Hoy con…
Maríalejandra Martín como Susana Fónseca

###

Paty se většinu noci převalovala v posteli, co chvíli se budila ze snů, které více než to byli její vzpomínky z únosu Ignaciem. Byli to jen malé útržky, ale i tak ji připomínali, co se stalo. Probouzela se celá zpocená, venku bylo dost horko, byl začátek srpna a bylo to znát. Nakonec se rozhodla, že se musí jít zchladit, nebo nebude schopná usnout. Vstala z postele a rozhlédla se po tmavém pokoji, právě přeletěl stín přes stěnu, když kolem projíždělo auto, Paty se stáhl nervozitou žaludek, necítila se dobře. Nakonec rychle odběhla do koupelny, kterou měla v pokoji. Rozsvítila světlo a rozhlédla se po prázdné místnosti, do umyvadla kapala voda z kohoutku, jinak tam bylo naprosté ticho. Paty se vybavila jedna nepříjemná vzpomínka z únosu…

„Tak dělej, pojď!“ Křičel Ignacio na Patricii, když ji vedl dlouhou chodbou v dřevěné chatě, kde ji držel. Svíral ji silně za paži, ruce měla svázané a měla na sobě jen delší potrhané a špinavé tričko. Všechno ji bolelo a nedokázal jít moc rychle, což Ignacia rozčilovalo, skoro ji musel až táhnout. Když došli do koupelny, tak do Patricie strčil tak, až spadla na podlahu. Kolena měla odřené už předtím a i když jí to zabolelo, neřekla ani slovo. Tušila co ji čeká, nebyla schopná si ani odhrnout zacuchané vlasy, co ji spadli do tváře. Velmi rychle to totiž udělal Ignacio za ni, odhrnul ji vlasy a zeširoka se na ni usmál. „Tak co, dala by si madam koupel?“ Paty měla sevřený žaludek, na otázku nijak nereagovala a i když chtěla křičet, byla úplně zticha. 
Neměla přesný pojem o čase, ale odhadovala, že je u Ignacia zavřená zhruba pátý den. Každý den se odehrával podobný scénář. Když se Ignacio vracel do chaty, první co bylo, tak to že Patricii znásilnil nebo ji zbil. První tři dny se Paty bránila ze všech sil, křičela, prosila, ale bylo to k ničemu. Ignacio se tím jen dobře bavil, dokonce ho její křik natolik vzrušoval a poté ji znásilnil o to brutálněji. O to víc se mu nelíbilo, když se Paty přestala bránit, když přestala křičet, protože věděla že si to přeje. Navíc ji docházeli síly, byla už natolik zničená, že už se nesnažila ani o útěk. Kdykoliv Ignacio odcházel, tak ji píchl injekci na uklidnění, po které na několik hodin usnula, občas se probudila když ji Ignacio znovu znásilňoval, jindy měla větší štěstí a ten den už se nevrátil. Jídlo a pití ji tam nenechával prakticky žádné, jen tolik aby neumřela hlady, žaludek měla samým hladem už celý stažený. Brzy si začal Ignacio stěžovat, že Paty zapáchá a vyvedl ji ze sklepa do koupelny. Většinou ji ale jen nutil sedět ve vaně plné studené vody. Brzy si našel další oblíbenou zábavu a Paty věděla, že bude opakovat.
„Tak jdeme na to!“ Rozhodl Ignacio, chytil Patricii a odvedl ji k zrcadlu, chytil ji pod krkem a donutil ji aby se dívala na jejich společný odraz. Paty viděla, že má obličej samou modřinu, až se sama sebe lekla. „To máš za to, ty mrcho!“ Vykřikl nenávistně a odkazoval se tak na jizvu, co měl na obličeji. 
Poté ji odvlekl k prorezivělé vaně, kde už byla napuštěná studená voda, chytil ji hlavu a ponořil jí ji pod vodu. Paty se začala topit, škubala sebou a když už začínala ztrácet vědomí, Ignacio jí vytáhl. Opakoval to asi třikrát a náramně se u toho bavil. Než to udělal naposledy, tak se na ni podíval a řekl. „Kdybys tušila, co tě čeká, určitě bys mi raději dala u toho klubu, sama a dobrovolně, že je to tak?“ Zasmál se.
„Ubožákovi jako ty? Nikdy…“ Zachraptěla Paty mezi kašlem. Ignacio se naštval a znovu ji ponořil pod vodu. Paty pokaždé doufala, že ji tam bude držet o chvíli déle a bude konečně volná. Když ho to přestalo bavit, konečně ji pustil, Paty se vyčerpaně sesunula na podlahu a vykašlávala vodu. Ignacio vypadal spokojeně, když ji viděl se bránit, znovu na něj přicházela chuť Patricii znásilnit. Na malá moment zmizel pryč, když se vrátil tak Patricie stále ležela na podlaze koupelny, třásla se zimou a bolestí. Ignacio za nimi zavřel dveře a zamknul je. Konečně ji začínal přecházet kašel, ale stejně cítila jak ji bolí hrdlo po tom co si nalokala vody. Byla z toho všeho už tak vyčerpaná, nechtěla nic jiného, jen aby to skončilo. Aby to skončilo teď a tady. Ignacio se na ni pobaveně díval, měl košili celou mokrou a kapala z ní voda na podlahu. Udělal dlouhý krok a dřepl si přímo k Patricii. I přes tu bolest, kterou cítila se na něj zamračila, tvářila se nenávistně.
„Chceš si to zopakovat, hm?“ Zeptal se jí a úlisně se u toho usmál. „Měla bys škemrat, prosit na kolenou a ne být drzá!“ Paty se tomu musela nevesele zasmát, i když tiše a z posledních sil. Ignacia to popudilo ještě víc. Chytil ji za vlasy a díval se jí z blízka přímo do tváře. „Ty malá děvko, přestaň se smát nebo tě zabiju!“
„Tak mě zabij! Zabij mě už konečně!“ Vykřikla na něj Patricie jak jen nejhlasitěji dokázala.
„To by se ti líbilo, co? Ale na to zapomeň! Ty budeš žít, dokud já budu chtít a já budu chtít dlouho, věř mi, že my dva si užijeme ještě spoustu legrace…“ Úlisně se usmál. Nakonec ji donutil vstát, chytil ji pod krkem a přitlačil ji ke dveřím koupelny. Paty se sotva držela na nohou, to mu ale nebránilo v tom, aby ji znovu znásilnil. Paty měla zavřené oči, nedokázala udržet slzy, ale snažila se nevydat ani hlásku, jen aby ho naštvala, jen aby mu neudělala tu radost. V myšlenkách viděla jen jedinou cestu ven – smrt.

Paty stékali slzy z očí, celá se chvěla, najednou už jí nebylo horko, ale měla zimnici. Sesunula se k zemi a rozplakala se. Nedokázala vejít do koupelny, nedokázala se vrátit ani do postele. Nakonec usnula na podlaze až vyčerpáním.

###

Bylo brzy ráno, Valerie i Benjamin společně snídali, oba se chystali do práce.
„Půjdeš dnes do agentury?“ Zeptal se Ben.
„Ano, slíbila jsem, že zařídím nějaké věci, ale dnes to asi nebude na dlouho.“ Napila se džusu. „A co ty? Půjdeš dnes za Maxem?“
„Ano… zkusím to. Včera to nešlo, ale dnes už snad ano.“
„Dobře. Tak mu vyřiď že na něj myslím, určitě se brzy vše vyřeší.“ Řekla opatrně.
„Ano, povím mu to.“
Poté pokračovali ve snídani mlčky, Ben byl mimo to myšlenkami úplně jinde i kvůli tomu co zjistil o Brendě. Když dojel, tak poděkoval Valerii za snídani, políbil ji a odešel. Val ještě chvíli seděla u stolu a tvářila se zamyšleně. Nakonec se šla také chystat k odchodu do agentury.

###

Manuel si oblékal tričko a ze stolku si vzal služební zbraň a odznak. Z koupelny vyšla Leticia a dávala si vlasy do culíku. Minulou noc strávili spolu u Leticie doma.
„Tak co? Můžeme jet?“ Zeptal se Manuel.
„Jistě.“ Odvětila Leticia a také si vzala svou zbraň. „Volala Annie, ráno našli Patricii v ne úplně dobrém stavu, ale říkala, že i tak s námi chce mluvit.“
„Opravdu?“
„Ano, prý už chce pryč a chce aby jsme ji konečně pustili.“
„Ale nikdo ji nedrží, je to i v jejím zájmu!“
„To ale neví.“
„Měli bychom jí to říct. Tohle chození kolem horké kaše je na nic.“
„Já vím, ale i Annie říkala, že bude lepší, když nebude ovlivněná ničím, co se dělo, aspoň zjistíme, kolik na tom tehdy bylo pravdy…“
„Tak jedeme.“ Kývli na sebe a společně se vydali do hotelu, kde byla Patricie.

Asi za půl hodiny seděli i s Annie pokoji Patricie. Stejně jako když za ní byli poprvé, stejně jako i několikrát potom. Paty byla úplně bledá, brzy ráno ji museli dát něco na uklidnění, seděla a měla ruce složené v klíně.
„Může takhle vůbec vypovídat?“ Zeptal se Manuel tiše Annie.
„Ano… spíš by to nešlo jinak…“
„Tak dobře.“ Řekl Manuel vážně a podíval se na Patricii. „Vaše jméno.“
„Patricie.“
„A dál?“
„Santander.“
„Datum narození?“
„12. prosince.“
„Víte v jakém jste městě?“
„V New Yorku…“
„A…“ Než stihl cokoliv říct, Paty mu skočila do řeči.
„Můžeme jít k věci?“ Zeptala se unaveně. „Vím kdo jsem, vím kde jsem… aspoň zhruba… Tak to chci mít už z krku…“
Manuel se zamračil, ale nakonec pokračoval. „Tak dobře.“ Otočil notebook, který měl před sebou Patricii a ukázal ji jednu webovou stránku. „Znáte tuhle stránku?“
Paty mírně nadzvedla obočí, byla trochu překvapená. „Znám. Je moje.“
„Hmm. A jaké je téma stránky?“
„Je to web kde se nabízím se jako placená společnice.“
„Hmmm…“ Manuel si notebook znovu otočil k sobě. „Bylo by k tomu nějaké vysvětlení? Byla to vaše práce snů nebo co se stalo?“
Paty se zhluboka nadechla, radši neřekla to první co měla na jazyku. „Ne nebyla do ani náhodou práce snů.“ Odmlčela se a nakonec začala vyprávět. „Odešla jsem z práce, kde jsem byla a jelikož se jeden můj bývalí kolega postaral o to, abych nemohla pracovat ve svém oboru, musela jsem vymyslet něco jiného. Potřebovala jsem zaplatit byt, jídlo… prostě jsem potřebovala peníze.“
„Z jaké práce jste odešla?“
„Z agentury mojí… matky.“
„Proč?“
„Soukromé důvody.“
Než stihl Manuel něco říct, Annie zakroutila hlavou, aby se o tomto tématu dál nebavili. „Dobře, tak to zatím necháme. Co tahle vaše nová práce obnášela?“
„Je to tam všechno napsané.“
„Chci to slyšet od vás.“
Paty měla znovu chuť na nějakou jedovatou poznámku. „Hledala jsem bohaté chlapy, kteří hledali někoho kdo by je doprovázel do společnosti, na různé události, svatby a podobně…“
„Tak různé události?“
„Ano.“
„Obnášelo to i sex?“
„Ne.“
„Ne?“
„Ne. S každým jsem měla dohodu, kde bylo napsané, že neposkytuju sexuální služby.“
Manuel se musel pousmát. „Chcete mi tvrdit, že někdo platil za vaši společnost, aniž by jste s ním spala? Proč?“
Paty se také pousmála a opřela si ruce o stůl, koukala se přímo na Manuela. „Chápu, že vy asi tohle neznáte, ale občas jsou i chlapy, co opravdu chtějí jen doprovodit a o něčem inteligentním si povídat.“
„S vámi?“ Řekl s náznakem údivu. Leticie se na něj zamračila a pod stolem do něj šťouchla.
„Ano se mnou, jsem prostě dobrá společnost.“
„No to jistě.“ Procedil Manuel tiše skrz zuby a začetl se do textu na webu. Patricie tam měla i pár svých fotek. „Takže se nikdy nestalo, že by jste se svým klientem spala?“
„Ne v rámci dohody.“
„Což znamená?“
„Měla jsem sex s jedním svým klientem. V době, kdy můj klient nebyl.“
„Byl ten klient Ignacio Iturbe?“ Zeptal se vážně. Annie i Leticie ztuhly, Paty vykulila překvapeně oči, protože takovou otázku opravdu nečekala.
„Cože!?“ Vykřikla naštvaně.
„Asi jsem se zle vyjádřil, vy jste spolu jistě nějakou dohodu měli.“
Paty se už nedokázala udržet a vyskočila od stolu. „Tak to ne! Tohle poslouchat nebudu! Vypadněte!“
„Tohle jsi přehnal.“ Řekla Leticie vážně.
„Ten zasranej pachat nebyl žádný klient!“ Vykřikla Paty rozčileně.
„Uklidni se Patricie, in to tak nemyslel.“ Snažila se ji uklidnit Annie.
„Tak co je pak tohle?“ Začal Manuel mával nějakým papírem, ale Leticie mu ho vzala.
„Vypadněte!“ Křičela Paty a byla celá nepříčetná. Annie jim naznačila aby opravdu odešli. Lety se na Patricii omluvně podívala a nakonec oba odešli.
„To jsi přehnal!“ Kroutila Leticie hlavou.
„Já to přehnal? Tady je to černé na bílém, že ti dva spolu měli dohodu!“
„Vždycky tady byla možnost, že je to falešné a po téhle reakci věřím že ano. Musíme to znovu poslat na rozbor. Ke grafologovi, kamkoliv. Ale nevěřím, že ti dva spolu měli dohodu! A jestli na ni budeš tak hnusnej, tak se nikdy nedozvíme, jak to skutečně bylo!“ Pronesla Leticie vážně. Oba se na sebe mračili. Annie se mezitím snažila uklidnit Patricii, která se z toho znovu složila.

###

Benjamin místo aby jel do práce, tak jel do soukromé nemocnice. Prošel dlouhou chodbou a došel až k jednomu pokoji, kde byli dveře na kód, na kód který znalo jen několik málo lidí a on byl jeden z nich. Naklikal ho a vešel dovnitř, v místnosti pípalo několik přístrojů. Došel k posteli, na které ležela Beatriz. Díval se na ni a tvářil se neutrálně, hlavou mu běželo několik věcí najednou. Po chvíli do pokoje vešel doktor, pozdravili se.
„Jak je na tom?“
„Pořád stejně pane Moreiro. Už jsme to řešili několikrát, slečna Beatriz je ve vegetativním stavu. Její mozková činnost se neobnovila a je to každým dnem méně reálné.“
„Už se podle vás nikdy neprobudí?“
„Na tuto otázku se mě ptáte pokaždé a moje odpověď je i tentokrát stejná. Bohužel šance jsou skoro nulové.“
„Skoro?“
„Nebudu vám dávat plané naděje, tady je to bohužel už jen oddalování nezbytného.“ Jelikož lékař s Benem vedl tuto konverzaci často, už se nesnažil situaci nijak zaobalovat.
„Tak dobře, můžu s ní být chvíli o samotě?“
„Jistě.“ Kývl doktor a odešel z pokoje.
Ben se díval na Beatriz a nakonec se k ní nahnul. „Vím jaké zrůdnosti jsi udělala a to že jsi mi vzala Brendu, to ti nikdy neodpustím… ale já ji najdu, přísahám že ji najdu…“ Řekl vážně a nakonec odešel. Když šel chodbou, vybavila se mu vzpomínka…

„Je to tvé poslední slovo?“ Zeptala se Beatriz rozechvělým hlasem.
„Ano je! Nikdy bych se k nikomu jako jsi ty nevrátil!“
„Jak chceš.“ Řekla Beatriz vážně a zbraň kterou mířila na něj otočila proti sobě a bez dalšího rozmyšlení se střelila do hlavy. Valerie opodál začala hystericky křičet.
„Pane bože!“
Ben byl v naprostém šoku. Nemohl uvěřit tomu co se před ním odehrálo.

Benjamin se zamračil a vyhnal vzpomínku z hlavy, vydal se k východu a ven z nemocnice. Poté zamířil na parkoviště, kde nastoupil do auta a odjel.

###

Francisco Almonte vyšel ze svého domu, když si všiml, že jeho auto má propíchnuté všechny čtyři pneumatiky. Chvíli na to zmateně hleděl, když se otočil, čekal ho další šok. Stála za ním matka Avril.
„Paní Fonsecová?“ Znal ji, protože chodila za Avril do léčebny. Všiml si že má v ruce nůž, patrně ten, se kterým mu propíchala pneumatiky.
„Měl byste sedět v base, za to co jste udělal mojí dceři!“ Vykřikla na něj zoufale. „A ne se tady procházet po ulici, jako by se nic nestalo! Kolik jste musel policii zaplatit, aby vás pustili na kauci, hm?“ Zvedla nůž před sebe.
Francisco zvedl obraně ruce. „Uklidněte se prosím! Už jsem vám řekl, že se smrtí vaší dcery nemám nic společného!“
„Nevěřím! Nevěřím! Moje dcerka vám věřila, věřila že jste čestný a svědomitý lékař… ale vy jste ji zneužil a zabil.“ Kroutila hlavou.
„Ne nikdy bych jí neublížil… Můžeme si o tom v klidu promluvit… ale tahle ne. Víte… já… měl jsem vaši dceru moc rád. Byla úžasný člověk…“ Řekl smutně.
„Vy o ní nemluvte, já moc dobře vím, jak úžasná byla!“ Susana se na něj dívala se zoufalým pohledem v tváři, ruka s nožem se jí třásla, nakonec upustila nůž na zem, rozplakala se a rychle utekla pryč. Franciscovi se ulevilo.

###

Benjamin vstoupil do místnosti. Sedl si na židli u kovového stolu a díval se před sebe, doufal, že dnes už to vyjde. Kolem něj bylo rušno, ale i tak slyšel, že se opodál otevřeli velké kovové posuvné dveře a po chvíli do místnosti vešli další vězni. U vedlejšího stolu se začala hádat dvojice a šel k nim jeden člen ostrahy, Ben se jen na malou chvíli podíval jejich směrem. Vyrušil ho až zvuk kovových pout, které cinkli o stůl. Když se otočil zpět, zatvářil se překvapeně. Seděl naproti němu a bylo znát, že se v nedávné době nejspíš s někým popral.
„Rád tě vidím… Bráško.“ Řekl Max vážně.