Hoy con…

• Luciano D’Alessandro como Matias 

###

Benjamin sledoval Brendu, která právě zacházela za branku jednoho z domů. Měl chuť vyskočit z auta a rozběhnout se za ní. Nemohl uvěřit tomu, že ji znovu vidí. Věděl ale, že za ní nemůže jen tak vyběhnout ze tmy a vyděsit ji tím. Už nyní se mu ale v hlavě rodil plán, jak co nejdříve uskutečnit jejich setkání. Ani se to neuvědomoval, ale při pohledu na ni se pousmál. Když mu Brenda zmizela z výhledu, tak tam ještě chvíli čekal, nakonec ale nastartoval auto a odjel. Ten večer ho čekala ještě dlouhá cesta domů. Brenda nyní žila v New Portu, který byl od Stanfordu zhruba tři hodiny autem. Mezitím na něj doma čekala Valerie, která nechtěla jít spát, dokud se Ben nevrátí domů.

###

Bylo už velmi pozdě večer, ale v kanceláři Leticie se stále svítilo. Leticia měla všude kolem spoustu spisů, fotek a vlastních poznámek. Snažila se vše rozřadit do různých celků, jelikož se jednalo o několik případů. Druhý den ráno ji i Manuela čekala schůzka s jejich nadřízeným a Lety tušila, že jim velmi rychle ubývá čas. Právě dávala dohromady další poznámky k případu Samuela. V jedné složce měla fotky z místa činu. Policie ho našla v bytě, který měl pronajatý v době, kdy byla Patricie unesená. Sousedé zavolali policii poté, co měli podezření, že se v bytě něco stalo a linul se z něj nepříjemný zápach. Tělo tam leželo už několik dní. Samuel měl podřezané hrdlo. Při výslechu zjistili spojitost s Patricií jen úplnou náhodou. K výslechu zavolali Matiase, který byl jeden čas jeho spolubydlící, ale ten o něm už nějakou dobu nevěděl. Při zmínce o tom, proč z bytu odešel se Matias zmínil o tom, že zjistil, že byl Samuel stalker, který byl posedlý jednou ženou. Tou byla Patricie. Leticie se zběžně podívala na výpověď s ním. Sama ji tehdy vedla už v době, kdy Paty ležela v nemocnici…

„Patricie Santanderová?“ Zeptala se Leticie překvapeně. „Jste si jistý tím, že se ti dva znali?“
„Ano, jsem si tím jistý.“ Kývl na souhlas Matias. „Viděl jsem nějaké fotky s ní u Samuela. Jednou jsem přišel k němu do pokoje, měl jimi polepenou celou stěnu! Vlastně jsem ho i několikrát slyšel, jak si mluvil sám pro sebe a nadával na nějakou ženu. Už delší dobu jsem z něj měl dost divný pocit, ale po tomhle jsem si raději našel jiné bydlení. Ale až později jsem pochopil souvislosti…“
„Jaké?“
„Patricii jsem ještě v původním bytě jednou potkal. A Samuel mi pak tvrdil, že je to jeho přítelkyně… Nějaký čas poté jsem začal potkávat Patricii, v tu chvíli jsem nevěděl, že je to ona, ale měl jsem pocit, že jsem ji už viděl… vlastně to byla docela náhoda. Začala totiž chodit do restaurace, kde pracuju. Vídal jsem ji tam často, měla tam notebook a stále tam něco hledala. Později jsem se odhodlal ji oslovit a nakonec vyšlo najevo, kde jsme se viděli prvně. Patricie tam často bývala do zavíračky a několikrát jsme spolu mluvili… Jednou mi řekla o tom, že ji Samuel už nějaký čas obtěžuje, měla s ním tehdy nějaký spor. Neřekla mi, o co šlo, ale… myslím si, že ji možná něčím vyhrožoval.“
„Z čeho usuzujete?“
„Vypadala, že má strach… ale nechtěla mi nic říct, i když jsem jí chtěl pomoct…“
„Kdy jste ji viděl naposledy?“
„Už je to zhruba pět měsíců…“ Matias se zatvářil zvláštně, Leticie ho pobídla, aby k tomu řekl něco víc.
„Do restaurace chodila stále méně… jednou po zavíračce jsem ji našel sedět na lavičce kousek od restaurace, byla celá ubrečená, byla opilá a něco ji muselo hodně rozrušit.“ Vzpomínal Matias. „Nemohl jsem ji tam tak nechat, tak jsem ji odvedl k sobě domů. Opravdu jsem neměl žádné postranní úmysly… ale když jsme byli u mě, Paty po mě v jedné chvíli vyjela…“ Zatvářil se rozpačitě. 
„Stalo se mezi vámi něco víc?“
„Už dlouho se mi líbila… A ano, neřekl jsem jí ne. Ale asi jsem měl…“
„Z jakého důvodu?“
„Dost rychle mi došlo, že má v hlavě někoho jiného… řekla mi i jiným jménem. Což nebylo zrovna příjemné, protože jinak to bylo fakt skvělý, ale… no není to ta nejlepší zkušenost.“ Pokroutil hlavou. Bylo pro něj divné o tom mluvit na policii.
„Jakým jménem?“
Matias se zatvářil rozmrzele. „Já nevím. Myslím že Max?“ Pokrčil rameny.
„Viděli jste se i někdy potom? Víte, proč byla rozrušená?“
„Nevím, nic mi neřekla… A od toho rána už ne, když se ráno probudila, byla dost zmatená, ani si nepamatovala, co se stalo… hodně rychle odešla a do restaurace pak už nikdy nepřišla. Já na ni ani neměl žádný kontakt a tušil jsem, že by mi byl asi stejně k ničemu…“ Posmutněl.

Lety si psala na tabuli poznámky. Měla tam napsaná jména Patricie, Maxmiliano a Ignácio. Jméno Paty měla škrtnuté a u toho byla poznámka „nezvěstná“, i jméno Maxe bylo zaškrtnuté a u toho byla poznámka „viz výslech“. Maxe se na Samuela ptali, jelikož se případy začali až nezvykle prolínat, ale Max Samuela neznal a nevěděl ani problémech, které měl s Patricií. Paty policii nakonec sama potvrdila, že ji Samuel sledoval a vyhrožoval jí. U Ignacia měla několik otazníků a poznámku. Zamyšleně se dívala na jeho jméno. Přemýšlela, jestli se ti dva mohli znát, jaké by mohl mít Ignacio motivy. Cítila, že jí něco uniká a zapsala si poznámku, že toto bude muset probrat s Patricií. 

Poté pokračovala s případem Avril. Na stole měla výpovědi zaměstnanců a také lékařské zprávy. Avril do léčebny přivezli poté, co se předávkovala. První byla na odvykacím oddělení, ale později ji přesunuli na psychiatrii s tím, že jí diagnostikovali schizofrenii. Lety se zamyslela nad tím, co když je přece jen něco na tom, že někdo uplácí lékaře. ‚Mohla to být falešná diagnóza?‘ pomyslela si a začalo jí docházet, že bude potřeba celou kliniku řádně prověřit a mimo to i nezvyklé pohyby na účtech zaměstnanců. ‚Komu by stálo za to, odklidit jí z cesty?‘ běželo jí hlavou během toho, co sepisovala další poznámky. Jako poslední si zapsala: Prioritní prověření účtu Dr. Almonteho. Znovu se jí vybavila vzpomínka z výslechu.

„Doktore Almonte, Avril byla vaše pacientka?“ Zeptala se Leticie.
„Ano. Ano, byla jednou z mých pacientek.“
„Jak dlouho?“
„Od té doby, co ji přivezli na naše oddělení.“
„Byla pouze pacientkou?“ Zeptal se Manuel, který se kousek od nich opíral o zeď a narušil tím jejich rozhovor.
„Nevím, na co narážíte?“
„Jistý svědek z léčebny nám sdělil, že jste měl s Avril mimo jiné i intimní vztah.“
Francisco zakroutil hlavou. „To rozhodně ne.“
„Není to proti lékařským předpisům?“
„Ano, bylo by kdyby to byla pravda.“
„Takže tvrdíte, že jste s Avril nespal? I přes to, že nám to potvrdili nejméně dva lidé?“
„Tohle odmítám poslouchat!“ Rozzlobil se Francisco a vstal od stolu.
„Sedněte si!“ Vykřikl po něm Manuel a Francisco se nakonec posadil zpět. Bylo ale znát, že není ve své kůži. Leticie po Manuelovi švihla pohledem, ale on si jí vůbec nevšímal. „Zjistil jste, jaký by to byl průšvih, kdyby to celé prasklo, tak jste ji radši zabil, že je to tak?“ Udeřil na něj Manuel. Francisco se na něj nenávistně díval.

Leticie při vzpomínce na Manuela jen zakroutila hlavou. Najednou si začínala uvědomovat, jak rád vyvolává konflikty a jak rád lidi dostává do nepříjemných situací. Ale teď se chtěla věnovat práci a znovu se do ní ponořila…

###

Bylo už velmi pozdě v noci. Max se díval do stropu a nemohl spát, stále myslel na Patricii a na vše co se mezi nimi stalo. Nejen jejich začátky, ale i jak to vše pokračovalo a kam to vše směřovalo. Vzpomněl si na den, kdy ji unesli. Na svatební den Benjamina a Valerie.

Svatba se odehrávala v menší kapli, kde bylo zhruba padesát hostů. Obřad měl za pár chvil začít. Max už byl společně s Banjaminem u oltáře jako jeho svědek a na druhé straně byly dvě kamarádky Valerie, které šly za družičky. Obě se usmívaly jak na Maxe tak i Bena. Otec Valerie právě mířil ke dveřím, za kterými už čekala Valerie, aby ji mohl odvést k oltáři. Dveře otevřel a jako gentleman je podržel právě procházející Patricii. Ta se na něj pousmála a vešla do sálu. Jako první ji spatřil Max a zatajil se mu dech. Paty měla navlněné vlasy, v nich modrou růži, bílé tričko na ramínka, dlouhou týlovou sukni v tmavě modré barvě a lodičky stejné barvy. Paty zachytila jeho pohled a oba se na sebe upřeně dívali, když Paty mířila k oltáři. Těsně před ním sklopila zrak a zařadila se po bok družiček. Chvíli na to se rozezněla hudba. Otevřely se dveře a do sálu vešla nevěsta. Max celou dobu nevnímal obřad a nedokázal odolat tomu, aby se na Paty, co chvíli díval. Ona o jeho pohledech věděla a cítila se víc a víc nervózní.
„Prohlašuji vás za muže a ženu, můžete políbit nevěstu.“ Pronesl oddávající a Ben a Valerie se políbili. Všichni začali tleskat. Poté se oba podepsali a na řadě byl i podpis svědků. První se podepsala Patricie, ta poté chtěla propisku odložit vedle, ale než to vůbec stihla, sáhl po ní Max. Místo propisky ale chytil Paty za ruku. Jen na malý okamžik, při kterém se sešly jejich pohledy a Paty nakonec ucukla a poodešla stranou.
Zbytek večera se mu Patricie snažila vyhýbat a jelikož byl Max v doprovodu Gabriely, nebylo ani mnoho příležitostí, kdy by nebyla s ním. Tušila, že jakmile by jí zmizel z dohledu, hned by šel za ní. Gabriela sice nebyla Maxova přítelkyně, ale ráda si hrála na to, že jí je. Ze začátku se to hodilo i Maxovi, ale brzy mu její chování začalo lézt na nervy. Ten večer hodně pil a znovu se mu vybavovaly křivdy, které si myslel, že s Patricií zažil. Když odcházela, stihli se pohádat a Max té hádky litoval každý den… Každý den se vracel k tomu, co by bylo jinak, kdyby neodešel.
Asi dvě hodiny po jejím odchodu začali odjíždět i další hosté. Jedna žena se z parkoviště vrátila do restaurace a v ruce držela kabelku.
„Halo? Nezapomněl si někdo na parkovišti tašku? Našli jsme tam u jednoho auta ležet kabelku.“ Zvedla ji, aby byla vidět. „Byla spadlá vedle mého auta. Nevíte, čí je?“
Ostatní jen kroutili hlavou, až se přišla podívat i Valerie. „To je kabelka Patricie.“ Řekla zmateně a tašku si vzala. Společně s Benem poodešli ke stolu a Valerie se do ní podívala. Byli tam peníze, mobil, dokonce i klíče od auta. „To je divné, má tam všechny věci. I klíče od auta.“ Vytáhla je z tašky a vyběhla ven. Chvíli hledala ale nakonec našla auto Patricie. Bylo na svém místě. Venku se po chvíli vynořil i Max a nechápal co se děje. Šel k nim.
„Co se stalo? Proč jste tady venku?“
„Paty!“ Zavolala Valerie v naději, že je třeba někde poblíž. „Patricie?“ Volala marně.
Ben se podíval na Maxe. „Kamarádka Valerie našla na parkovišti kabelku a je Patricie. Má tady i auto.“
„Bože, co když se jí něco stalo?“ Zvolala Valerie vystrašeně. „Mám takový špatný pocit.“
„Kdy že to odešla? Neodešla třeba s někým?“ Zvolal Ben. „Někdo ji třeba odvezl.“
Max se zamračil. „Viděl jsem, jak odcházela a byla sama.“
„Loučila se se mnou a už jsou to tak dvě hodiny, možná déle, já nevím… ale i kdyby ji někdo vezl, přece by si tady nenechala všechny věci! Nemůžu jí ani zavolat, má tady i mobil.“
„Však ji znáš, ona se zase někde objeví.“ Pronesl Max, ještě stále byl trochu opilý. Nechtěl si připustit, že by se Patricii opravdu něco stalo.
„Ne…“ Kroutila Valerie hlavou. „Tady něco nehraje… musíme jí najít!“ Zvolala Valerie vážně.

‚Byl jsem takový idiot, nechal jsem ji jít… tolikrát jsem ji nechal jít…‘ pomyslel si Max a vypadal nešťastně i naštvaně zároveň. Poté se mu vybavila jiná vzpomínka. Ten den ji viděl naposledy.

Patricie už byla třetí den v nemocnici. Měla za sebou několik operací a ležela na jednotce intenzivní péče. Byla v umělém spánku. Popáleniny byli natolik vážné, že by nebylo možné, aby vůbec byla při vědomí. Max byl první dva dny hospitalizován kvůli mírnému nadýchání kouře. Nyní stál u proskleného pokoje, sledoval ji a tvářil se zničeně. Jednu ruku měl zavázanou kvůli popáleninám. Paty měla obvazy snad skoro úplně všude, nešlo ji ani vidět do tváře. Ale Max přesto věděl že je to ona. Pohled na její bezvládné tělo v něm vyvolával neskutečný smutek a bolest. Dal by všechno za to, aby jí bylo líp. Tolik chtěl jít za ní, jen aby ji mohl chytit za ruku, říct jí, že je s ní. Najednou bylo úplně nepodstatné vše, co se stalo. Všechen vztek a zášť najednou zmizely a zůstala jen bolest a velké přání, aby byla zase v pořádku. Max věděl, že to brzy přijde a nebyl překvapený, když se za ním ozval hlas muže.
„Maxmiliano Moreira?“ Zeptal se Manuel.
Max se na něj otočil. „Ano.“
„Komisař Manuel Salgado.“ Ukázal svůj odznak. „Potřebujeme abyste s námi šel na stanici.“
Max se místo odpovědi podíval zpět do pokoje, kde ležela Patricie. Tušil, že ji po tomhle dlouho neuvidí. Možná už nikdy, jelikož byl její stav velmi vážný. Nakonec se podíval na Manuela a Leticii.
„Pane Moreiro, máme velmi vážné podezření, že jste zapletený do smrti Ignacia Iturbeho. Vše, co řeknete může být použit proti vám. Máte právo nevypovídat a máte právo na advokáta.“ Zvolal Manuel vážně a chystal se vytáhnout pouta.
Max ale jen zakroutil hlavou. „To nebude nutné, půjdu dobrovolně. Svá práva znám a vím proč tady jste…“
Leticie a Manuel na sebe vrhli rychlý zmatený pohled. Na tyto reakce moc zvyklí nebyli.
„Nakonec bych asi přišel sám…“ Pokračoval Max.
„Doznáváte se k vraždě Ignacia Iturbeho?“ Zvolala Leticie.
Max se zhluboka nadechl. Věděl, že tahle odpověď změní všechno, ale věděl i, že pravda by vyšla dřív nebo později na povrch. „Ano…“ Odvětil nakonec vážně.

Maxovi se tyto momenty proháněly hlavou každou chvíli. Cítil vinu za to, co se stalo. Za to co dovolil, aby se stalo. Tolik toužil Patricii znovu vidět, ale když mu došlo, kolik času uběhne, než se vůbec dostane ven, cítil se mizerně o to víc. Chtěl, aby Paty byla znovu v pořádku, ale myšlenka na to, že není anebo že je šťastná po boku někoho jiného ho ubíjela. Nakonec ho až únava přivedla ke spánku…

###

Benjamin přišel domů, když vešel do haly, zarazilo ho, že lampa na stolku u pohovky svítí. Šel ji zhasnout a poté si všiml, že na pohovce spí Valerie. Na stole byla dopitá láhev vína a jen jedna sklenice. Ben se zatvářil provinile. Už delší dobu něco tušil. Nakonec vzal svou ženu do náruče a odnesl ji do ložnice. Dal si rychlou sprchu a lehnul si k ní. Když teď věděl, že Brenda žije, cítil v sobě hrozný zmatek. Věděl, že tím, co dělá může ublížit Valerii, ale nedokázal si pomoct. K Brendě ho to táhlo víc a víc. Ben se podíval na spící Valerii a pohladil ji po tváři.
„Odpusť…“ Zašeptal do ticha, nakonec se otočil na druhý bok a snažil se usnout.

###

Leticia, Manuel a Annie se ráno sešli v kanceláři jejich nadřízeného vrchního komisaře Rolanda Petersona. Všichni tři mu předložili souhrn z případů, které řešili. Po krátké pauze, kdy je procházel, zvolal: „A to je všechno? Jen další domněnky a nepodložené dohady? Máte vůbec nějaký přímý důkaz?“ Všichni tři se na sebe podívali, ale než stihli reagovat tak Rolando pokračoval. „Skáčete mezi těmi případy jako opice po liánách a já už opravdu nehodlám mrhat čas na něco, co očividně nikam nevede. Vraha Iturbeho máme ve vězení, případ Samuela Maloneho leží na mrtvém bodě, nemáte za celou dobu jediného solidního podezřelého! A Fonsecová? Taháte mi sem nějaké nepodložené teorie. Čekal bych od vás víc!“
„Dala jsem prověřovat zaměstnance i jejich osobní účty.“ Zvolala Leticia. „Mimo to ale i prověřujeme pacienty, jestli se skutečně do léčebny dostali kvůli zdravotním problémům.“
„Věříte snad tomu, že tam bohatí papaláši dávají své ex milenky nebo co čekáte, že zjistíte?“ Mračil se Rolando.
„Máme několik podezření, že někdo ze zaměstnanců bral úplatky.“
„Tak fajn, jestli mi najdete jediného člověka, co se tam dostal jen na základě úplatků, nechám vás jít dál tímto nesmyslným směrem, máte na to 48 hodin, ani o minutu víc! Chci abyste prověřili toho doktora, co s ní měl údajně poměr.“
„Ano, jistě.“ Souhlasila Leticia a zapsala si nějaké poznámky.
„A co se týče té Santanderové.“ Odmlčel se. „Nedostali jste z ní ještě ani jedinou informaci o tom, co se stalo mezi ní a Iturbem. Tu holku tam máte už několik dní a žádné výsledky!“
„Její stav je složitější.“ Začala Annie. „Není možné, aby nám vše řekla během dvou sezení.“
Rolando jen zakroutil hlavou. „Máte posledních 48 hodin i v tomto případě. Chtěli jste znovu otevřít tento případ, ale nevidím jediný důvod. A tohle.“ Zvedl nad hlavu papír, který byl v průhledné folii. „To tedy opravdu nestačí. ‚Patricie Santanderová není jedinou obětí, Ignacio Iturbe je násilník a vrah!“‘ Přečetl obsah zprávy. „Takový anonym se nedá brát nikterak vážně, tohle vám může napsat kdokoliv. Pokud mi nedáte nějaký pořádný důkaz, tak nejen, že ten případ nedovolím znovu otevřít, ale Santanderová se vrátí odkud jste ji vytáhli.“
„Ale pane…“ Začala Leticia.
„Bez diskuzí. Máte 48 hodin. Tak neztrácejte čas!“ Zvolal vážně.