Hoy con…

• Kiara como Estrella Sanchéz de Moreira
• Hector Peña como Jack

###

„Tak tohle by mi měl někdo z vás urychleně vysvětlit!“ Zvolala Leticia vážně. „Moreiro, myslím, že podmínky domácího vězení jsou více než jasné.“ Vytáhla z kapsy pouta. Než stihl Max vůbec cokoliv říct, tak do toho vstoupila Paty. Zastoupila cestu mezi Maxem a ní. 
„Ne, prosím, nezavírejte ho, on jen… on…je to moje vina, že je tady!“ Tvářila se Paty zoufale. „Já… já…“ Koktala. Tolik se bála, že Maxe znovu zavřou. Max ji lehce pohladil po paži a postavil se před Leticii.
„Ty pouta nebudou nutné, já půjdu dobrovolně…“ Pronesl vážně. „Vím, co jsem udělal… ale nemůžu toho litovat…“ Podíval se na Paty. „Nechci, abys odjela… jenže víc pro to teď už udělat nemůžu…“ Pronesl smutně. Lety je sledovala a nakonec odvedla Maxe do auta. Když chtěla nastoupit, zastoupila jí cestu Paty.
„On to neudělal schválně, je to moje chyba, že sem šel…“
Lety si povzdechla. „Má jediné štěstí, že jsme ještě nepředali sledování na místní policii, protože jinak by měl opravdu velké problémy!“
„Takže…nezavřete ho?“
„Měla bych!“ Řekla vážně a nakonec nastoupila. Podívala se na Paty, která se tvářila zoufale. Poté se podívala na místo Maxe. Oba se v tu chvíli tvářili stejně. Lety si jen povzdechla. Nakonec nastartovala a odjela. Paty se cítila hrozně.

###

Carlos seděl v pokoji Maite a díval se na ni, jak spí. Hlavou mu běželo vše, co mu řekla a přemýšlel o tom, jak její příběh mohl pokračovat. Tušil, že se to nejspíš bude týkat toho, jak se nakazila AIDS. Začal litovat toho, že jí nenašel už dřív. Sám si ale nebyl jistý, jestli se na ni po tom všem, co ví, vlastně dokáže ještě zlobit, nebo jestli je mu líto, jak to s ní dopadlo. I v jeho očích byla najednou někým jiným…

###

Leticia zastavila před domem rodiny Moreirů. Podívala se na Maxe, se kterým během cesty nepromluvila jediné slovo.
„Tohle je výjimka, která se už nebude opakovat! Jestli se něco takového stane znovu, už to takhle snadno neprojde. Tohle není přestupek jako u nějakého teenagera, tohle by mohlo být velmi vážné! Rozumíme si?“
„Ano. Už se to znovu nestane… Děkuju.“ Řekl Max vážně. Jeho výraz napovídal, že to nebyl jen obyčejný rozmar. Lety sice neznala kontext celé události, ale dokázala si hodně rychle dát dvě a dvě dohromady. Nijak to ale nekomentovala a znovu se podívala před sebe. Max nakonec vystoupil a vydal se k domu. Tušil, že si možná už i někdo v domě všiml, že je pryč. Najednou mu na tom ale nezáleželo…

###

„Ach, pane Bože, co mám dělat?“ Paty seděla na lavičce a nedokázala se rozhodnout, jestli má počkat na další autobus nebo přece jen zůstat. „Přece se nemůžu jen tak vrátit!“ Nakonec vzala mobil a zavolala Valerii.
„Paty! Co jste to vyváděli?“ Vyhrkla na ni Valerie místo pozdravu.
„Co? Ty o tom víš?“
„Ano, vím! Protože jsem to byla já, kdo Maxovi řekl o tom, že chceš odjet a on nehleděl nalevo napravo a zmizel z domu… proboha, vždyť z toho mohl mít problémy!“
„Takže… je zpátky?“
„Ano, je tady. Zkusila jsem ho krýt a naštěstí si nikdo nevšiml, že odešel. Co se tam sakra stalo? Když přišel, tvářil se jako by ho přejel parní válec!“
‚Je zpátky…‘ Oddechla si Paty a v duchu děkovala Leticii. „Chtěla jsem jen vědět, jestli je v pořádku…“
„No, popravdě… nevypadá, že by byl v pořádku.“
„Nezlob se, ale musím už končit.“ Ukončila hovor. Nedokázala tohle dál poslouchat a cítila se zmatená víc než předtím. Valerie jí volala zpět, ale Paty už jí hovor nepřijala. Rozhlédla se kolem. Už byla tma a lidí bylo čím dál míň. Přejel jí mráz po zádech a začínala se cítit nesvá…

###

Bylo pozdě večer a všichni v domě už dávno spali. Jen Max stál uprostřed napůl osvětlené terasy a díval se do zahrady. Nemohl vůbec spát a čekal na Patricii. Nevěděl, jestli přijde. Nic mu neslíbila, ale doufal v to. Nic jiného mu nezbývalo. Po chvíli se podíval vzhůru. „Bože, prosím, přiveď mi ji zpátky. Snad už jsi vytrpěla dost, ne? A když ji vrátíš do mého života… přísahám, že ji udělám šťastnou, přísahám!“ Aniž by to tušil, Paty ho už nějakou dobu sledovala zpoza rohu. Dům už dobře znala a nebyl pro ni problém se tam dostat. „Každou vteřinu, co jsem strávil ve vězení jsem myslel jen na ni. To ona mi dávala sílu, abych to tam vydržel. A teď… když jsme to všechno překonali… tak mám být zase bez ní?“ Byl zoufalý. V očích se mu zalesklo. Paty se tam k němu začala pomalu přibližovat. Nebyla zatím vidět, ale slyšela vše, co Max řekl. Začínalo ji to utvrzovat v tom, že nebyl dobrý nápad, aby jen tak odjela… „Co víc mám udělat, abych ji přesvědčil, jak moc je pro mě důležitá!?“
Paty k němu pomalu přistoupila zezadu. „Nemusíš dělat nic… už jsi pro mě udělal všechno, co jsi mohl…“ Pronesla vážně.
Max se prudce otočil. Překvapeně, ale naprosto šťastně se usmál. „Ty… ty jsi tady?“
„Ano… já sice nevím, proč tak moc chceš, abych byla ve tvém životě… ale já… vlastně já už žádný vlastní život ani nemám a nevím ani kde začít. Stalo se toho tolik…“ pokrčila rameny „Ale už vím, že útěk nebude ten nejlepší začátek…“
Maxovi se ulevilo a bezmyšlenkovitě ji objal. Paty to trochu zaskočilo, ale věděla, že by jí Max nikdy neublížil. I přesto se od něj po chvíli odtáhla a tvářila se trochu rozpačitě.
„Omlouvám se, neovládl jsem se… to jen, že jsem šťastný.“ Čarovně se usmál.
„Kvůli mně?“ Zeptala se skoro až nevěřícně.
„Proč se tomu tak divíš?“
„Protože… no… jsem z tebe tak trochu zmatená…“
„Ze mě? Vím, že to asi vypadá, že tě do něčeho tlačím… ale já… víš… asi částečně chci napravit to, že jsem tě tehdy nenašel dřív.“
„Jde spíš o to, že moc nechápu, že se mnou chceš vůbec mluvit a už vůbec ne, že chceš, abych zůstala ve tvém životě…“ zakroutila hlavou a poodstoupila od něj. „Byl jsi kvůli mně ve vězení. Měl jsi kvůli mně tolik problémů! Měl by ses zlobit, měl bys mi to vyčítat… a ne mi tady říkat, že jsi mě měl najít dřív! Proč bys mě měl hledat?“ Tázavě na něj pohlédla.
„I kdybych předem věděl, jak to všechno skončí, rozhodl bych se stejně. A proč jsem tě hledal? Na to snad odpověď znáš, ne?“
Paty se zamyslela, a i když ji jedna odpověď napadla, zdála se jí natolik absurdní, že ji okamžitě zavrhla. „Ne… to opravdu neznám…“
„Dobře, tak se zeptám jinak,“ znovu se k ní přiblížil a řekl: „Opravdu věříš tomu, že mezi námi šlo vždycky jen o sex?“
Paty takto přímá otázka lehce zaskočila. „No… já… já… nevím! Když nešlo zrovna o sex… tak… zbytek toho času co jsme strávili spolu, jsme se hlavně hádali!“
„Ano, ale o čem jsme se většinou hádali? O tom, že jsi nechtěla přiznat, že já pro tebe znamenám víc, než ti muži přede mnou. Že jen se mnou zažíváš to chvění, když se k tobě přiblížím,“ něžně zašeptal a udělal krok k ní. Paty cítila, že každé jeho slovo je pravda, protože to stejné cítila i nyní. Zakroutila hlavou a znovu od něj odstoupila.
„To… to… ale vůbec nevysvětluje tvoje důvody! A i kdyby to tak bylo… tak… teď už to nic neznamená… to, co bylo, je už dávno pryč.“
Pousmál se a znovu se k ní přiblížil. „Teď už to nic neznamená? Tak proč ses zachvěla i právě teď?“
„Maxi… já už nebudu nikdy s žádným mužem! Už to nejde… já už jsem teď jiná!“ Zakroutila hlavou.
„Já tě nebudu do ničeho nutit. Chci jen, abys věděla, že jsem tu pro tebe. Kdykoliv budeš potřebovat.“
„Jen bys to měl vědět hned, než aby sis dělal nějaké zbytečné naděje, že se mezi námi něco stane…“ Pronesla rozhodně. Chtěla ještě něco dodat, ale v ten stejný moment kousek od nich praskla žárovka a terasa potemněla. Paty se vyděsila a skončila v Maxově náruči.

###

Valerie se převalovala v posteli. Nemohla spát. Nakonec vstala a odešla do koupelny. Otevřela skříňku a vytáhla z ní těhotenský test. Po pár minutách držela v rukou výsledek, další z negativních testů. Zamračila se a vyhodila test do koše. Nervózně chodila po koupelně sem a tam. Měla hroznou chuť se napít, ale v domě bylo najednou tolik lidí, že to nebylo bezpečné. Frustrovaně si položila ruce na břicho. „Příště to už určitě vyjde!“ Uklidňovala samu sebe.

###

„Paty, neboj se,“ jemně ji sevřel, „to jen praskla žárovka.“
Paty se celá chvěla a v tu chvíli ani moc neřešila, že je v Maxově náruči. Po chvíli se na něj ale podívala. „Možná bys měl něco vědět… já… já… mám teď strach z tolika věcí.“ Zatvářila se nešťastně.
„Neboj se a svěř se mi,“ odhrnul jí vlasy z tváře.
„Já ani nevěděla, že to bude tak moc těžké… ale mám hrozný strach… z tolika věcí! Najednou je všechno tak jiné… tak děsivé… Mám strach ze tmy, ze sklepů… děsí mě většina lidí… jejich blízkost, pohledy…“ Třásla se víc a víc. „Nechci, aby mi někdo znovu ubližoval!“ Vypadala, že se každou chvíli rozpláče.
„Už ti nikdy nikdo neublíží, to ti přísahám! Budu tě chránit před vším a přede všemi!“ odhodlaně prohlásil a znovu ji přivinul do své náruče, aby ji uklidnil.
Paty se mu v náruči rozplakala, ale přitom se k němu tiskla. „Bylo to tak hrozný… nikdy na to nedokážu zapomenout…“
I on měl před očima část z té hrůzy, kterou zažila. Svírala se mu ruka v pěst, když si vybavil to video u soudu. „Tak moc bych chtěl vymazat to všechno z tvé paměti. Ale to bohužel neumím. Ani ti nebudu slibovat, že jednoho dne to překonáš a zapomeneš, ale slibuji ti, že tvůj život ode dneška zaplním jen samými krásnými okamžiky. Udělám pro to všechno!“ Paty byla dlouhou chvíli ticho, jen se tiskla k Maxovi a přemýšlela nad tím vším, co jí právě řekl… tolik se toho změnilo od jejich posledních setkání… pak se od Maxe odtáhla a vážně se na něj podívala.
„Já nechci, abys mi něco takového sliboval…“ zakroutila hlavou „nechci abys kvůli mně musel měnit svůj život! Já moc dobře vím, že jsi na ženské, že jsi zvyklý na nějaký styl života, na který jsem byla svým způsobem zvyklá i já… jenže to je teď už jinak a já se nechci koukat na to, jak se taháš s jinýma… mezitím co my dva budeme co? Přátelé? Nevím, co přesně čekáš, že my dva budeme…“
„Ano, nepopírám, že dřív jsem na ženské byl, ale od jisté doby mě zajímá už jen jedna jediná! Taky jsem se změnil, Paty. S jinou ženou mě už nikdy neuvidíš. A pro tebe budu vším, co budeš chtít.“
Patricia z toho byla docela překvapená. „Ale proč? Jak? Jak chceš v tomhle našem nepojmenovatelném vztahu fungovat? To se mnou budeš žít v celoživotním celibátu nebo co? To přece dělat nemusíš! Tvůj život může být úplně jiný! Můžeš žít jako dřív…“
„Ale já chci život, ve kterém budeš ty. A jestli to bude znamenat celibát, tak bude. Chci ti dokázat, jak moc mi na tobě záleží.“
Paty nad tím jen pokroutila hlavou. „Kdyby to nebylo tak moc absurdní, myslela bych si že…“
„Že co?“
„Že mě miluješ!“ Řekla až moc hlasitě, ihned ale litovala, že to udělala, že si tuhle myšlenku nenechala jen pro sebe.
„A co když je to pravda?“ Zeptal se jí něžně.
„Ne, to nemůže být pravda!“ Znovu od něj odstoupila.
„Proč by nemohla?“
„Podívej se na sebe a podívej se na mě…“ rozhodila rozpačitě rukama „to prostě nemůže nikdy v životě fungovat! Už jen ty naše hádky a to všechno… ty jsi měl rozjetou kariéru, mohl jsi mít všechno a přišel jsi o to jen kvůli nějaké holce, jako jsem já… to nemůže být láska… to bys musel být blázen!“
„Tak třeba blázen jsem,“ pokrčil rameny. „A právě do tebe!“ Pronesl Max vážně. Paty se na něj podívala a nevěděla, jestli se na něj vůbec dokáže zlobit. „Třeba časem taky dojdeš k tomu, že jsi stejný blázen jako já. Že jsme prostě dva blázni, co se nehledali, ale přesto se našli…“
Paty se k němu otočila zády a hlavou jí běželo, že se to možná už dávno stalo. „Tak jestli nějaké takové city máš, tak na ně zapomeň! Ještě si to pořád můžeš rozmyslet! Jsi pěknej chlap, můžeš mít jakoukoliv ženskou budeš chtít, dá ti co budeš chtít a budeš mít minimum problémů… nebo aspoň ne takové, jaké bys měl se mnou. Nevěřím, že by ses vzdal sexu a všeho co k tomu patří jen kvůli mně… navíc když je to poměrně příjemná věc, co si tak vzpomínám…“ Neubránila se vzpomínce na jednu z mnoha žhavých chvilek s Maxem.
Max se osmělil a objal ji kolem pasu. „Jenže já chci ty city a všechno, co k tomu patří prožívat jen s tebou. A když to nepůjde, stačí mi ke štěstí, že budeš blízko mě.“
Paty se rozbušilo srdce ještě víc. Nedokázala si to vysvětlit, ale Maxova přítomnost s ní dělala věci, které nečekala, že znovu bude cítit. „A napadlo tě, že jsi v tom třeba sám? Že já takovéhle pocity vůči tobě prostě nemám?“
„Seš si jistá?“ něžně zašeptal a opatrně ji políbil do vlasů.
„Já… já si teď nejsem jistá ničím!“
Dál ji líbal do vlasů. Až se přes ně dostal i k jejímu krku. Paty najednou úplně ztěžkly nohy. Nedokázala udělat jediný krok. Celá se třásla a už to nebylo jen nervozitou. Max jí líbal na rameni a hladil po rukou.
“Ne… tohle nedělej…” Žádala ho tiše, i když tón jejího hlasu napovídal, že jí to není nepříjemné. Max ji jednou rukou dál hladil po ruce, druhou jí odhrnul vlasy z krku a líbal ji přímo na něj. To už Paty nevydržela a uskočila od něj. Tváře jí celé hořely a měla dost zmatený výraz. Sama si nebyla jistá, co právě teď cítí, ale srdce jí div nevyskočilo z hrudi.
„Odpusť, asi jsem to přehnal. Ale tolik jsi mi chyběla a teď když jsi tak blízko, tak… ne nic.“ zakroutil hlavou. „Slíbil jsem ti, že tě nebudu do ničeho nutit.“ Posmutněl. „Je už docela pozdě. Asi bychom měli jít spát… samozřejmě každý sám, nemusíš mít strach.“
Paty se na něj podezřívavě podívala, jelikož jeho činy mluvily za vše. „Tohle už nesmíš nikdy udělat!“
„Omlouvám se! Už se k tobě nepřiblížím, pokud to sama nebudeš chtít. Ano?“
„Tak… dobře.“ Stále se na něj trochu rozpačitě dívala. „A víš co? Máš pravdu… Už je hrozně pozdě…“
„Chceš, abych tě doprovodil do pokoje? Aby ses po tmě nebála?“
„Ano…“
Chtěl ji chytnout za ruku, aby ji odvedl, ale tím by porušil, co před pár vteřinami řekl. Tak jen řekl: „Pojď za mnou.“ A vešel do domu. Když se ale otočil, Paty byla pryč. „Paty, kde jsi?“ vyděsil se. Ale Patricia se za chvíli objevila i s taškou, kde měla své věci. „Už jsem se lekl, že jsi utekla kvůli tomu, co se před chvílí stalo. Že jsem to opravdu přehnal,“ začal si to vyčítat.
„Ano, přehnal jsi to… ale… vím, že jsi mi nechtěl ublížit…“
„Ne, to bych nemohl,“ řekl vážně. „Tak jdeme,“ pousmál se, vzal jí z rukou tašku a šel dál do domu. Nakonec došli k pokoji, kde Paty byla ubytovaná už předtím a hned vedle byl Maxův… Zastavili se u dveří a mlčky se na sebe dívali.
„Už to tady trochu znám… přece jen, byla jsem tady několik týdnů…“ prolomila Paty ticho.
„Ano, vím,“ pousmál se a otevřel dveře. Nechal ji vstoupit dovnitř a tašku položil vedle dveří. „Kdybys něco potřebovala, jsem hned vedle.“
„Dobře…“ Upřeně se na něj podívala, jako by chtěla něco říct, ale nakonec mlčela. 
„Tak dobrou noc,“ popřál jí a dál se k odchodu.
„Maxi?“
„Ano?“ Velmi rychle se vrátil.
„Udělal bys pro mě něco?“ Zeptala se nakonec.
„Cokoliv!“
Paty se tak rozpačitě pousmála. „Mohl bys za mnou přijít tak za půl hodiny?“
„Jistě,“ zatvářil se zmateně.
„Dobře.“ Zapadla do pokoje a zavřela za sebou. O půl hodiny později zaklepal Max na dveře. Vrtalo mu hlavou, co by po něm Paty mohla chtít.
„Dále.“ Když Max vešel, Paty už byla v posteli v noční košili, měla mokré vlasy po sprše a dívala se na Maxe.
„Tak jsem tady, jak sis přála.“
„Děkuju, že jsi přišel… víš já… mohl bys tady chvíli zůstat? Než usnu? Vím, že to zní asi zvláštně, ale… mám trochu problémy se spaním… musím si brát prášky na spaní a potom mám po nich špatné sny… možná že když tady nebudu úplně sama, bude to jiné… Nevadí ti co?“
Pousmál se. „Samozřejmě že nevadí! Udělám, co jen budeš chtít. Chci abys věděla, že ti chci pomoct…“ Měl chuť k ní jít a políbit ji alespoň na čelo, ale nemohl. 
„Tak dobře…“ Pousmála se a zachumlala se pod peřinu.
Max se posadil do křesla, které bylo kousek od postele a díval se na ni. „Dobrou noc,“ popřál ji znovu.
„Dobrou noc…“ Odvětila Paty a zadívala se na něj… bylo vidět, že nad něčím přemýšlí… poté zavřela oči a po několika minutách usnula. Max ji celou dobu pozoroval a nakonec únavou také usnul.

###

Benjamin odjel velmi brzy ráno. Valerie seděla v kuchyni u kávy a zamyšleně ji míchala lžičkou. V tom do místnosti vešla Patricia. „Dobré ráno,“ pronesla rozespale.
„Paty!?“ vyjekla Valerie překvapeně. Vůbec ji nečekala. „Ty jsi zpátky?“
„No víš…“ zatvářila se rozpačitě „nakonec jsem nemohla odjet. Přišel za mnou Max a… no prostě… nechtěl, abych odjela.“
„To já vím, že nechtěl, abys odjela… ani nevíš, jak se tvářil zničeně, když zjistil, že chceš odjet…“
„Letí nám to v sedm večer, můžeš být klidná, všechno stihneme.“ Ozvalo se z haly. Paty zamrazilo. Byl to otec Maxe.
„Já vím, já vím.“ Zaslechla i jeho matku. Oba mířili přes jídelnu do kuchyně.
Paty a Valerie se na sebe podívaly a Paty se rozhlédla po kuchyni a přemýšlela, kam se schovat. Vůbec jí nedošlo, že tam má Max rodiče. Poté si všimla dveří od spíže. Neváhala ani chvíli a schovala se tam. Byla to malá místnost plná polic a malého okýnka, kterým dovnitř svítilo denní světlo. I tak tam byl prostor maximálně na dva dlouhé kroky. Jakmile se za Paty zavřel\ dveře, začala se cítit velice stísněně a srdce jí tlouklo jako o závod.
Rodiče Maxe vešli do kuchyně a všimli si Valerie, která se tvářila dost zvláštně. „Ale holčičko, ty už jsi taky vzhůru?“ Zeptala se jí Estrella.
„A-ano! Benjamin dnes ráno odjel a já ho chtěla vyprovodit.“
„Ach, úplně jsem zapomněla, ani jsme se nestihli pořádně rozloučit,“ posmutněla.
„Mám vás od něj ale oba pozdravovat,“ pousmála se, ale stále vypadala dost rozpačitě.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Estrella podezřívavě a rozhlédla se po kuchyni.

###

Benjamin seděl v kavárně a sledoval hodiny. Přesně v 7:30 do dveří vešla Brenda a usmívala se. Zařadila se do fronty a čekala, až se dostane na řadu. Ben ji sledoval už několik týdnů. Vždy když měl příležitost, odjel znovu do New Portu. Nikdo ji neznal jako Brendu a byl si téměř jistý, že ani ona sama své jméno nezná. Po ztrátě paměti si říkala Katherine. Pracovala v domově pro seniory jako pečovatelka, bydlela ve společném podnájmu v domě poblíž a do této kavárny chodila každé ráno. Ben měl přehled o jejím denním programu. Viděl ji už několikrát, ale nikdy neměl odvahu si s ní promluvit.
„Jako vždycky?“ oslovila Brendu prodavačka a ona s úsměvem kývla na souhlas. Prodavačka začala chystat objednávku a Ben začal pomalu vstávat. Byl rozhodnutý, že ji konečně osloví.
„Kattie?“ Ozvalo se od dveří. Brenda se otočila a celá se rozzářila.
„Jacku!?“ Zvolala šťastně. Rozběhla se k muži, který stál u dveří ve vojenské uniformě a silně ho objala. „Jsi zpátky?“
„Ano, ale jen na pár dní.“ Usmál se a pohladil ji po vlasech. „Chtěl jsem tě vidět.“
„Proč jsi mi nedal vědět?“ zasmála se.
„Chtěl jsem tě překvapit.“
„To se ti povedlo!“ zasmála se a dlouze Jacka políbila.
Benjamin celou scénu sledoval a nedokázal se ubránit žárlivosti.