchodu. „Počkej, kam to jdeš?“
„No kam? Na nádraží! Zabráním jí, aby odjela.“
„Ale to nejde, vždyť ty přece nemůžeš jen tak odejít z domu!“ Byla Valerie vyděšená.
„Nemám na výběr. A vím, že nemá smysl jí volat, protože by mi to nevzala. A už mě nezdržuj, ani nevím, kolik mám času.“ Proběhl domem, aniž by si ho jeho rodina všimla a byl pryč. Valerie si začala vyčítat, že mu o tom řekla a zatvářila se provinile.
„Co jsem to udělala?“ Pomyslela si.

###

Maite už ležela v posteli, když za ní Carlos přišel. Sedl si na kraj postele a mlčky se na sebe dívali.
„Máš pravdu…“ začal Carlos po chvíli „chovám se hloupě, když se té naší debatě vyhýbám, jenže se bojím toho, co se dozvím…“
„Já vím…“
„Nechci, aby ses tím musela trápit.“
„Vyslechneš mě?“ zeptala se Maite s nadějí v hlase.
„Ano…“
Maite se pousmála, ale poté zvážněla. Zamyslela se, kde ve vyprávění skončila a poté se pokusila navázat. „Fabricio využil toho, že měl kontakty od svého otce a pokusil se jeho business znovu postavit na nohy. A já mu v tom pomáhala… vím, že to, co jsem dělala, nebylo v pořádku, ale už jsem si zvykla na nějaký finanční standart a nechtěla jsem z něj slevit.“ Podívala se na Carlose, jestli nebude nějak reagovat, ale neřekl jediné slovo. Pochopila, že z toho asi bude další její monolog. „Zhruba rok předtím, než jsme se poznali my dva, jsem se seznámila s Ernestem na jedné benefiční akci. Ernesto několik měsíců předtím ovdověl, jeho žena byla vážně nemocná a řekněme, že o mě začal mít zájem. Měl mě totiž za někoho úplně jiného. Nalhala jsem mu tolik věcí, že se do mě velmi rychle zamiloval. Fabricio v tom viděl velký potenciál a domluvili jsme se, že si s ním opravdu začnu a až bude vhodná příležitost, tak ho připravíme o peníze…“ zahanbeně sklopila hlavu. „Jenže všechno dopadlo úplně jinak! A jedním z důvodů jsi byl i ty. Když ses objevil, hned ses mi zalíbil a já to brala jako takové zpestření… nejen, že o tom nesměl vědět můj manžel, nesměl se to dozvědět ani Fabricio. Jedna věc byla, když jsem byla s někým podle našich plánů, ale druhá věc byla to, když jsem byla i s někým jiným. S někým, z koho neměl žádný zisk…“ odmlčela se, „jenže já už jsem začínala být unavená z toho, jak musím skákat, jak on si píská! A po čase… všimla jsem si, jak se na mě díváš, a začala jsem si uvědomovat, jak se na sebe dívám já sama. Začala jsem vidět, co se ze mě stalo. Jenže už nebylo cesty zpět… a pak se začalo všechno hroutit jako domeček z karet. Co jsem totiž nevěděla bylo to, že Fabricio zařídil, aby v domě pracoval jeden z jeho lidí… byl to šofér, který mě hlídal na každém kroku a moc dobře věděl o tom, že mám s tebou poměr. Byl rozhodnutý mu o všem říct a já ho uplatila, aby mlčel… jenže peníze mu přestaly brzy stačit a chtěl něco víc… Přišel jsi na to dost blbým způsobem a já… už jsem ti to pak nemohla vysvětlit. Co bych ti taky řekla? Zjistil bys, že je to ve finále ještě mnohem horší… zjistil bys, co jsem vlastně zač…“ Maite zakroutila hlavou. Měla oči plné slz. Carlos váhal, ale nakonec ji chytil za ruku a jejich pohledy se setkaly. „Chceš znát i zbytek příběhu?“ zeptala se ho vážně.
Carlos chvíli mlčel, ale po chvíli kývl na souhlas. „Ano…“

###

Patricia přešlapovala na zastávce autobusu, kde čekalo i několik dalších lidí. Na jednu stranu cítila, že nechce odjet, ale na druhou věděla, že to bude nejlepší. S vědomím, že je Max znovu svobodný a konečně je jasná pravda, si byla jistá, že teď už na tom bude jen a jen líp, i přesto, že ona u toho nebude… Když si uvědomila, že Maxe možná už neuvidí, cítila se velmi nešťastně. Cítila svíravý a nepříjemný pocit, který se jí ani trochu nelíbil. Ohlédla se a v dálce uviděla světla autobusu. Zhluboka se nadechla a v myšlenkách se utvrzovala o správnosti svého rozhodnutí.
O chvíli později už seděla v autobuse a čekala, že se každou minutou rozjedou. Nastoupili poslední lidé, zavřely se dveře a autobus se začal pomalu rozjíždět. Paty najednou měla slzy v očích a nedokázala pochopit, proč je najednou tak smutná. Chtěla začít znovu a už jí přece nic nebránilo… V tom autobus prudce zabrzdil a všichni sebou cukli.
„No co je to za magora!?“ Ozvalo se od řidiče, který velmi hlasitě zanadával. Otevřel dveře, na které někdo bouchal. Paty si pomyslela, že chtěl asi někdo na poslední chvíli stihnout autobus. Krátkou debatu mezi nimi ale neslyšela moc dobře. Byla skoro na druhém konci a ostatní cestující se bavili o tom, co se to děje. Co se ale odehrálo za chvíli, jí vyrazilo dech. Do autobusu totiž vběhl udýchaný Max. Zmateně se rozhlížel a spěchal uličkou, až narazil na Patricii, kterou hledal a jejich pohledy se setkaly.
„Maxi!?“ Zvolala Paty překvapeně. Ani jí nenapadlo, že by se tam mohl objevit.
„Už mě nemůžeš znovu opustit!“ Vydechl Max a upřeně se na ni díval. Vypadal smutně až zoufale, přesto byla v jeho pohledu jasná rozhodnost. „Znovu už ne!“

###

Maite se nadechla a pokračovala. „Když jsem si myslela, že už to nemůže být horší, ukázalo se, jak daleko od pravdy jsem byla. Pár dní poté, co jsi odešel… zjevila se u dveří moje sestra. Hledala mě už nějakou chvíli… přišla mě požádat o pomoc, naše máma byla vážně nemocná. Jenže já se bála, že Ernesto zjistí pravdu o mém původu. Myslel si totiž, že moje rodina zemřela. Vlastně většina věcí, co o mně věděl byly jen jedna velká lež… Netvrdím, že to bylo nemožné, abych nějaké peníze sehnala… ale v tu dobu… byla jsem až moc sobecká a naštvaná na celý svět. Vyhnala jsem ji, odmítla jsem jí pomoct… a brzy se mi to vrátilo.“ Znovu se odmlčela a bylo vidět, že jí vzpomínání nedělá dobře. Mluvila čím dál tišeji a špatně se jí dýchalo.
„Jestli chceš, můžeme se o tom pobavit jindy… teď by sis měla odpočinout.“
„Ne…“ zakroutila hlavou „už to chci ze sebe konečně všechno dostat… je to jako jed, který mě pomalu tráví víc a víc…“
„Mluvení tě vysiluje, nechci, aby ti bylo zase hůř.“
„Držet v sobě pravdu mě vysiluje mnohem víc.“
„Prosím, udělej to pro mě. Budeme pokračovat zase zítra, dobře?“
„Ještě jsem ti neřekla to nejdůležitější!“
„Prosím…“
„Tak… tak dobře…“ Maite se na Carlose dívala, ale začaly se jí zavírat oči. Byla vyčerpaná a skoro ihned usnula. Carlos se na ni smutně díval a přemýšlel, co dalšího se ještě dozví. Začínal se bát, jaká bude celá pravda…

###

Valerie připravovala v kuchyni dezert na tác, když k ní přišel Benjamin.
„Ani jsem ti to nestihl říct, ale budu muset teď na pár dní odjet. Hned zítra brzy ráno odjíždím…“
„Cože? A kam?“
„Jde o jednu pracovní schůzku mimo město.“
„A kdy se vrátíš?“
„Asi za týden.“
„Celý týden?“ Posmutněla Valerie.
Benjamin šel k ní a pohladil ji. „Brzy budu zpátky, neboj se.“
„Budeš mi moc chybět,“ pohladila Bena po tváři a políbila ho.
„I ty mně.“ Objal ji a zatvářil se provinile.

###

„Cože? Ale…“ Než stihla Paty pořádně reagovat, přiřítil se k nim naštvaný řidič autobusu.
„Hele mládeži, na tohle nemám čas! Pokud si chcete něco vyřešit, udělejte to venku!“
Max se na Paty prosebně podíval. „Prosím, potřebuju s tebou mluvit…“ Žádal ji. Paty nakonec zakroutila hlavou. Nedokázala teď jen tak odjet. Ne když věděla, co Max právě riskuje. Oba vystoupili z autobusu, který se chvíli poté rozjel a mizel pomalu v dáli.
Paty se otočila na Maxe. „Ty jsi se zbláznil nebo co!? Vždyť ty tady přece nemůžeš být!“
„To je mi teď ale úplně jedno! Ty jsi opravdu chtěla jen tak odjet? Bez jediného slova?“ Zeptal se a smutně se na ni díval. „I po tom všem…“ Pomalu se k ní přiblížil.
Paty zakroutila hlavou. „Byla jsem se rozloučit…“
„To mě ale nenapadlo, že je to loučení. Takové, po kterém odjedeš, kdo ví kam…“
„O to tady teď ale vůbec nejde. Vždyť ty přece nemůžeš jen tak odejít z domu! Policie ví o každém tvém kroku, jak jim to vysvětlíš? Co když tě znovu zavřou? Maxi, proč si děláš takové problémy!?“
„Raději bych se znovu vrátil do vězení, než abych byl znovu bez tebe!“ Řekl jí vážně a znovu se k ní přiblížil. Oběma bušilo srdce jako o závod.
„Maxi, pochop… můj odjezd je to nejlepší, co můžu udělat. Jsi už jen krůček od svobody. Nechci, aby sis to pokazil a už vůbec, aby to bylo znovu kvůli mně…“
„K čemu mi ale bude svoboda, když…“ Zadíval se jí do očí. „Když tady nebudeš?“
„Ne…“ Paty zakroutila hlavou a poodstoupila od Maxe. Schovala si tvář do dlaní, ale za moment se na Maxe znovu podívala. „Tohle je velká chyba! Už ji znovu nesmíš udělat! Každý si půjdeme po svém, bude to tak pro všechny nejlepší…“
„Pro všechny nejlepší? A pro koho? Mě zajímá jen co je nejlepší pro nás…“
„Pro nás? Ale žádné my není! Já nikdy nezapomenu na to, co jsi pro mě udělal. Vážně ne… a jsem ti za to vděčná… opravdu. Ale my dva…“ Najednou nevěděla, co má říct. Max se totiž tvářil tak smutně. Tak smutného ho ještě nikdy neviděla a zaskočilo jí to. Otočila se k němu zády, jinak by nedokázala říct už nic dalšího. „Prosím, vrať se zase domů. Třeba ještě není pozdě a nebudeš z toho mít problémy. Já… já… musím začít znovu a jinak… a nechci začínat tím, že potom co jsem napomohla tomu, aby ses dostal z vězení, ti do něj znovu pomůžu…“
Najednou bylo úplné ticho, ale věděla že Max neodešel. Cítila, jak se k ní přiblížil, jak stojí přímo za ní. Max bojoval s nutkáním ji okamžitě obejmout a přitisknout si ji k sobě, nepustit jí…
„Takže mě tady takhle necháš? Znovu mě opustíš?“ Pronesl Max nešťastně.
Paty zavřela oči a zakroutila hlavou. Nakonec se k Maxovi otočila, oběma se lesklo v očích. Paty nedokázala bojovat už ani sama se sebou a padla Maxovi do náruče. Ten ji okamžitě objal. Ne tak pevně jak by chtěl, ale tolik, kolik si v tu chvíli dovolil. Patricia byla sama překvapená, jak moc jí je Maxova blízkost příjemná. Kontakt s kýmkoliv v ní vyvolával většinou úplně opačné emoce, ale nedokázala si pomoct. Stejně jako když si padli do náruče u věznice…
Kousek od nich zablikala světla policejního auta. Oba se od sebe kousek vzdálili. Z auta vystoupila Leticia a na oba se vážně dívala.