Hoy con…

• Juan Manuel Mendoza es Daniel Donatelo D’Alessandro Dominguez 

###

Carlos nervózně chodil po pokoji. „Takže… ty máš dceru…“ Snažil se to Carlos znovu nějak vstřebat. Bylo to pro něj tak překvapivé, že tomu nedokázal věřit.
„Ano…“ Kývla Maite na souhlas. Věděla, že je z toho Carlos celý rozhozený. „I když si nemyslím, že bych měla nějaké právo na to, nazývat ji mojí dcerou…“ Zesmutněla.
„Ale…“ Nevěděl vlastně jak pokračovat a nakonec si sedl zamyšleně do křesla. „Chceš, abych ji našel? Chceš se s ní rozloučit?“
Tentokrát se zatvářila zaskočeně Maite. „No… nemyslím si, že bys ji dokázal najít tak rychle… ani já sama nevím, kde bych začala… a… nemám právo po ní chtít, aby mě držela v mých posledních dnech za ruku, když já ji nedržela ani v jejích prvních…“
„To je ale přece něco úplně jiného… udělala jsi to pro ni.“
„Ano udělala a chci, aby o tom jednoho dne věděla… i když už tady nebudu.“
„Ne, tohle prosím už neopakuj!“
„Mrzí mě to, ale je to tak. Už tady dlouho nebudu a víš to moc dobře jak ty, tak i já…“ Carlos zakroutil hlavou a snažil se tvářit aspoň trochu neutrálně, i když se cítil mizerně. Než stihl reagovat, znovu promluvila Maite. „Vím, že toho je na tebe teď moc. Nechci od tebe odpověď hned, ale prosím, promysli si to, ano?“ Žádala ho smutným pohledem. Carlos se nezmohl na jediné slovo a nakonec jen kývl hlavou na souhlas…

###

O několik dní později…

Patricie byla ve svém pokoji a četla si v posteli, když jí na dveře zaklepala Valerie. „Ano? Dále.“ Zvolala, ale neodlepila oči od knihy.
Val nakoukla dovnitř. „Paty? Promiň, že ruším, ale máš tady návštěvu.“
„Co? A koho?“
„No… Přišel sem za tebou Daniel…“
„Cože!?“ Paty se posadila a odložila knihu. Nakonec vstala a šla do haly, kde už na ni Daniel čekal. Mezi oběma bylo zjevné napětí a Paty se cítila trochu nesvá. Už tak dlouho se neviděli.
Daniel po chvíli promluvil první: „Paty, ani nevíš, jak rád tě vidím!“
Paty si v jeho společnosti připadala velmi zvláštně. „Co tady děláš, Danieli?“
„Dočetl jsem se, že jsi vypovídala u soudu a že už je to všechno za tebou. A chtěl jsem tě vidět. Nějak jsem tušil, že budeš asi tady,“ vysvětlil jí a při poslední větě se nepatrně zamračil.
Paty se zamračila. Vybavila se jí vzpomínka na jejich poslední setkání. Daniel za ní přišel v době, kdy byl Max na Floridě a jí se vše začalo sypat pod rukama. Řekl jí, že se chystá odjet, ale že kdyby nechtěla, zůstal by. Paty o tom nechtěla ani slyšet a řekla mu, že bude lepší, když odjede a bude se svou rodinou. „Myslela jsem, že jsi odjel do Evropy se svou rodinou…“
„To ano, odjel. Sama jsi to přeci chtěla. Vzpomínáš?“
„Ano, vzpomínám si a vlastně… nevím, proč ses mě tehdy vůbec ptal, jestli máš odjet nebo ne. My dva jsme si už dávno šli každý svou cestou…“
„Protože to jsi taky chtěla. To ty jsi naše manželství ukončila, ačkoliv já nechtěl.“
Max nevěděl o Danielově návštěvě, zrovna chtěl jít za Paty, když si jich všiml. Sice nechtěl, ale nakonec se rozhodl jejich rozhovor vyslechnout zpovzdálí.
Paty protočila očima. „Prosím, tohle sem vůbec netahej, to už je tak sto let! Moc dobře víš, jak to mezi námi bylo…“
„Ano, vím, ale nikdy jsem se nesmířil s tím, že jsi odešla.“ Začal se k ní přibližovat.
Paty to nebylo nijak příjemné a couvla. „Myslela jsem, že jsi šťastný se svou rodinou. Sám si mi to několikrát říkal! Všechno bylo v pořádku a myslela jsem, že ses už přes nás dva dávno přenesl… tak co se zase změnilo?“
„Byl jsem, ale za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli, se toho hodně změnilo. A já si uvědomil, že jsem tě nikdy nepřestal milovat.“ Stále se přibližoval.
Paty na něj vykulila oči. „To jsi sem přišel po takový době, abys mi řekl tohle!?“
„A kdy předtím jsem ti to měl říct? V nemocnici? Kde jsi bezvládně ležela a nikdo netušil, jestli to přežiješ? Trpěl jsem, když jsem tě tak viděl!“
Paty jen zakroutila hlavou. „Nezlob se, ale já… já to asi nechápu. Neviděli jsme se takovou dobu a teď se tady takhle zjevíš a vykládáš mi tohle všechno… jenže za tu dobu se toho dost změnilo i u mě… já už nejsem taková jako dřív!“
„Vím, kolik sis toho vytrpěla a rozumím, že tě to změnilo. A já dnes přišel, abych ti řekl, že ti to všechno pomůžu překonat.“ Byl už velmi blízko u ní a pokusil se jí dotknout.
Paty ale před jeho dotekem uhnula a poodešla od něj stranou. „Ne, ty nevíš, co jsem si vytrpěla! Nemáš ani ponětí…“ Kroutila hlavou.
„Paty, dovol mi ti pomoct. Chci být ten, kdo tě bude odteď přede všemi chránit.“ Znovu se jí chtěl dotknout.
„Prosím tě, nesahej na mě!“ Vyjela po něm a zamračila se.
„Paty, co se děje? Já ti přece neublížím.“ Nechápal a chtěl ji obejmout, aby se uklidnila. Nebyl zvyklý, že by se k němu takto odtažitě chovala.
Paty se tvářila vyděšeně. To už ale nevydržel Max a zjevil se uprostřed haly. „Copak jsi jí neslyšel? Nechce, abys na ni sahal, tak hoď zpátečku!“ Tvářil se naštvaně a nedokázal skrýt svou žárlivost. Paty byla lehce překvapená, že se tam Max takto zjevil. Nenapadlo jí ale, že už je tam delší dobu. Neměla ani čas nad tím přemýšlet a stále se tvářila vyděšeně. Střídavě se na oba dva dívala. „Tak na co čekáš? Seber se a vypadni!“ uhodil Max na Daniela.
„Neodejdu, dokud Patricii neřeknu to, co jsem jí sem přišel říct!“
„Myslím, že už jsi jí toho řekl víc než dost a pokud si to ještě nepochopil, tak ona nemá zájem tě poslouchat.“
„A ty jsi teď její tiskový mluvčí nebo co?“
„Hm, možná jsem! Ale hlavně jsem ten, kdo ji odteď už navždy bude chránit.“
„Tak ať mi to řekne sama, jestli chce abych odešel.“ Podíval se na Paty. „Mám právo promluvit si se svou ženou!“
„Ona není tvoje žena!“ Vyštěkl Max a ruka se mu svírala v pěst.
Daniel se zatvářil naštvaně. „To si myslíš ty…“ Otočil se znovu k Paty. „Paty, chtěl jsem ti o tom říct jinak, ale chci, abys se mnou odjela. Můžeš začít znovu! A na všechno to špatné zapomenout!“ Díval se jí upřeně do očí.
Paty se podívala na Maxe, který vypadal zdrceně, když si představil, že by měla souhlasit.

###

Brenda se právě chystala ze své směny domů, když jí jedna kolegyně oznámila, že ji před prací čeká kurýr. Když vyšla ven, stál tam muž s kyticí rudých růží.
„Slečna Katherine Sans?“
„Ano, to jsem já.“ Usmála se Brenda.
„Tady poprosím podpis.“ Ukázal Brendě, kde se má podepsat a poté ji předal kytici. „Pěkný den!“
„I vám.“ Usmála se a přivoněla si k růžím. Vytáhla lístek, který v nich byl a ztuhla. Měla za to, že jsou květiny od jejího přítele, pravda ale byla, že ne. Na lístku stálo: 
Ještě jednou děkuji za pomoc, jste můj anděl strážný. – B.
Brenda se zatvářila zmateně a na malý okamžik ji napadlo, kdo by jí mohl děkovat. V myšlenkách se jí matně vybavila Benova tvář a cítila se najednou dost nejistě.
Benjamin ji zpovzdálí sledoval a snažil se z jejího výrazu vyčíst, co se jí honí hlavou.
„Nevěřím tomu, že jsi na mě zapomněla, ne!“ Pronesl Benjamin sám pro sebe.

###

„Danieli, já ale chci zůstat tady!“ Vykoktala Paty po chvíli ticha.
Daniel vypadal smutně. „Ale proč? Stalo se ti tady tolik špatných věcí a já ti nabízím to, co jsi vždycky chtěla. Chtěla jsi přece cestovat, ne? Já bych tě vzal, kam jen bys chtěla… nemusíš tady být zavřená… chci ti pomoct. Dovol mi to, prosím…“
„A ty myslíš, že když budu jinde, tak na všechno zapomenu? Ne, Danieli, ty nevíš, co všechno jsem zažila, jaké hrůzy mě potkaly. Mám ze všeho strach. Ano, možná tu jsem zavřená, ale cítím se tu v bezpečí.“
Daniel si povzdechl. Podíval se na Paty a pak i na Maxe. „Možná bude lepší, když si to v klidu promyslíš… ještě pár dní tady budu. A budu čekat na tvou odpověď!“ Vydal se pomalu ke dveřím. „Ale víš, že já bych pro tebe udělal cokoliv… se mnou bys taky byla v bezpečí!“ Nakonec odešel hlavním vchodem a nechal Maxe s Paty o samotě.
Max se na Paty smutně podíval. „Budeš o tom jeho návrhu ještě přemýšlet?“
Paty se nedokázala dívat na to, jak se Max smutně tváří. Otočila se a zamyšleně popošla dál od něj… „Já… nevím… nevím… tohle jsem vůbec nečekala…“
Maxmiliano se k ní přiblížil. Chtěl se dotknout jejího ramene, ale dostal strach, že by zareagovala stejně jako na Danielovy dotyky, a tak se stáhl. „Ty víš, že nechci, abys odešla.“
Paty si povzdechla. „Vím… jenže… já prostě nevím, co mám dělat! Pro tebe to je jen úplně cizí člověk, co mi sem přišel dát šílené návrhy… ale pro mě cizí není… a navíc…“
„Navíc co?“ vyděsil se.
„No… prostě kdysi pro mě hodně udělal, spojují nás určité věci… a tak ho nedokážu na první dobrou poslat k čertu, aniž bych o tom aspoň chvíli nepřemýšlela…“
„Ano, to chápu, ale já … Paty, já už si neumím představit, že bys byla někde daleko. Když jsem byl ve vězení … jediné, co mě drželo nad vodou byla vzpomínka na tebe. Nevěděl jsem, jestli tě ještě někdy uvidím, ale aspoň malou naději jsem v sobě stále měl. A když ses tam pak objevila … znovu jsem tě po té strašně dlouhé době viděl … tak jsem to bral jako znamení, že třeba my dva …“
“Že my dva co?” Otočila se na něj.
„Že třeba jednou budeme spolu!“
Paty se zatvářila dost zvláštně. „Teď ale jsme spolu.“
„No určitě víš, jak jsem to myslel…“
Paty uhnula pohledem, obešla ho a opět k němu stála zády. „Maxi, o tomhle, prosím, nemluv.“
Max se na chvíli zatvářil zoufale… „Tak… tak dobře… ale já… prostě jsem tak nějak doufal… že mě třeba máš aspoň trošku ráda, když jsi souhlasila, že tady budeš v jednom domě se mnou…“
„Víš, že jsem neměla kam jinam jít!“
Max se začínal bát, že tím pádem bude Paty o té nabídce opravdu uvažovat, když ji u něj teda nic jiného nedrží a smutně se na ni podíval. „Jo, to já vím… ale jestli to takhle opravdu cítíš, že jsi tu jen proto, že nemáš na výběr… a i když vím, že mi pukne srdce… nemám právo tě tu držet.“ Se zoufalým výrazem se otočil a dal se k odchodu.
Paty chvíli bojovala sama se sebou. Nechtěla ho nechat odejít a už vůbec ne takhle. „Není to jen proto… i tobě vděčím za hodně věcí…“ otočila se k němu.
Max se zastavil a otočil se na ni. Znovu se setkaly jejich pohledy plné nejistoty. „Nechci, aby si tu zůstávala z vděčnosti.“
„A co chceš slyšet? Že to není jen vděk? Já sama nevím, co mě tady drží… po tom všem je najednou všechno ještě těžší než dřív… a já… a ty… copak jsi zapomněl na to, jak to bylo před tímhle vším? Ten náš… náš co? Vztah? To nebyl vztah… to bylo… já ani nevím co to vlastně bylo!“ Rozhodila podrážděně rukama. „A i kdyby mě tady měl držet vděk, tak mě tady nemusíš trpět jen proto, že je ti mě líto…“
Max se k ní přiblížil. Nejraději by ji chytil za ruku a sevřel ve svých dlaních, ale nedovolil si to. Ani si v tu chvíli neuvědomil, že Danielovi před pár minutami nedovolila ani to. V jeho případě zůstala nehnutě stát a upřeně mu hleděla do očí stejně jako on jí. „Netrpím tě tu z lítosti, to si okamžitě vyžeň z hlavy. Jsi tu, protože tě tady chci mít. Potřebuju tě! Ano, stalo se toho hodně. A taky nemám pojmenování pro to, co bylo mezi námi. A nezapomněl jsem na nic z toho, co se tehdy stalo. Nebylo to jednoduché, oba jsme si ubližovali, ale zároveň nás to k sobě stále táhlo. I když mi to teď nepřiznáš, vím, že jsi mě tehdy chtěla stejně jako já tebe. A oba taky víme, že nešlo jen o sex. Bylo v tom mnohem víc. Něco, co jsme ani jeden předtím nezažili, ale oba si to tajně přáli.“ Vzdychl zamilovaně.
Paty na něj ještě chvíli mlčky hleděla. Srdce jí bušilo jak splašené. Když se vzpamatovala o kousek couvla, ale ne ze strachu. Spíš protože byla z Maxe nervózní. „A… co konkrétně se změnilo mezi tím, co jsme se spolu hádali po svatbě tvého bratra a dnem, kdy jsem za tebou přišla do vězení? Ano, byla to velká spousta času a stala se velká spousta věcí… ve směs špatných věcí… ale… tehdy to bylo mezi námi… prostě takové jaké bylo… nevím, jak jinak to nazvat… a teď najednou je všechno jinak? Já jen vím tolik, že jen od té doby víš… co se mi stalo…“ Při poslední větě se k němu zase otočila zády…
„Změnilo se toho hodně, ale ne najednou. Když jsi ve vězení, jediné pozitivum je, že máš spoustu času… hlavně na přemýšlení. A já přemýšlel stále… pořád a pořád dokola… v hlavě jsem si znovu a znovu přehrával, co jsme si kdy řekli, co všechno se mezi námi stalo…“ postavil se těsně za ní. Nedotkl se jí, ale Patricia byla z jeho blízkosti ještě nervóznější. „A když jsem navíc věděl, jak moc ti ublížili… přísahal jsem, že už tě budu do konce svého života chránit… když mi to dovolíš.“
„Do konce života? Nebo jen než se objeví nějaká, co ti dá všechno, co budeš chtít? Protože já ti to jen těžko dám…“
Max to nevydržel, jemně ji chytil za ramena a otočil si ji k sobě. „Všechno, co chci … jsi ty!“
Paty se zatvářila zmateně, ale když viděla ten Maxův výraz, cítila se zmatená ještě víc. Viděla v Maxových očích něco, co si už delší dobu nechtěla připustit – lásku. 

###

Carlos a Maite seděli na zahradě. Maite bylo dnes zase o něco líp, ale předešlé dny skoro všechny jen spala. Kromě únavy jí začínal dohánět pocit viny, kterou cítila, když znovu rozvířila v myšlenkách vzpomínky na její dceru. Nebylo jich mnoho, ale i tak se jí přehrávaly v hlavě zase a znovu. Rozhlížela se po zahradě a představovala si, jaké by to asi bylo, kdyby byla zdravá a její dcera byla s ní. Zahleděla se do dálky a v představách se jí vynořilo, jak si její dcera hraje na dece a ona a Carlos jdou k ní a hrají si všichni tři spolu.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se jí Carlos, přisedl si k ní a pohladil ji po tváři, po které se jí kutálela slza. Maite se na něj smutně podívala.
„Je tolik věcí, co bych tak ráda změnila…“
Carlos zesmutněl. „To já taky…“
„Snad mi jednoho dne odpustíš, že jsem se ti připletla do života.“
„Po tom všem, co jsi mi řekla… vidím to najednou úplně jinak…“
„A jak?“
„Asi to bude znít zvláštně… ale vlastně jsem tě svým způsobem měl za někoho jiného… a pak jsem zjistil, že to všechno bylo ještě o dost jinak…“
„A zjistil jsi, že jsem ještě horší, než sis myslel původně, co?“
„Ne…“ Zakroutil hlavou. „Takhle to není…“
„A jak to je? Udělala jsem špatné věci, špatně jsem se rozhodla a vše se mi vrátilo…“
„Netvrdím, že jsi udělala vše správně… ale zaplatila si za vše až moc vysokou cenu…“ Zesmutněl.
„Až tahle cena mi otevřela oči…“
Oba poté na delší dobu ztichli a ani jeden nevěděl co říct. Nakonec se Carlos osmělil a zeptal se na dlouho nevyřčenou otázku. „Potřebuju vědět jednu věc…“
„A jakou?“
„Nevím, jestli je vhodné se na to ptát, ale potřebuju to vědět…“
„Tak se ptej…“
„Milovala jsi mě někdy? Aspoň trochu?“ Zeptal se s nadějí v hlase a Maite byla trochu zaskočená.

###

„Chtěl bys se mnou být, i kdyby ses mě nemohl už nikdy dotknout? Já už nejsem jako dřív… a nejspíš ani nikdy nebudu!“
Max se něžně usmál. Náznakem jí pohladil po tváři, přitom se jí ale nedotknul. Paty ztěžka polkla. „Chci být s tebou, ať se děje, co se děje. A budu trpělivě čekat, až mi jednoho dne řekneš to samé. A i kdybych měl zbytek života trávit tím, že se na tebe budu jen dívat, tak pořád budu ten nejšťastnější chlap pod sluncem!“
Paty jeho slova odzbrojovaly víc a víc. „Ty ses zbláznil, že jo?“
„Ano, stal se ze mě blázen od chvíle, co jsem tě potkal. A lepší pocit jsem nezažil!“ Vážně se usmál. Paty si nebyla jistá, jestli žertuje a zamyšleně se na něj dívala. ‚Myslí to všechno vážně a nebo si ze mě dělá legraci?‘ Pomyslela si.
„Teď si určitě říkáš, jestli to myslím vážně nebo si dělám legraci.“
Paty vykulila oči a hned ji napadlo jestli to přece jen neřekla nahlas. „Čteš mi už i myšlenky nebo co?“ Zamračila se.
„Rád bych. Abych měl jistotu, že s Danielem neodjedeš.“
Paty si uvědomila, že na Daniela a jeho nabídku úplně zapomněla. „No já… ehm… v jedné věci měl pravdu… v něčem co říkal… To cestování by se mi vážně líbilo… jenže je tu další věc, která by to dost komplikovala…“
„Jaká věc?“
„Daniel ode mě nikdy nedostane to, co by chtěl. A to by nebylo fér…“
„Co tím myslíš?“ Znejistil.
Paty chvíli mlčela a přemýšlela, jak svou větu formulovat. „Vím o něm věci, které asi nikdo jiný ani netuší… a vím, že potřebuje někoho, kdo by ho miloval. Ale já ho milovat nemůžu, nikdy jsem to nedokázala, a proto by měl být s někým, kdo to dokáže…“
„Tak s tím souhlasím, to by si nezasloužil, abys mu dávala nějaké plané naděje.“ Vítězně se usmál.
Paty se nad jeho sebejistým úsměvem lehce zamračila. „Ale ty by sis taky neměl dělat plané naděje, to že nemiluju jeho, neznamená že… že… miluju někoho jiného!“ Znejistila.
„Tak proč se ti zlomil hlas, když jsi řekla ta poslední tři slova?“ Pousmál se Max.
„To se mi občas takhle stává!“ Ušklíbla se.
„Zvláštní, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml.“
Paty se k němu znovu nervózně otočila zády a něco si tam pro sebe zamumlala. „Každopádně… taky jde o to, že… mi běhá mráz po zádech, když se ke mně takhle přibližuje… to by nedělalo někde na druhém konci světa dobrotu.“ Zkřížila ruce a snažila se zamluvit své aktuální pocity.
Max se pobaveně usmál. „Takže bude lepší, když zůstaneš tady.“
„Prozatím.“
Maxovi se částečně ulevilo. „Děkuju!“
„Zatím mi neděkuj, ještě není všem dnům konec… a jednoho dne přijde čas, kdy si začnu plnit své sny! Tak s tím počítej…“Pronesla vážně, otočila se ke schodům a vydala se zpět do svého pokoje.
‚A já ti s nimi pomůžu, splním ti cokoliv si budeš přát…‘ Pomyslel si Max zamilovaně.

###

„A ty?“ Zeptala se Maite po chvíli ticha. „Po tom všem, co už víš… po tom co víš, kdo jsem… miloval si mě?“
Carlos se na protiotázku trochu zamračil, chtěl něco namítnout, ale nakonec jí odpověděl. „Já… nevím… ale to, co bylo mezi námi mě poznamenalo na hodně dlouho… a když jsi teď zpátky a vím, co vím… tak konečně cítím ten klid, který jsi mi vzala…“
„Jsem ráda, že jsi neřekl, že ano…“
„Proč jsi ráda?“
„Protože bys miloval jen někoho, kdo jsem skutečně nebyla.“
Carlos pokroutil hlavou. „Chceš mi říct, že vždy, když jsme byli spolu, tak jsi to nikdy nebyla skutečně ty?“
„Byla… ale i nebyla… zpětně vlastně ani sama nevím, kdo jsem skutečně byla… všechno mi to přijde jako v mlze, jako jiný život…“
„A kdyby tohle byl skutečně jiný život?“ 
Maite se na něj podívala a pousmála se. „V tomhle životě jsem vděčná za to, že jsi v něm ty… tehdy to pro mě byla jen hra, která když mohla přerůst v něco víc, skončila… ale tohle je tak skutečné jako den a noc.“
„Co tím chceš říct?“
„Tehdy jsem neviděla to, co vidím teď…“
„A to je co?“
„Stal se z tebe dobrý člověk a zasloužíš si být šťastný… nemusel jsi mi pomáhat a přesto jsi mi pomohl…“
„Nemysli si, taky jsem udělal v životě dost hnusných věcí a špatně se rozhodl… možná je i tohle moje vykoupení.“ Sklopil zrak.
Maite chvíli váhala, ale nakonec Carlose chytila za ruku. „Nevím, co jsem cítila před lety… ale vím, co cítím teď…“ Carlos se na ni podíval. „Miluju tě a budu tě milovat do mé poslední minuty.“ Pronesla Maite vážně. Oběma se zalesklo v očích…