Maxmiliano a Benjamin spolu seděli v místnosti pro návštěvy ve věznici. Kolem bylo poměrně hlučno a stráže sledovali každého v místnosti a tvářili se přitom velmi nepřátelsky.
„Jsem tak rád, že tě konečně vidím!“ Řekl Ben se značnou úlevou. „Poslední dva týdny mi jen říkali, že s tebou nemůžu mluvit, ale nic dalšího mi nikdo nechtěl říct! Co se stalo? Jsi v pořádku?“
Max si povzdechl. „Byl jsem za trest na samotce. Měl jsem mimo jiné zakázané návštěvy…“
„Za trest? Proč?“ Nechápal Ben.
„Řekněme, že jsem měl potyčku s jedním spoluvězněm…“
„Maxi, nemůžeš se přece pouštět do takových sporů, to jsi sám proti sobě! Co kdyby se ti něco vážného stalo?“
„Brácho, vím, že to myslíš dobře, ale nemáš ani páru, jak to tady chodí.“ Řekl Max vážně. „Občas není zbytí…“ Dodal.
Ben si povzdechl. „Děláme všechno proto, aby se obnovil celý proces. Aby ses co nejdřív mohl vrátit domů. Slíbil jsem ti, že ti pomůžu, jak jen budu moct.“
„Já vím… a děkuju ti za to. Ale nevím, jestli to není marná snaha, tohle jsme řešili už několikrát… už mě odsoudili.“
„Ale nespravedlivě! Chyběla spousta důkazů, všechno to byli nějaké pitomé domněnky!“
„To hlavní ale domněnka nebyla a důkazy na to také měli, to moc dobře víš…“
Ben jen zakroutil podrážděně hlavou. „Ne, tím to přece nemůže skončit. Všechno jen kvůli té holce, to ona…“ Nedořekl to, protože viděl Maxův výraz.
„Já vím, že si myslíš, že to byla obrovská chyba, že jsem se pletl někam, kam jsem neměl… Ale věř mi, že i přesto, že jsem teď tady, tak nelituju toho, že jsem toho bastarda zabil! A i kdybych tam stál znovu, viděl bych co jsem viděl a věděl bych, jak to skončí, udělal bych to znovu.“ Řekl s naprosto vážnou tváří. „Ani si neumíš představit, jak strašná ta chvíle byla, jak jsem ji slyšel křičet…“ Max se zatvářil zničeně. V hlavě jako by znovu slyšel jekot Patricie. Byl to zvuk naprostého zoufalství a nepopsatelné bolesti. Zvuk co už asi nikdy nezapomene. Zatřásl hlavou, aby na to nemyslel a znovu se podíval na bratra, který se tvářil zvláštně. „To jsou chvíle, kdy prostě nezaváháš. I když to nebyla dobrá věc, vím, že ne… ale kdybych to neudělal, tak by byla mrtvá… a to bych si nikdy neodpustil.“
„I přesto, jak se k tobě zachovala?“
„Ano i tak… to ty bys měl sám vědět nejlíp, ne? Občas to prostě nejde jinak… A hlavně s tím co teď vím… bohužel až pozdě mi došlo, že jsem se předtím zachoval jako idiot. Ale už nic z toho nevrátím…“
Ben se zhluboka nadechl. „Nechtěl jsem ti to říkat, dokud nebudu vědět víc… Ale…“
„Ale co?“
„Máte posledních pět minut.“ Ozval se jeden dozorce kousek od nich. Oba kývli chtě nechtě na souhlas a Ben pokračoval.
„Je to jen pár dní, ale informovali o tom Valerii. V té léčebně, kde Patricie byla se něco stalo…“ Když to Max slyšel, zarazil se. První, co ho napadlo bylo, že se něco stalo Patricii. „Byla tam policie a Patricii odvezli.“
„Co? A kam?“
„To nevím, ale podle všeho se v té léčebně stala vražda a Patricie s tím měla něco společného. Psali v novinách o nějaké pacientce, o nějaké modelce… ale podezřelý byl nějaký lékař, moc o tom nevím. Sledovala to hlavně Valerie. Každopádně je možné, že třeba Patricii odvezli jako svědka. Třeba konečně řekne i co se tehdy stalo.“
„Cože? No to přece není možné…“ Zakroutil Max hlavou. „Sám jsi mi říkal, že když jste tam za ní byli, tak vás ani nepoznala…“ Řekl nešťastně. „Jak by mohla svědčit v nějakém případu? Natož v tomhle?“
„Vidíš, nechtěl jsem ti to říkat, dokud o tom sám nevím víc… jsou to jen dohady. Ale Valerie by ji chtěla vidět, zkusím zjistit víc a dal bych ti vědět.“
„Tak dobře.“ Řekl Max trochu zamyšleně. „Řekni mi teď radši co je nového u tebe, hm?“ Změnil Max téma a posledních pár chvil se bavili o něčem jiném. Max měl ale v hlavě především to, co se právě dozvěděl o Patricii.

###

Valerie se vrátila domů, právě se zamyšleně probírala poštou, která ten den přišla a pomalu mířila do kuchyně. Zamračila se, když uviděla obálku, kde byla uvedená adresa soukromé nemocnice, kde ležela Beatriz. Jako první se jí vybavila vzpomínka asi dva měsíce stará…

Valerie právě zjistila, že Benjamin platí účty za Beatriz, která byla už několik měsíců v nemocnici udržovaná na přístrojích, které ji držely při životě.
„Bene, jak jsi mi mohl něco takového zatajit?“ Nechápala Valerie a držela v ruce zmačkaný účet za další měsíc v nemocnici.
„Promiň, měl jsem ti to říct, ale…“ Odmlčel se a zakroutil hlavou.
„Ale co?“
„Bál jsem se, že bys nepochopila, proč to dělám!“
„No to máš pravdu, opravdu to nechápu! Jak můžeš pomáhat někomu, jako je ona?“
„Ale já ji přece nepomáhám… její stav je natolik vážný, že se z toho nejspíš už nikdy nedostane.“
„O to to chápu míň. A i kdyby se z toho dostala, stejně skončí v nějakém ústavu nebo ve vězení. Vždyť je to zločinec. Pokusila se tě zabít a to hned dvakrát! Pokusila se zabít i mě, copak jsi na to zapomněl?“ Valerie se rozplakala. „Mě z toho mrazí pokaždé, když si na to vzpomenu a teď ještě zjistím, že ji celou tu dobu udržuješ při životě… Celou tu dobu…“ Ben šel pomalu k ní a chtěl ji obejmout, Valerie ale odstoupila a zakroutila hlavou.
„Omlouvám se, já jen nechtěl, aby ses tím musela znovu trápit… Slíbil jsem její matce, že ji pomůžu a chci svůj slib dodržet…“
„To ji tam takhle budeš držet při životě navždy a dávat do toho spousty peněz?“
„Jde tady o peníze?“
„Ale jistě že nejde! Jde o to, do čeho je dáváš… jsme manželé, takové věci bychom spolu měli řešit… a neměli bychom si nic tajit… ty ji pořád miluješ, že je to tak?“
Bena otázka trochu zaskočila. „Ne, já miluju tebe…“ Řekl trochu zaraženě.
„A že ten pocit nemám.“
„Tohle neříkej…“ Posmutněl.
„Ona není tvoje starost a stejně ji pomáháš! To prostě nechápu…“
„A to ji mám nechat umřít nebo co? Navíc, když Max takhle pomohl tvojí kamarádce, vůbec ti nepřišlo divné, že do ní investuje peníze, i když to rozhodně nebyla jeho starost…“
Valerie vypadala zaskočeně. „Co tohle do toho taháš? To přece byla úplně jiná situace! Navíc moc dobře víš, že to jeho starost tak trochu byla… A Patricie se ho nikdy nepokoušela zabít… na rozdíl od jiných…“ Ušklíbla se při narážce na Beatriz.
„Ano? Dostala ho do pořádného maléru a ještě přišel úplně o všechno, jen kvůli ní!“
„Byla to jeho volba!“
Ben se zamračil. „No tak tohle byla zase moje volba!“ Řekl rozčíleně a odešel z kuchyně. Valerie se rozplakala ještě víc.

Valerie se podívala na dopis, který držela v ruce, ani si to neuvědomila, ale celý ho zmačkala. Nakonec ho hodila na stůl, odešla do pracovny Benjamina a nalila si sklenici prvního alkoholu, který ji padl pod ruku.

###

„Patricie, jak se cítíš? Už je to lepší?“ Zeptala se ji Annie a sedla si na kraj postele, na které Paty seděla a objímala si rukama skrčená kolena. Paty neodpověděla. „Vím, že asi nemáš náladu mluvit.“ Pokračovala. „Ale přišla za tebou detektivka Martinézová. Pokud ale nechceš, můžeme to odložit.“ Sotva Annie větu dokončila, Leticia bez pozvání vešla do pokoje, Paty se na ni zamračila.
Leticia zvedla omluvně ruce. „Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla, vím, že bychom vám měli všichni dát prostor a čas všechny ty události vstřebat. Nechci na vás tlačit, opravdu ne… Ale bohužel my toho času moc nemáme. Ani bych tady neměla být, ale opravdu bych si potřebovala promluvit. Šlo by to?“
„A ten idiot je tady taky?“ Zeptala se Paty vážně.
Leticii hned došlo, koho tím myslí a když si vzpomněla, co provedl při posledním výslechu, ani neměla chuť ho nějak bránit. „Jsem tady jen já.“ Paty se na ni mlčky dívala a vypadalo to, že nad tím přemýšlí. „Možná by bylo příjemnější, kdybychom si šly sednou třeba dolů, kousek od recepce. Je tam otevřený prostor pro hosty.“ Navrhla Leticia.
„To je nějaká bouda?“ Zarazila se Patricie.
„Ne není…“
„Tak dobře, promluvíme si.“ Souhlasila Patricie nakonec. Leticii se ulevilo.

Za pár chvil už seděly ve velké hale, kde byl odpočinkový prostor pro hosty hotelu. Kromě Patricie, Leticie a Annie stáli opodál i dva policisté, kteří hlídali u vchodu. Paty se rozhlížela kolem a byla ráda, že aspoň na chvíli není v pokoji, kde trávila posledních několik dní.
„Vím, že venku by to bylo asi lepší, ale bohužel to ještě nejde…“ Řekla Leticia omluvně. „Chtěli jsme, abyste se cítila dobře, ale chápu, že být zavřená… tedy… no že to tady není asi úplně ideální. Ale když budete spolupracovat, uděláme vše proto, aby se to změnilo. Pamatujte si, že tady nejste za trest…“ Pokračovala Leticie. Patricie ji sice poslouchala, ale po chvíli si všimla, že nedaleko od nich stojí klavír a přestala ji vnímat. Pomalu vstala z křesla. Annie i Leticie ji sledovaly a Annie gestem ruky naznačila Lety, aby ji nechala. V místnosti najednou bylo úplné ticho. Paty šla pomalu ke klavíru, zamyšleně se na něj dívala. Nakonec neodolala a zvedla kryt klavíru. Prsty pomalu přejela po klávesách, ale tak, že nevydaly žádný zvuk. Vybavila se ji vzpomínka, kdy hrála na klavír naposledy.

Před devatenácti měsíci

Patricie doprovázela jednoho z klientů na benefiční akci, na kterou byl shodou okolností pozvaný i Max. Max už nějakou dobu věděl o její práci společnice a při každé příležitosti jí to náležitě předhazoval. Pohádali se spolu u baru a Patricie na další jeho řeči neměla náladu a odešla pryč. Aby se uklidnila, procházela se po domě, kde se benefiční akce konala. Byla to luxusní vila, která se často využívala k podobným akcím a výstavám. Při toulkách nakonec zabloudila do jedné velké místnosti… 
Patricie si sedla ke klavíru a došlo jí, že na klavír nehrála už několik let. Jako malá hrála často a ráda. Začala hlavně kvůli svému otci a později kvůli němu i přestala. Sama si nebyla jistá, jestli vůbec ještě hrát umí, ale najednou měla obrovskou chuť to vyzkoušet. Prsty jemně přejížděla po klávesách, váhala… Po chvíli ale začala hrát a celou místností se linuly tóny melodie, kterou začala hrát. 
Byla tak zabraná do hudby, že si ani nevšimla, když do místnosti vešel Max. Když viděl Patricii hrát, zarazil se. Přilákala ho hudba, ale ani ho nenapadlo, že by hrála ona. Stejně jako ona i on se po hádce s ní šel projít, aby se uklidnil. Myslel si, že po jejich hádce odešla z domu.
Nedokázal z ní spustit oči, sledoval ji, poslouchal ji a byl jako v transu. Jelikož Max nechal pootevřené dveře a v místnosti byla otevřená okna, když venku zafoukalo, udělal se průvan, který dveřmi prásknul. Patricie leknutím přestala hrát a otočila se ke dveřím, kde uviděla Maxmiliana. Tentokrát se zarazila ona a zamračila se.
„Co ty tady děláš? Neměl bys náhodou dělat společnost své přihlouplé přítelkyni? Nebo už tě omrzela?“ Zeptala se s ironickým tónem v hlase.
Max se zamračil. „A co ty? Neměla bys dělat společnost svému klientovi? Hm?“
„Do toho ti nic není…“ Ušklíbla se a znovu se otočila ke klavíru. Sebrala kabelku, kterou měla položenou na zemi, vstala a chtěla odejít. Max ji ale vstoupil do cesty. Zadívali se jeden druhému do očí.
„Co!? Nemůžu už ani odejít?“ Vyštěkla po něm Patricie.
„Jdeš za tím chlapem, že jo?“
Paty protočila očima. „Ty jsi fakt idiot, víš to?“
„A co jsi potom ty, hm?“
Paty mu neodpověděla, obešla ho, ale Max ji tentokrát chytil a přitáhl si ji k sobě.
„Na něco jsem se tě ptal!“
„Dej mi pokoj, Moreiro! Co s kým dělám a nedělám je jen a jen moje věc! A i kdybych se měla s někým sejít, s někým odejít a nebo si to s někým teď a tady rozdat, tak to není tvoje starost!“
Max se na ni upřeně díval, vypadal naštvaně a nakonec Patricii popadl a začal ji vášnivě líbat. Paty z rukou vypadla kabelka na zem a v první moment mu jeho polibky opětovala, nakonec ho do od sebe začala odstrkovat a vrazila mu facku. „Jdi oblizovat tu cuchtu co s ní spíš a nesahej na mě!“
Max se tomu musel zasmát. „Ale prosím tě, nepředstírej že se ti to nelíbí!“
„Ne, nelíbí, je mi na zvracení z toho, že oblizuješ ji a pak to tady zkoušíš na mě!“
„No jooo, já jsem zapomněl… aby tě někdo mohl „oblizovat“ tak si musí domluvit termín a sumu. Tak co, kolik chceš?“
„Ty jsi kretén!“ Paty byla vytočená a chtěla mu dát další facku. Max ji ale chytil za ruku a nedovolil jí to. Oba se na sebe dívali a oběma bušila srdce jako o závod. „S tebou bych nešla ani za milion dolarů.“ Sykla a škodolibě se usmála.
„Lžeš…“ Řekl Max vážně a díval se ji při tom do očí. „Šla bys i zadarmo.“ Usmál se tentokrát i on a znovu ji začal líbat. Paty se mu bránila, ale sama cítila, že se mu bránit nechce. Pomalu mu začínala jeho polibky opětovat a mířili spolu ke klavíru, dokud do něj Paty z boku nenarazila a klavír se nepatrně posunul. Max začal Paty líbat na krku a pomalu ji začal vyhrnovat šaty. Každou chvíli mohl někdo přijít, ale to jim bylo v tuhle chvíli úplně jedno. Paty mu pomalu začala rozepínat kalhoty, oba cítili to vzrušení mezi nimi. Podívali se jeden na druhého. Paty na malý moment zaváhala, jestli má tohle všechno dovolit, ale touha po Maxovi byla silnější než rozum. Maxmiliano ji znovu políbil na krk a poté ji zašeptal do ucha.
„Tolik po tobě toužím…“ A opětovně ji začal líbat na rty. Paty nedokázala v ten moment logicky myslet, chtěla jediné. Znovu být jeho, ať už to mezi nimi bylo jakékoliv. A to stejné chtěl i on. Pomalu se přesunuli k lavici, která byla u klavíru, stále se spolu líbali a jejich těla splynula v jedno. Začali se spolu velmi vášnivě milovat. Místností se nesly jejich tiché vzrušené vzdechy.

Současnost

Paty sebou trhla, když si uvědomila, na co vlastně myslí a jaký pocit to v ní vyvolávalo. Cítila, jak se jí při vzpomínce na Maxe rozbušilo srdce. I přesto všechno, co se mezi nimi stalo, i přesto co se stalo jí, stále na něj nedokázala zapomenout. Žila ale v představě, že Max na ni zapomněl už dávno a věnuje se své kariéře a svým ctitelkám. Při vzpomínce na to, jaké měla na Maxe poslední vzpomínky se zamračila.
„V pořádku?“ Ozvalo se za ní. Když se otočila, uviděla Annie. Neodpověděla a vrátila se zpět. Když se usadila do křesla, vážně se podívala na Leticii.
„Tak co chcete vědět?“
Leticie se zatvářila vážně. Nakonec vytáhla z tašky složku a na stůl položila fotografii Avril.
„Potřebuju vědět všechno, co víte o Avril Fonsecové. A také to, co se stalo v den její smrti.“
Paty se zadívala na fotografii a posmutněla. Nakonec si vzala fotku do ruky a dlouhou chvíli se na ni mlčky dívala. Nakonec začala vyprávět.
„Z doby v léčebně si toho pamatuju dost málo… nebo si toho rozhodně nepamatuju tolik, kolik bych chtěla a kolik bych měla. Když jste mi řekli, že jsem tam byla půl roku, přišlo mi to jako lež. Nevím, co se stalo.“ Kroutila hlavou. „Ale mám pocit, jako bych většinu času spala… dávali mi hodně prášků… aspoň ze začátku… nevím jak dlouho… asi mě to oblblo natolik, že si z toho nic nepamatuju… Nevím, kdy jsme se potkaly poprvé, ale moje první vzpomínka na ni je, že mi sebrala prášky, které jsem měla dostat a řekla mi, že si je nemám brát, že i když si to možná nemyslím, bude mi potom líp…“ Pousmála se při vzpomínce na tu chvíli. 

Paty seděla na židli, zdravotní sestra ji položila na stůl kelímek s prášky a druhý s vodou.
„Tvůj dnešní příděl, Patricie.“ Usmála se sestra. V tom se kousek od nich ozval křik jednoho z pacientů a sestra se tam šla podívat. „No tak no tak, co se to tady děje?“
Paty se už chystala si prášky vzít, tak jako vždycky, protože po nich neměla špatné vzpomínky. Po nich neměla prakticky žádné. Utlumilo ji to natolik, že nevnímala čas a ani svět kolem sebe. V tom k ní přiběhla Avril a kelímek s prášky jí sebrala. Vysypala si prášky do ruky a schovala je v kapse. Patricie na ni jen zmateně hleděla.
„Neber si je, už nikdy!“ Šeptala Avril. „Věř mi, myslíš si, že je ti po nich líp… ale není… Až ti líp bude, promluvíme si.“ Mrkla na ni a zmizela. V tom se k ní vrátila sestra.
„Tak ty už sis ty léky vzala? Výborně. Aspoň někdo nedělá problémy.“ Pousmála se a odešla.

„Pravda je, že jsme s vámi chtěli mluvit už několikrát. Ale váš lékař nám vždy řekl, že výslechu nejste schopna.“ Prozradila Leticie. „Ten den, kdy nás tam zavolali kvůli tomu, co se stalo, jsme taky tak trochu nevěřili vlastním očím…“

Před několika dny

Leticie přijela na místo činu, do psychiatrické léčebny, kde byl nahlášený nález těla. Procházela chodbou a mířila do velké koupelny, kde už byl zbytek jejího týmu, který zajišťoval důkazy a fotky. Na podlaze leželo tělo mladé ženy, které právě zakrývali plachtou a koroner si dělal poznámky.
„Leticie.“
„Thomasi.“ Kývla Leticie na pozdrav. „Tak co tady máme?“
„Avril Martinéz, 25 let. Jedna z místních pacientek. Našli ji ani ne před hodinou. Byla nalezena v téhle vaně.“ Ukázal na vanu, vedle které stáli. „Měla podřezané žíly na rukou, ale jsem si skoro jistý, že to někdo udělal až po její smrti. Víc ti řeknu později. Jako vždy.“
„Jasně, takže chtěl někdo zamaskovat vraždu tak, aby to vypadalo jako sebevražda. Dost to nepromyslel.“ Zamýšlela se nahlas. „Kdo ji našel?“
„Jedna z pacientek. Sedí v kanceláři ředitele léčebny. Tuším, že se jmenuje Santanderová.“
„Cože?“ Vykulila Leticia oči.
„Co? Ty ji znáš?“
„Řekněme, že buď je to shoda jmen anebo se možná konečně někam hneme…“ Pronesla Leticia, ani nečekala na odpověď a šla do kanceláře ředitele. Domluvila se s ochrankou, co stála u dveří a vešla dovnitř. Když Paty uviděla, došlo jí, že je to skutečně ona.
„Patricie Santanderová?“ Zeptala se jí.
Paty se na ni podívala s uslzenýma očima. „A vy jste kdo?“
„Někdo, kdo už dlouho čeká, až budete zpátky.“
Paty se na ni zmateně dívala.

###

Současnost

Max seděl na lavici na dvoře, kousek od něj hráli basket anebo se bavili v menších hloučcích kolem. Sem tam někdo postával opodál sám, všichni se tvářili vážně a naštvaně. Max si hleděl svého a nedokázal z hlavy pustit Patricii. Od bratra věděl, že poslední rok a půl trávila v nemocnici, sanatoriu a léčebně. Neměl moc jasnou představu, jak je na tom psychicky a jestli se někdy vrátí do normálního života. Každý den v to ale doufal. Doufal, že se třeba jednoho dne objeví mezi návštěvníky, že se po takové době konečně dozví celou pravdu. Z kapsy vytáhl silně zmačkaný kus papíru, byl to kus novin. Text už se nedal skoro vůbec přečíst, ale Max si ho nechával jen kvůli fotografii Patricie, z doby před tím vším. Text článku beztak dobře znal…

„Patricie Santanderová se probrala z komatu! Dozvíme se konečně celou pravdu?“ Hlásal titulek. Článek pokračoval následujícím textem. „Kdo by neznal případ, který zahýbal světem showbusinessu i světem financí? Záhadná nehoda, při které přišel o život syn významného podnikatele a majitele počítačové společnosti Iturbe Computers, Federica Iturbeho. Jeho jediný dědic – Ignacio Iturbe, byl zavražděn v jedné z rodinných nemovitostí. Nehoda, při které málem zemřela i Patricia Santanderová, profesionální společnice, milenka Ignacia Iturbeho, se kterou podle nejmenovaného zdroje měli velmi netradiční vztah. Hlavním obžalovaným v tomto případě byl oblíbený moderátor z reality show „Velmi křehké vztahy“ Maxmiliano Moreira, který nakonec za vraždu Iturbeho dostal 18 let vězení. Maxmiliano podle všeho byl bývalým milencem Santanderové a nedokázal unést, že měla vztah s někým jiným. Podle nejmenovaného blízkého zdroje, byl Moreira vždy velmi výbušný a žárlivý. Jediný, kdo může do případu vnést světlo je právě Santanderová, která do dnešního dne neměla možnost říct, co se osudné noci vlastně stalo. Bude další obžalovanou nakonec i ona? Případ budeme bedlivě sledovat!“ Když si Max článek znovu četl, tvářil se přitom nenávistně a novinový článek zmačkal…