Hoy con…

• Manuel Sosa como Fabricio

###

Max se probudil. Rozhlédl se zmateně po pokoji a zjistil, že Patricia tam není. Byl docela rozlámaný, jak spal celou noc v křesle, ale vstal a šel ji hned hledat. Když scházel schody, všiml si, že jeho rodiče a Valerie snídají na terase. Šel se k nim podívat. Jeho matka ho hned zvala, ať se k nim přidá.
„Maxi, pojď se s námi nasnídat!“ Usmívala se.
V tom vstala Valerie. „Maxi, můžeš mi pomoct s něčím v kuchyni?“ Nadhodila Valerie, vstala a šla s Maxem stranou. Hned jak byli z doslechu, tak mu vážně řekla. „Maxi, Paty je v kuchyni ve spíži. Nechtěla, aby ji tvoji rodiče viděli.“ Zašeptala. „Jdi se na ní prosím podívat!“ 
Max neváhal a ihned šel do kuchyně. Val se vrátila ke stolu, aby zabavila jeho rodiče. Jakmile Max otevřel spíž, Paty ležela v bezvědomí na podlaze.
„Paty, proboha!“ vyděsil se. Klekl si k ní a snažil se ji probrat.
Paty po chvíli otevřela oči, zmateně se rozhlédla kolem. „Co… kde… kde to jsem?“ Byla celá dezorientovaná.
„V bezpečí!“ řekl jí uklidňujícím hlasem. Vzpomněl si, co mu včera večer řekla na terase. Čeho všeho se teď bojí a došlo mu, že ta tma a uzavřený prostor jí neudělaly dobře. Nechtěl, aby tam dál byla. Vzal ji do náruče a posadil ji v kuchyni na židli. Pak jí nalil sklenici vody a dal jí napít.
Paty se napila a došlo jí, co se vlastně stalo a rychle vstala. „Maxi, já odsud musím okamžitě odejít!“ Z rychlého pohybu se jí znovu zamotala hlava.
„Ne, ty tu teď budeš v klidu sedět,“ řekl, když ji zachytil a znovu ji posadil. Přisedl si vedle ní a pohladil ji po vlasech. Úplně automaticky, bez přemýšlení.
„Jestli mě tady uvidí tví rodiče, tak mě s chutí vyhodí sami… ušetřím jim práci.“
„Nikdo tě odsud vyhazovat nebude!“
Paty se zamračila, ale nic neřekla.
„Na, ještě se napij!“
„Už nechci…“ zakroutila hlavou „chci se vrátit do pokoje.“
„Dobře, doprovodím tě.“ Nakonec spolu nepozorovaně odešli zpátky do Patriciina pokoje. Paty se posadila na postel. 
„Měl bys jít za svou rodinou…“
„Radši tu zůstanu s tebou… dokud se nebudeš cítit úplně v pořádku.“
„To bys tady musel být věčně…“
„Tak budu!“ Pronesl Max okamžitě.
Paty se na něj podívala. „Maxi… já to myslím vážně… když tady je tvoje rodina, tohle není bezpečné. Nechci, aby věděli, že jsem tady!“
„Dobře, tak já za nimi půjdu. Ale stejně za chvíli odjedou, takže pak budeš moct být v klidu.“
„Dobře, do té doby ale budu tady…“
„Tak víš, co bude teď nejlepší? Když si ještě lehneš a budeš odpočívat. A já aspoň budu mít jistotu, že se ti nic nestane.“
„No… tak dobře…“ Poslechla ho a lehla si. Max ji přikryl a pousmál se na ni. „Když budeš mít cestu kolem, přinesl bys mi třeba aspoň… sušenky? Prosím…“
„Za chvíli budu zpátky,“ mrkl na ni a odešel. Paty mezitím zavřela oči.
Max se po chvíli vrátil kromě sušenek i s čerstvými koblihami a jablečným džusem. Když viděl Paty, potichu se zeptal: „Spíš?“
„Ne…“ Zašeptala, ale oči neotevřela.
„Tady ti nechám jídlo,“ položil talíř na noční stolek. Pak se na ni podíval a zamilovaně vzdychl. Znovu si uvědomil, jak moc je krásná. Líbila se mu i takhle rozcuchaná a nenamalovaná. Tak strašně toužil se k ní zase přiblížit. Když se na ni díval, tak najednou otevřela oči a upřeně se na Maxe dívala. „Asi bych měl už jít,“ trochu z jejího pohledu zpanikařil.
„Dobře…“ Pronesla Paty klidně, ale stále se na něj dívala.
„Děkuju ti za jídlo…“
„Jen co naši odjedou… přijdu si pro tebe.“
Paty se na něj tak zvláštně podívala a nakonec jen kývla na souhlas. Max se pousmál a po chvíli odešel. Paty se posadila na posteli a pustila se do snídaně.

###

Carlos vešel do pokoje Maite s tácem, na kterém byla snídaně. Maite seděla u okna a dívala se ven. Vypadala jako duchem nepřítomná. Carlos položil tác na stůl a šel k ní.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se jí ustaraně.
Maite se na něj podívala, byla celá bledá a zesláblá. „Lepší už to nebude…“ Pronesla tiše. „Cítím, že…“
„Že co?“ Vyděsil se.
„Cítím, jak mi pomalu dochází čas…“ Carlos ztěžka polknul. Maite se znovu zadívala ven. „Musím ti říct zbytek příběhu, už nemám tolik času, abych to stále a znovu odkládala.“
„Měla by ses najíst, určitě se ti potom udělá líp.“
Maite se smutně pousmála. „Kdyby stačilo tak málo…“ Povzdechla si. Každým dnem vypadala víc a víc smířená s tím, kolik času jí zbývá… Pomalu vstala a Carlos jí pomohl zpátky do postele. Nakonec si ale něco málo ze snídaně dala, aby měla sílu na to, co ji čeká. Carlos seděl kousek od postele a sledoval ji.
„Vím, že to pro tebe musí být hodně důležité…“ začal „tak bych ti měl dát možnost, abys mi vysvětlila vše, co potřebuješ…“
„Děkuju…“ pronesla Maite upřímně a vrátila se k vyprávění. „Neboj se, už toho moc nebude…“ začala zlehka. „Zhruba měsíc poté, co jsme se viděli naposledy, se mi stalo něco divného. Tehdy jsem to ještě nechápala. Jela jsem na nákupy, když mě někdo ze zadní sedačky položil hadr k puse a já ztratila vědomí… když jsem se probudila, byla jsem v domě Fabricia. Vrátila se v myšlenkách do onoho dne…

Maite se zmateně rozhlédla kolem. Hlava ji bolela jako střep a cítila divnou bolest na ruce. Podívala se, měla pocit, jako kdyby viděla vpich. Že by jí někdo uspal? Nebo to bylo něco jiného? Než se stihla vzpamatovat, vešel do místnosti Fabricio a díval se na Maite.
„Fabricio?“ Zvolala Maite nechápavě. On ale neřekl jediné slovo. „Co se to tady děje?“
„Měli bychom si promluvit!“ Posadil se Fabricio kousek od ní.
Maite se začala bát. „O čem chceš mluvit?“
„Bude lepší, když si každý půjdeme po svém…“
„Cože?“ Nechápala.
„Vím, že spolu máme nějaké kšeftíky, ale už jsme každý někde jinde. Bude lepší, když už se znovu neuvidíme.“
Maite byla zmatená. Fabricio totiž nebyl z těch, co by ji jen tak nechali jít, i kdyby sebevíc chtěla. Už dlouho se bála mu říct, že by chtěla jejich spolupráci a rádoby vztah ukončit. „Co tak najednou?“
Fabricio pokrčil rameny. „Pochopil jsem, že nemá smysl v tom pokračovat! Můžeš si teď už dělat, co chceš a jestli máš zájem pokračovat v tom tvém hraném manželství, klidně můžeš.“
„To myslíš vážně nebo je to nějaký test?“
„Myslím to vážně. Teď už každý jedeme sám za sebe!“ Řekl vážně, vstal a odešel. Maite nechápala, co se najednou děje. Měla pocit, že se jí to jen zdá.

###

Brenda odešla z kavárny rovnou do práce. V pečovatelském domě pro seniory pomáhala s čím bylo zrovna potřeba. Každý obyvatel měl vlastní pokoj nebo menší garsonku, kde Brenda pomáhala s úklidem, vařením a s čímkoliv co bylo zrovna potřeba.
„Katherine!“ Slyšela své jméno z chodby. Po hlase poznala svou kolegyni. „Rychle pojď sem!“
Brenda vyběhla z jednoho pokoje, kde právě uklízela a na chodbě uviděla stát jednu z ošetřovatelek ve společnosti muže, kterého ale neznala. Tím mužem byl Benjamin. Držel se za ruku, kterou měl omotanou kapesníkem a krvácel. „Rychle přines lékárničku!“ Houkla na ni kolegyně a Brenda neváhala ani vteřinu. Rychle v pokoji sebrala, co bylo potřeba a společně s kolegyní Bena začaly ošetřovat.
„Slečno Gabrielo, neviděla jste mé brýle?“ Ozvala se jedna ze seniorek, která vyšla z pokoje na chodbu.
„Paní Breyová, hned jsem u vás,“ zavolala na ženu „zvládneš to?“ Zeptala se Brendy.
„Jistě, jen jdi,“ kývla na souhlas a Gabriela odešla.
„Pojďte, vezmu vás na ošetřovnu, je to kousek odsud.“ Zvolala Brenda a vedla Bena, který do té doby neřekl jediné slovo, do místnosti opodál. Znovu ho začala ošetřovat, zastavila krvácení a ruku mu obvázala. Celou dobu se na něj ani pořádně nepodívala, zato Ben na ní mohl oči nechat. Když vypadalo, že je Ben z nejhoršího venku, pořádně si ho prohlédla.
„Co se vám to stalo?“ Zeptala se zvědavě.
„Jen nešťastná nehoda…“ Vykoktal Ben. Stále doufal, že uvidí náznak toho, že ho Brenda poznala. Ta se k němu ale chovala přesně tak, jako k někomu, koho vidí prvně v životě, za dost zvláštních okolností.
„Možná bude lepší, když si s tím zajdete do nemocnice. Nejsem si jistá, jestli to nebude potřebovat zašít. Krvácení se zastavilo, ale pro jistotu.“
„Dobře, děkuju…“ Pousmál se na ni.
„Jste tady na návštěvě?“
„Ehm… ano jsem,“ zalhal „ale už budu muset jít.“
„Ano, já také. Tak ať je ta ruka brzy lepší,“ pousmála se a vrátila se k práci. Hned jak Brenda zmizela za rohem, Ben zvážněl. Jejich první setkání si představoval úplně jinak. A to Brenda ani netušila, že si zranění způsobil sám jako záminku toho, aby s ní konečně mohl mluvit.

###

„Měla jsem tušit, že to nebude tak snadné, ale o co šlo, mi došlo bohužel až příliš pozdě!“
„Asi nechápu, co mi tím chceš říct.“ Carlos se tvářil zmateně.
„Fabricio se tvářil, jak mi vlastně vyšel vstříc, že jsem ho přestala zajímat a že si můžu dělat, co chci. Jenže to byla lež. Až později jsem zjistila, že věděl o všem! O nás dvou, i o tom, že jsem měla krátký poměr s jedním z jeho lidí, jen aby na to nepřišel. Možná zjistil i nějaké mé dřívější úlety, nikdy si nebudu jistá, co všechno nakonec zjistil… Tehdy jsem se bála, že by mě za to byl schopný i zabít, proto mě tolik překvapila jeho klidná a smířlivá reakce…“ Odmlčela se a sklopila hlavu. „Jenže mě skutečně zabil, ale ne hned…“ pokračovala. „Ernesto začal mít dost vážné zdravotní problémy. Už takhle měl zdraví dost podlomené a potom to šlo ráz na ráz. Doktoři zjistili že je HIV pozitivní, když mu dělali testy, které se toho ani netýkali. A tak jsem zjistila tu stejnou diagnózu i já sama… a bohužel i to, že jsem to byla já, kdo ho nakazil. V den, kdy jsem to zjistila, mi přišla kytice od Fabricia a v ní byl vzkaz: ‚Vážně sis myslela, že ti to tak lehce projde?‘ a tehdy jsem to pochopila! Fabriciův otec měl jednu oblíbenou pomstu. Byl to trest pro ty největší zrádce. Jeden z jeho lidí, kteří pro něj pracovali, byl nakažený HIV a měl krevní skupinu 0, takže byl zároveň i univerzální dárce krve. Tehdy mě neunesl, aby si se mnou promluvil, ale aby mě nakazil jako pomstu za to, že jsem ho zradila…“
Carlos na ni zíral v naprostém šoku. Nemohl tomu uvěřit, nebyl schopný na to nic říct.
„Použil nápad jeho otce, aby se mi pomstil a začalo dávat smysl, proč se mě i tak rychle a snadno zbavil. Věděl, že to bude chvíli trvat, ale že se mi to jednoho dne vše vrátí…“
Carlos vstal a začal chodit po pokoji. „To přece není možné!“ Zvolal rozčíleně. „Jak? Proč!?“ Kroutil hlavou a šel k Maite. Chytil ji za ruku a nešťastně se na ni podíval. „Kdybych tak tušil… byla to i moje chyba, to, co se ti stalo!“ Zachvěl se mu hlas.
„Ne…“ zakroutila hlavou „ty ses do toho připletl úplnou náhodou. Moje chyby se na sebe nabalovaly dlouho předtím i potom…“
„Já tomu nemůžu uvěřit… jak něčeho takového mohl být někdo schopný!?“
„Asi sis myslel, že jsem se nakazila na ulici ze sexu nebo drog, že je to tak?“
„Já nevím… nejspíš ano…“ Přiznal.
„Nedivím se ti… ale pravda je, že jsem si většinou dávala pozor… většinou…“ Vypadala, že k tomu chce ještě něco dodat. Carlos se na ni tázavě podíval. „Je tady ještě jedna věc…“
„A jaká?“
„V tu dobu, kdy jsem to zjistila… tak já… byla jsem těhotná!“
Carlos byl znovu v šoku. „Cože?“
„Ano…“ zesmutněla „byla jsem těhotná ještě dříve, než jsem se nakazila…“ Carlose začínalo ihned napadat několik otázek, které se bál říct nahlas. „Vím, na co se chceš zeptat…“
„Co se s tím dítětem stalo?“
„A nezajímá tě jiná věc?“
„Zajímá mě, co se stalo dál!“ Byl nervózní.
„Ernesto věděl, že jsem těhotná a tehdy ho ani nenapadlo, že by nebylo dítě jeho. Už měl dvě dospělé dcery, které nebyly z nového sourozence příliš nadšené… jenže potom se semlelo vše kolem těch lékařských testů… na ukončení těhotenství bylo už příliš pozdě, ale pořád byla možnost, že se dítě nenarodí nemocné. Ihned pro to začali dělat možné i nemožné…“ Carlos ji poslouchal a bylo vidět, že je z toho celý nesvůj. „Ale během té doby začala na povrch vycházet i má minulost, kterou si nechaly zjistit Ernestovi dcery. Nechtěly nechat jen tak to, že se z čista jasna jejich otec nakazil a já trpěla stejnou nemocí…“ zakroutila hlavou „začalo se mi vše sypat pod rukama! A pravda prostě vyšla najevo… Ernesto se mě zastával, i když na tom byl velice špatně… a do poslední chvíle věřil tomu, že to byla jen nehoda, že bude mít další dceru…“ na chvíli se odmlčela a v pokoji bylo hrobové ticho. „Po porodu se udělaly testy DNA a zjistilo se, že Ernesto není její otec. A to byla poslední kapka, pro něj i jeho rodinu. Jediné moje štěstí v neštěstí bylo to, že jsem neskončila v base… a druhé štěstí bylo… že malá nebyla nakažená díky kvalitní péči nemocnice během těhotenství i po porodu.“
„Takže nebyla nakažená HIV?“ Zvolal Carlos překvapeně.
Maite zakroutila hlavou. „Také mě to překvapilo, ale nebyla, prý to možné je…“
„Ale co se s ní stalo? Kde je?“
Maite znovu zesmutněla. „Poté co mě Ernestova rodina vyhnala, jsem najednou byla znovu na nule. Neměla jsem kam jít… a tak jsem si vzpomněla na svou rodinu… jenže tentokrát to byli oni, kdo nechtěl pomoct mně… díky tomu, že jsem jim nepomohla já, moje máma zemřela, protože neměli peníze na vážnou operaci srdce…“ zalesklo se jí v očích „a o mně už nechtěl nikdo z rodiny ani slyšet. A zcela právem…“ Hlas měla čím dál slabší. „Tušila jsem, že mě nečeká nic dobrého a být na ulici s malým dítětem? To by bylo moc i na mě… musela jsem se jí vzdát…“
„Takže…“ začal Carlos, ale ani nevěděl, jak pokračovat. Byl z toho stále dost zaskočený.
„Vím, co si o mně musíš teď asi myslet… ale já to neplánovala, nic z toho… stalo se a já neměla moc na výběr. Nedokázala jsem se postarat o sebe, natož o malé dítě… bylo to tak nejlepší.“
Carlos dlouho mlčel a bál se položit otázku, co mu ležela v hlavě. „Maite… ty víš… kdo je otec?“
Maite se na něj dost vážně podívala. „Pravděpodobně… ty…“

###

Max se v hale loučil se svými rodiči, kteří odjížděli na letiště. 
„Brzy se zase uvidíme!“ Zvolala Estrella smutně a s Maxem se silně objali.
„Ano, hlavně dobře doleťte.“ Pousmál se Max.
„Dávej na sebe pozor, synku.“ Objal ho i jeho otec.
„Neboj se budu…“
Poté si vzali kufry a vyšli ven, kde už je čekal taxík. Valerie je jela doprovodit a Max byl najednou v celém domě sám jen s Patricii. Vzhlédl o patro výš a najednou ani nevěděl proč, znervózněl, tolik toužil jít za ní, ale nevěděl, jestli třeba nespí. Nakonec se odhodlal a došel až k jejímu pokoji. Zaklepal, ale odpověď se neozvala. Zkusil to znovu, ale také bez reakce. Chvíli váhal a nakonec tiše otevřel dveře. Chtěl si být jistý, že je Paty v pořádku. Nakoukl dovnitř a všiml si Paty, jak leží na posteli a spí. Nedokázal odolat a pomalu vešel dovnitř. Když byl kousek od postele, zastavil se a sledoval Paty jak spí. I jen z pohledu na ni, se mu rozbušilo srdce. Představil si, jak si lehá vedle ní, jak ji přivine k sobě do náruče a usíná po jejím boku. Tolik toužil se jí znovu dotknout, ale nechtěl ji budit a ani na ni nějak tlačit. I když jí slíbil, že se jí nedotkne, pokud sama nebude chtít, nedokázal si představit, jak by to vydržel, kdyby ho od sebe opravdu držela.
‚Ach Paty, ty ani netušíš, jak strašně jsi mi chyběla… když tě tady teď mám, nechápu, jak jsem mohl vydržet tolik dní a nocí bez tebe…‘ pomyslel si a zamilovaně se usmál. ‚Jsi tak nádherná, ani netušíš, jak strašně toužím být po tvém boku, chránit tě a milovat. Udělám cokoliv, proto, abys zůstala. Cokoliv, abys byla znovu šťastná. Přísahám…‘

###

Carlos znovu ztěžka polknul. „Jak… jak pravděpodobně?“
„Co chceš slyšet? Nemůžu ti to potvrdit! Jsem si skoro jistá, že jsi jejím otcem ty… ale taky to může být i ten ubožák, co pracoval pro Fabricia. Jen vím, že Ernestova nebyla.“ Rozhodila zesláble rukama. Také byla z celé této debaty nesvá. „Vím, jak hrozně to musí znít a je to prostě hrozné, já to moc dobře vím!“
Carlos se zamračil. „Takže ty nevíš, jestli je moje nebo nějakého chlapa, co tě vydíral!? Ale proč… proč jsi mě nenašla, když se stalo, co se stalo? Proč jsi mi o tom neřekla!?“ Rozčílil se.
„Proč? Pomohl bys mi? Když bych se ti u dveří objevila s malým dítětem a řekla ti, že je to možná tvoje dcera a že já jsem nakažená HIV? Tomu přece sám nevěříš…“
Carlos byl podrážděný, chodil po pokoji a snažil se uklidnit. „Já nevím, nevím, co bych udělal! Ale mohlo to všechno skončit jinak, nemusela jsi… nemusela jsi… skončit na ulici!“
„Na tom teď už nezáleží…“ Pokroutila hlavou.
„Tak proč jsi mi to všechno řekla, když na tom nezáleží!?“
„Protože na tebe mám poslední jedinou prosbu… já už tady moc dlouho nebudu, ale potřebuju, abys ji našel… potřebuju, abys jí řekl, že mě to všechno hrozně mrzí… aby jí to někdo jednoho dne vysvětlil…“
Carlos zakroutil hlavou. „Možná mám někde skoro osmiletou dceru a mám ji najít, abych jí řekl tohle všechno? To snad ne!“
„Chci jen, abys jí řekl, že jsem to udělala proto, aby měla lepší život a doufám, že ho má!“
„Co když ani netuší, že je adoptovaná? Nebo co když je stále v nějakém dětském domově?“
„To je všechno dost dobře možné, ale já neměla sílu ani možnosti na to, abych to zjistila dřív. Proto žádám tebe…“
Carlos se posadil a vypadal, že tomu stále nemůže věřit. „Co když je to opravdu moje dcera?“
„Tak aspoň něco pozitivního ti po mně zůstane…“
Carlosovi se zalesklo v očích. „Jak se vlastně jmenuje?“
„Jackaline. Ale nevím, jestli jí tohle jméno zůstalo…“
„Jackaline…“ Zopakoval Carlos sám pro sebe. Snažil se vstřebat, co mu Maite právě řekla. Nevěřil, že ho dokáže něčím ještě takhle odrovnat. Neměl nejmenší tušení, co má teď dělat…