Max byl v kuchyni a na podnos položil talíř s obědem, který právě dovařil. Chtěl ho odnést Paty, protože snídani ráno nechtěla a vůbec celé dopoledne nevylezla ze svého pokoje. A už měl o ni starost. Chytil podnos do ruky, když v tom se tam Paty objevila.
“Ahoj,” trochu rozpačitě se na něj usmála. “Ty jsi vařil?” všimla si podnosu s jídlem.
„Musel jsem se nějak zabavit,“ pousmál se. „Navíc jsi dnes ještě nic nejedla, musíš mít určitě hlad.“
“Už docela ano,” přiznala. “Takže to je pro mě?”
„Právě jsem ti to chtěl odnést. Najíš se tady nebo u sebe?“
“Tady,” posadila se. “Děkuju.”
Max před ní položil talíř. „Co si dáš k pití?“
“Vodu.”
Max jí nalil sklenici vody a nandal jídlo i sobě. Když si k ní přisedl, zeptal se: „Nevadí, že se najím s tebou?“
“Jistě, že mi to nevadí. Navíc… ty jsi tady doma.”
„Ty už teď taky,“ pousmál se a pustil se do jídla.
A Paty taky.Raději to už nekomentovala. “Je to moc dobré!”
„To jsem rád, že ti chutná.“ V klidu se najedli, a když Max sklidil ze stolu a přisedl si zpět, ustaraně se zeptal: „Je ti už líp? Po té včerejší scéně?“ Zamračil se.
“Ano… už je to lepší. Hlavně mě to překvapilo. Nečekala jsem to.” Posmutněla.
„Ten chlap už práh tohohle domu nepřekročí, to ti slibuju!“ rezolutně pronesl, a aniž by si to uvědomil, položil jí svou ruku na její.
Paty se smutně pousmála. “Jsi hodný, že máš o mě starost.”
„Chci, abys byla v pořádku… a cítila se v bezpečí!“
“S tebou se cítím…“ najednou ji napadlo tolik pocitů.
„Jak?“ Zamilovaně se usmál.
“Klidně, spokojeně… jsem tady s tebou ráda.” Úsměv mu vrátila.
Max ji za ruku stiskl a naklonil se k ní. „Paty, já…“ vyrušilo ho prudké bouchnutí dveří. Paty se lekla a zmateně ohlédla. Oba se zvedli a šli se podívat, co se děje.A narazili na Valerii. Vypadala dost rozrušeně. 
“Val? Co se stalo?”
Val se zamračila na Maxe. „Tvůj bratr se stal!“
“A co se mračíš na něj?” Zlobila se Paty.
Max se pousmál. Líbilo se mu, jak ho hned bránila. „Val, co ti Ben udělal?“
“Bylo nám tak dobře a on… on si klidně odjel za tou mrchou!” Zlobila se. Paty ji skoro nepoznávala.
„Ty … myslíš Beatriz?“
“Ano! Zavolali mu z nemocnice a hned za ní běžel jak pejsek!” Byla rozčilená.
„Její stav se zhoršil?“
“Asi,” odsekla naštvaně. “A tak jestli ji…“ Paty chtěla říct, jestli ji miloval, ale raději to utnula. 
„Jestli co?“ hned na ni vystartovala. 
“Ale radši nic.” Couvla.
„Val, co kdybychom se šli všichni tři projít?“ navrhl Max. „Náš pozemek je dost velký, takže můžu jít i já. Pročistíme si na čerstvém vzduchu hlavu.“
“Ano. Můžeme si v klidu popovídat… Třeba.” Ozvala se i Paty.
“Tak dobře. Omlouvám se. Prostě mě to jen mrzí,” řekla Val už o něco klidněji.
„Mám mu zavolat a promluvit si s ním?“ zeptal se Max.
“Ne. Nech to být,” zakroutila hlavou. “Tak za půl hodiny před domem.” Odešla po schodech nahoru.
Paty a Max se na sebe pousmáli a také odešli do svých pokojů.

###

Doktor byl v pokoji Beatriz. Díval se na přístroje zaznamenávající její životní funkce a dělal si poznámky do její karty.V tom se tam zjevil Benjamin a tvářil se ustaraně.
“Pane doktore, volali mi, že mám hned přijít. Co se děje? Nějaká změna?”
„Změna? Jak se to vezme, pane Moreiro,“ řekl vážně a zadíval se do karty. „Je mi to líto, ale stav slečny Romerové je bohužel čím dál horší.“
“A co to znamená?”zarazil se.
„Podle výsledků… orgány, které jí ještě nějakým způsobem pracovaly… pomalu ale jistě přestávají vykonávat svou funkci úplně. Jestli byla nějaká šance aspoň k malému zlepšení, je už bohužel pryč.“
“Takže už… není žádná šance, že by se z toho mohla dostat?Že by se to mohlo zlepšit?”
Doktor pokroutil hlavou. „Bohužel ne! Musím jen potvrdit to, co jsem vám řekl hned ze začátku.Šance byly opravdu minimální. Můžeme ji sice dál udržovat na přístrojích, ale bylo by to jen odkládání neodvratného. Je mi líto, že vám to musím takto naplno sdělit, ale už je to jen o rozhodnutí, kdy odpojit přístroje.“
Ben šel k ní a tak se na ni zadíval. Sám nevěděl, co vlastně cítí, na jednu stranu mu tolik ublížila, na druhou ale nechtěl, aby zemřela, i když svým způsobem byla už dávno pryč. “Měl bych informovat její rodinu.” Zvolal vážně. A pomyslel na Brendu i na jejich matku.
„Její matce už jsem to sdělil. Ale pokud víte ještě o někom, kdo by se s ní měl rozloučit… tak je nejvyšší čas.“
“Ještě má sestru… dvojče.“
„Aha, tak to jsem nevěděl.“ V tom do pokoje přiběhla sestra, že přivezli nějaký případ. Doktor se rychle omluvil a odešel.
Ben přemýšlel, jak to udělat. Jak Brendě říct pravdu, když má úplně jiný život.Když ani netuší, že má sestru, která má právě své poslední hodiny života.

###

Uběhlo třicet minut, co Maxmiliano mluvil s Patricií a Valerií. Max už stál před domem, jak se s oběma domluvil,ale ani Paty, ani Val stále nepřicházely. „Bože, těm ženským to vždycky tak trvá!“ zanadával a rozhodl se jít je popohnat.
Paty byla ve sprše a na chvíli se tam úplně zapomněla.Došlo jí, že na ni asi už čekají.Rychle vypnula vodu a začala se rychle sušit. Max mezitím došel k Val, která mu řekla, že dorazí za pět minut, a poté se vydal k pokoji Patricie. 
Zaklepal na dveře pokoje, ale když se dlouho nedočkal žádné reakce, rozhodl se vejít dovnitř. Paty měla na posteli položené věci na převlečení, které si ale zapomněla vzít s sebou do koupelny. Maxovi došlo, že je nejspíš ve sprše a neslyšela ho. V ten moment Paty vyšla z koupelny, sušila si za chůze vlasy ručníkem, a když po chvíli zvedla hlavu, uviděla Maxe. Samým leknutím upustila ručník na podlahu a překvapeně na něj hleděla. Ve stejném šoku byl i Max.Úplně ztuhnul a nedokázal se ubránit pohledu na ni.Měla na sobě jen kalhotky a po opravdu dlouhé době ji viděl nahou. 
Paty to po chvíli došlo a okamžitě si jednou rukou zakryla ňadra a zároveň se snažila zakrýt si i zjizvenou část těla. Stála tam dost kostrbatě a vypadala velmi nervózně.
„Pro… pro… promiň,“ vykoktal ze sebe Maxmiliano.
„Otoč se a nedívej se!“ Vypadlo z ní rázně. Jenže Max z ní nedokázal spustit zrak. Nervózně polkl. Paty sebrala ručník z podlahy a zakryla se jím, jenže i tak nebyl dostatečně velký na to, aby ji zakryl, jak si přála.
Max se tak nějak konečně probral ze šoku a řekl: „Už jsem tě přece takhle viděl. Nemusíš se tolik stydět.“ Pousmál se.
„Takhle ale ne!“ ušklíbla se. Sice část jejich jizev na ruce viděl, ale takto to bylo poprvé, co mohl vidět i jizvy, které měla na straně trupu. I celou její ruku, kterou se snažila schovávat pod dlouhými rukávy. „Jsem odporná… a nechci, aby ses na mě díval!“ Dodala tiše.
„Cože? Jak něco takového můžeš říct?“ začal se k ní pomalu přibližovat.
„Vždyť je to pravda!“
„Není to pravda!“ řekl rozhodně. Byl u ní už dost blízko a chtěl se jí dotknout.
„Je! Já se na sebe musím dívat každý den a dokážu to rozhodně zhodnotit lépe než ty!“ Zamračila se a na moment zaváhala, jestli má couvnout. Max chytil její paže a po té zjizvené ji začal hladit. Paty sebou nervózně škubla, ale nevzdálila se.
„Maxi… prosím… tohle mi nedělej,“ žádala ho zoufalým a protestujícím tónem.
Max ale nepřestal, nedokázal se od ní hnout. „Vážně si myslíš, že jsem tak povrchní? Že bych tě nechtěl jen kvůli těm jizvám?“
„Nemyslím! Ale můžeš mít kteroukoliv jinou… normální a krásnou.“
Od paže jí přejel i po zjizveném boku a nakonec i na hruď. Velmi něžně pohladil každou část jejího zjizveného těla. Poté se jí zahleděl do očí a řekl: „Pro mě jsi ale tou nejkrásnější ženou na světě stále ty!“ zamilovaně na ni hleděl. Paty se zalesklo v očích. Max se pousmál, chytil její obličej do dlaní, neudržel se a začal ji líbat. Paty polibky nejistě opětovala, ale po chvíli se neudržela ani ona, přitiskla se k Maxovi a naplno mu polibky vracela. Maxovi její polibky dokázaly, že neudělal nic špatně. Přidaly mu na jistotě. Silně ji sevřel ve své náruči a líbal ji čím dál toužebněji. Cítil, že to oba chtějí, že to cítí úplně stejně.
Po chvíli ale začaly být jejich polibky velmi roztoužené, plné chtíče, na kterou Paty nebyla připravená. Položila Maxovi obě ruce na hruď a trochu se od něj odtáhla. „Tohle bychom neměli dělat…“ Tváře jí úplně hořely.
Max trochu zesmutněl. „Řekl jsem ti, že nikdy neudělám nic, co bys nechtěla, takže… rozhodnutí je na tobě,“ pronesl vážně takovým zlomeným hlasem a ještě víc zesmutněl.
„Takže když ti řeknu, abys šel, půjdeš?“ ujišťovala se.
Smutně přikývl. „Nechci, abys měla pocit, že tě do něčeho nutím.“
„A když budu chtít, abys zůstal, tak…“
Pousmál se. „Tak se pokusím z té nejkrásnější ženy udělat i tu nejšťastnější,“ vzdychl zamilovaně. Paty chvíli váhala, ale pak se mu zadívala do očí a viděla ten jeho smutný pohled, kde ale byla i naděje.Prosil ji pohledem, aby ho neposílala pryč… 
„Zůstaň tady se mnou…“ vydechla po chvíli ticha a přemýšlení.
„Opravdu to chceš?“
Paty kývla hlavou na souhlas.Max se k ní znovu přimknul a velmi něžně jipolíbil. Paty se s ním cítila v bezpečí.Najednou ho chtěla mít u sebe víc a víc. Maxovy něžné polibky se postupně měnily ve velmi toužebné a vášnivé. Nedokázal jí odolat, nedokázal ji pustit. K jeho překvapení mu je Paty stejně tak opětovala, byla z něj celá rozechvělá. Zajela mu jednou rukou pod tričko a druhou ho objímala.Max ji střídavě hladil po zádech a hýždích. Nakonec ji vzal do náruče. Na malý moment se na sebe podívali.Oba věděli, že po sobě šíleně touží, že už to ani jeden nedokáže skrýt. Znovu se začali vášnivě líbat. Max ji odnesl k posteli, položil ji na ni a opatrně si k ní lehl. Paty se na něj dívala a začala ho znovu hladit po hrudi a poté se začali znovu líbat. 
Oba úplně zapomněli na Valerii, která na ně čekala před domem.Bylo jí divné, kde jsou a šla je hledat.
Max hladil Paty po stehně. Svými polibky se přesunul k jejímu krku. Patricia si to užívala a hladila ho po zádech. Poté chytila okraj jeho trička, podívali se na sebe a oba se rozpačitě pousmáli. Paty mu nakonec tričko svlékla a odhodila ho stranou.Znovu se objali a pokračovali v líbání. Max jí rukou přejel od krku, přes ňadro a břicho, až se zastavil u lemu jejích kalhotek.
V tom se ozvalo klepání na dveře. „Paty? Všechno v pohodě?“ ozvala se Valerie.

###

Benjamin zastavil před domem, kde nyní Brenda bydlela. Ještě pořádně nevěděl, co jí přesně řekne, ale neměl čas si to promýšlet. Vystoupil z auta a šel k domu.Brenda zrovna byla sama doma, její přítel pracovně odjel a ona zrovna připravovala jídlo v kuchyni.Ben se zastavil u dveří. Zhluboka se nadechl a zazvonil. Po chvíli Brenda otevřela.
“Dobrý den,” vypadala překvapeně. “Co vy tady?” Poznala ho, ale nechápala, co tam Ben dělá.
Jak ji viděl, rozbušilo se mu srdce. „Pamatujete si na mě?“
“Ano. Vy jste… byl u mě v práci. Měl jste zraněnou ruku…”
„A pamatujete si na mě i jinak?“ 
“Jak jinak?” Nechápala, kam tím míří.
„Já vím, že to bude znít asi zvláštně… když mě neznáte,“ posmutněl „ale udělala byste si na mě chvíli čas? Potřeboval bych vám něco vysvětlit.“
Brenda z toho byla docela nesvá.Nevěděla, jestli je dobrý nápad ho zvát dovnitř. “Tak dobře,” pronesla nakonec, když viděla jeho výraz. “Ale nebude vám vadit jít někam do kavárny?”
„Ne, nevadí,“ odvětil Ben. Chápal, že si cizího muže, kterým pro ni bohužel je, nebude zvát k sobě do domu.
“Tak mi dejte chvíli,” odešla a po chvíli se vrátila i s taškou a odešli do kavárny, co byla poblíž. Posadili se a objednali si něco k pití. 
“Tak co jste mi chtěl říct?”prolomila ticho.
„Vlastně jsem se vám tehdy ani nestihl představit. Benjamín Moreira,“ podal jí ruku.
“Já jsem Catherine.“Také mu podala ruku. Ben ji takto držel po tak strašně dlouhé době. Zamilovaně na ni hleděl a neuvědomoval si, jak dlouho už ji drží.“Ehm.” Brenda si to ale uvědomovala moc dobře, nakonec jejich dlouhé potřesení rukama ukončila a ruku stáhla zpět.Benovi to došlo až po jejím nervózním pohledu. Pokývnutím hlavy se jí omluvil.
„Catherine, mohla byste mi říct něco o vaší rodině?“
“Cože? Proč?”
„Chápu, že je ode mě troufalé se ptát, když mě neznáte… ale potřebuju vaši odpověď. Možná později to pochopíte.“
“No já…“ nechtěla o tom mluvit.Nechápala, co se děje, ale nakonec pokračovala.„O žádné rodině nevím, nejspíš žádnou rodinu nemám. Ale to je dlouhý příběh!”
„Mohla byste mi ho prosím vyprávět?“
Brenda trochu váhala. Nakonec začala vyprávět. “Před nějakou dobou jsem měla nehodu, po které jsem ztratila paměť. Nevěděla jsem, kdo jsem a ani co se přesně stalo. Ale policie později zjistila mou identitu.Řekli mi, že jsem byla dřív v dětském domově a nemám žádnou rodinu. Asi proto mě nikdo nehledal potom, co se stalo.” Brenda netušila, že se stala chyba při její identifikaci a spletli si ji s jinou pohřešovanou osobou, kterou si nyní myslela, že je.
Ben pochopil, že při identifikaci muselo dojít k omylu. „Někdo vás přece jen nakonec hledal.“
“Jak to myslíte? Kdo?”
„Já!“
“Co? Vy… Znáte mě z dřívějška?” zvolala překvapeně.
„Ano… velmi dobře vás znám.“
“Vážně?” vypadala trochu nedůvěřivě. “A odkud se tedy známe?”
„To je také dlouhý příběh. Jen teď nemám čas vám ho vysvětlovat. Ale měla byste vědět aspoň to hlavní.“
“A to co?”
„Muselo dojít k nějakému omylu, chybě… Vaše skutečné jméno je totiž Brenda Romerová a máte sestru… dvojče!“
Brenda byla v šoku.Přišlo jí to naprosto bláznivé. “Sestru? Dvojče?”
„Ano… jmenuje se Beatriz… a myslím, že… i když to bude těžké… měla byste ji vidět. Třeba si vzpomenete.“
“Ale… já tomu nerozumím,” nemohla tomu uvěřit. „Jak můžu být někdo jiný? Viděla jsem na policii svou fotku? To jako udělali chybu? A najednou mám mít dvojče!?“ kroutila zmateně hlavou.
„Já vám to všechno potom vysvětlím… ale teď není tolik času.“
“Ale proč?”
„Beatriz… už nejspíš zbývá jen pár dní života.“
Brenda z toho byla v šoku víc a víc. “Já… vůbec nevím… co mám teď dělat! Vidím vás skoro poprvé v životě a najednou… dvojče a tohle všechno…“ zbledla.
„Já to chápu. Vím, že je to pro vás těžké, ale měla byste se postupně dozvídat, kdo vlastně opravdu jste!“
“A proč jste mi to neřekl hned poprvé, když jsme se potkali? To jistě nebyla náhoda!”
„Protože jsem se bál… tvojí reakce. Nevěděl jsem, co to s tebou udělá,“ nevědomky jí začal tykat.
“My už si tykáme? Hádám, že jste přítel moji sestry. Ale já si vás i tak nepamatuju!”
„Ne, jsem tvůj přítel!“ už to nevydržel. Brenda vykulila oči.
Ben ji jako důkaz vyhledal jejich společnou fotku v mobilu a ukázal jí ji.
“To není možné…” střídavě se dívala na fotku a na něj.
„Vidíš na fotce ten náramek? Ten jsem ti dal… a máš ho pořád, jak vidím,“ pousmál se, když se jí zahleděl na ruku.
Brenda se opřela v křesle a podívala se na náramek. Chvíli vypadala, že si ho sundá a vrátí mu ho. Nakonec to neudělala. Nemohla namítat, že by fotka byla falešná nebo s jeho sestrou.Nebo alespoň v to doufala. “Tak… dobře. Pojedu s vámi.”Benovi se ulevilo. První část pravdy měl úspěšně za sebou. Ale ještě ho dlouhá cesta k úplné pravdě čekala.“Ale musím si zavolat,” odešla z kavárny ven a zavolala svému příteli.Ben na ni čekal a poté spolu odešli k jeho autu.

###

Paty měla opravdu co dělat, aby si hodně nahlas nepovzdechla a najednou jí došlo, že si nevybrali ten nejlepší moment. Oba se na sebe vyděšeně zadívali, vstali z postele a začali se oblékat. 
„Jo, Val… já… víš… já… trochu jsem se tady zdržela,“ zakoktala Paty odpověď. 
„Aha, mě bylo divné, že ještě nejsi hotová.“ 
„No to nejsem,“ procedila Paty hodně potichu, tak že to Val nemohla slyšet. „Za chvíli budu dole,“ dodala nahlas. 
„Tak dobře. Ještě se jdu podívat, kde je Max,“ pronesla a pomalu odešla zase dolů. 
Paty se podívala na Maxe. 
„Takže asi bych měl jít,“ řekl Max rozpačitě.
„Ehm… ano. Sejdeme se dole.“
Maxovi se ani trochu nechtělo, ale nakonec zcela rozhozený odešel.
Paty z toho všeho byla celá rozhozená, šla se učesat a nakonec vyšla z pokoje. Potom, co se málem stalo, vůbec nevěděla, jestli se jí chce na nějakou procházku chodit. Hlavou se jí honily scénáře toho, co by se stalo, kdyby Valerie nezaklepala na dveře.
Max a Valerie čekali před domem na Paty. „Maxi, kde jsi vlastně byl?“ 
„No, normálně… u sebe v pokoji.“ 
„Ale, tam jsem tě nenašla.“ 
„Tak jsme se asi minuli.Byl jsem pak ještě něco zakousnout v kuchyni,“ už mu to její vyptávání šlo na nervy. Byl stále dost rozhozený z toho, co se stalo s Paty.
Po chvíli se zjevila Paty.Oba rozpačitě pozdravila. Zadívala se na Maxe, okamžitě zrudla, nedokázala to ovládnout.
„Maxi, máš klíče? Zamknul jsi? Kdyby náhodou…“ zeptala se ho Val.
„Co? Jaký klíče?“ 
„No od domu.“ 
„Co? Nemám,“ jen hleděl na Paty a byl úplně mimo. Valeria vyvrátila oči v sloup a šla zamknout.
„Ta Valerie je ale střelená, však jdeme jen na zahradu, to čeká, že sem skočí zloděj a vykrade dům?“ Nadhodila Paty a rozpačitě se zasmála. 
Max její poznámku ale úplně ignoroval, chytil Paty jemně za ruku. Viděl její nervozitu a chtěl ji uklidnit, tak řekl: „Asi bylo dobře, že se to nestalo. Nechci na tebe nijak spěchat. Počkám, až mě o to sama požádáš.“
Paty se pousmála. „A myslíš, že jsem nechtěla, aby se to stalo?“
Max jí úsměv opětoval, chtěl něco říct, ale kvůli návratu Val už nestihl reagovat.
„Tak co vy dva?“ volala na ně, když se k nim vracela.
„My? Jak to myslíš?“ Paty rychle pustila Maxovu ruku, dřív, než k nim došla. Max trochu posmutněl, ale chápal to.
„No jestli můžeme jít?“ došla k nim.
„Jistě!“ pronesla Paty a společně odešli.

###

Benjamin a Brenda procházeli nemocnicí a blížili se k pokoji Beatriz. Brenda byla dost nervózní.Nevěděla moc, co vlastně čekat. Celou cestu autem se jí v hlavě rojily otázky, ale ani jednu nevyslovila nahlas.
„Tak jsme tady,“ řekl Ben, když se zastavili přede dveřmi.
Brenda se zhluboka nadechla a vešli dovnitř.Ben jí stál po boku. Chtěl být jí nablízku, nevěděl, jak bude reagovat.Když Brenda Beatrizuviděla, tak byla v šoku ještě víc. Vůbec netušila, že má sestru, navíc dvojče. Pomalu šla k ní. Oči měla plné zmatku. 
“Co se jí stalo?” zeptala se po chvíli.
„Chtěla se zabít,“ řekl velmi opatrně.
“Zabít? Ale proč?”
„Protože jsem miloval tebe a ne ji!“
Brenda se na něj otočila. “Tohle bude asi taky dlouhý příběh!”
„Velmi dlouhý… až budeš sama chtít, řeknu ti ho. Teď jsem jen chtěl, abys měla možnost se s ní rozloučit.“
Brenda se na ni znovu podívala. “Je cizí a přitom je stejná jako já,” povzdechla si, i když jí viděla na vlastní oči, nevzpomínala si na ni.
„Ano, vím, je to těžké.“
“Potřebuju znát pravdu,” kroutila hlavou. „Mám v hlavě takový zmatek!“
„Kdykoliv budeš chtít… všechno ti vysvětlím.“
“Chci to vědět hned. Protože ničemu nerozumím.Je to jako kdybych se probudila do úplně jiného života z minuty na minutu!”
„Půjdeme někam do klidu,“ navrhl. „Vše ti zkusím vysvětlit…“
“Dobře,” souhlasila a odešli do nemocniční kaple, kde tou dobou nikdo nebyl.

###

V televizi běžela reportáž, ve které se řešila vražda Avril. Francisco Almonte před policejní stanicí podával prohlášení, že měl s Avril během její léčby vztah,i když ho vždy razantně popíral. Přísahal, že s její smrtí nemá nic společného. Bylo to těsně poté, co se v případu objevily nové klíčové důkazy, které definitivně očistily jeho jméno.
Manuel naštvaně vypnul televizi. „Ten kretén si z nás dělá dobrý den. Celou dobu to popírá a najednou si bude hrát na zhrzeného milence!“ zlobil se. „Ještě to nutně musí vytrubovat tisku.Jak teď vypadáme!?“
„Uklidni se,“ povzdechla si Lety. „Byla to jen otázka času, tisk to dost sledoval. A bude trvat jen chvíli, kdy se začnou pídit po tom, kdo byl vrah.“
„No jak jinak, jakmile je kolem toho někdo známý, všechny to zajímá!“
„Na tom není nic nového,“ přidala do složky spisy a vstala od stolu. „Hned jak bude soud, bude kolem toho jako vždycky mela. A ještě když se to propojí s tím případem Moreiry.“
Manuel vyvrátil oči v sloup. „No jistě, jako by nestačilo to předtím.“ Vzal si z věšáku bundu. „Radši už jdu, nemám na další skvělé zprávy náladu. Nechceš si skočit někam na drink?“
„Ne, díky. Víš, že už spolu nechodíme, jestli se tomu tak dalo vůbec říkat!“
Manuel se zamračil. „Ale pořád jsme kolegové!“ uraženě odešel a práskl za sebou dveřmi.
Lety založila spis a povzdechla si. „Budu muset znovu navštívit Patricii Santanderovou. Nemusí zjistit z tisku, že původní obětí vraha Avril měla být ona,“ pomyslela si.