„Ne, prosím vás, řekněte mi, že to není pravda!“ prosila Scarlet zoufale.
„Je mi to opravdu moc líto!“ odvětila jí lékařka.
„William ale nemůže být mrtvý!“ vykřikla Scarlet a z očí jí vytryskly slzy. „On mě nemůže opustit! Prosím vás, paní doktorko, dělejte něco!“ zoufale plakala.
„Kdybych mohla, věřte mi, že bych dělala všechno, co je v mých silách! Ale vašeho manžela přivezli příliš pozdě! Než ho našli, tak na místě vykrvácel! Sice jsme ho ještě operovali, ale přese všechny naše snahy, už jsme nemohli nic dělat!“
„Ne, to ne!“ křičela Scarlet zoufale.
„Přijměte mou upřímnou soustrast, paní Toscaniová!“ řekla jí lékařka a pak odešla.
„Scarlet,“ padla jí plačící Briana do náruče. Scarlet ji objala a za neustávajícího pláče stále dokola říkala, že to nemůže být pravda. Carmen Alicia ji hladila po vlasech a plakala nejen kvůli Williamovi, ale i kvůli své dceři, protože ji bolelo vidět ji, jak trpí.

#####

„Dobře, že jste přišla, paní Aularová!“ řekl policista, který sepisoval s Dayanou výpověď. Byl u toho i Christopher. „Až sepíšu vaši výpověď, tak vás odvedu k našemu kreslíři a ten s vámi sestaví portréty těch mužů, co vás přepadli!“ Dayana přikývla. „Nebyli u toho ještě nějací svědkové?“ zeptal se. „Hodilo by se více lidí, kteří by nám později pomohli při identifikaci!“
„Ano, byli! Byl u toho muž, co mě zachránil!“ pousmála se Dayana. „Nebýt jeho, tak bych tu dnes nebyla jen kvůli přepadení, ale i kvůli…“ rozplakala se, když si zas uvědomila, co by jí ti muži udělali, kdyby se tam William neobjevil.
„Klid, Dayano, už se ti nikdy nic takového nestane!“ utěšoval ji Christopher.
„A jak se jmenuje ten muž, co vás zachránil?“ zeptal se policista.
„Já vlastně nevím! Nějak se stalo, že mi to nestihl říct! Ale mám jeho číslo na mobil! Řekl mi, že mu můžu kdykoliv zavolat, kdyby bylo potřeba!“
„Tak to mu určitě zavolejte! Také budeme potřebovat jeho výpověď!“ Dayana přikývla a poté pokračovali v sepisování výpovědi.

#####

Carmen Alicia dovedla Scarlet a Brianu do auta, a pak zašla na patologii, aby si vyzvedla Williamovy věci. I když byla také pořádně zničená, byla jediná, kdo nyní dokázal myslet na to, že bude potřeba zařídit spoustu věcí. A toto byla první z nich. „Dobrý den, přišla jsem si pro věci Williama Toscaniho!“ řekla zdravotní sestře.
Sestra si našla Williamovu kartu, a poté z jednoho šuplíku vytáhla průhledný sáček s jeho osobními věcmi. Předala je Carmen Alicii a řekla: „Tady je máte, ale oblečení pana Toscaniho si tu budeme muset ještě nechat! Měl na sobě oranžové tričko a modré džíny, souhlasí to?“
„Já nevím!“ zakroutila Carmen Alicia hlavou a rozplakala se.
Sestra chápavě přikývla, jak jí musí být, a tak už se dál neptala. „Upřímnou soustrast celé vaší rodině!“
„Děkuji,“ zavzlykala Carmen Alicia a odešla.

#####

Když se Christopher a Dayana vrátili z policejní stanice, čekal už na ně před jejím domem Rodrigo. „Dayano, jak je ti?“ zeptal se jí ustaraně a objal ji.
„Už to víš?“ podivila se, když se na něj podívala.
„Christopher mi volal, když jsi zrovna pomáhala tvořit portrét těch mizerů!“ zvolal nenávistně.
„Je to o něco lepší, ale i tak se pokaždé vyděsím, když si na to jen vzpomenu!“ odvětila mu zničeně.
„A právě proto jsem teď tady! S Christopherem ti pomůžeme zabalit věci a budeš teď bydlet s námi! A budeme tě vozit do práce a i z práce domů! Už tě nenecháme chodit večer samotnou! Alespoň do doby než se vrátí Eugenio!“
„Ale, strejdo, to není potřeba!“
„Dayano, bude to tak lepší!“ řekl jí Christopher. „Potom, co se ti stalo, tě musíme a chceme chránit! A myslím, že Eugenio s tím bude souhlasit! Když tu teď není on, aby tě chránil, jsme na řadě my!“
Dayana se pousmála a souhlasně přikývla.

#####

Scarlet, Carmen Alicia a Briana se vrátily domů. Ani jedna z nich za dobu, co odešly z nemocnice, nepromluvila. Až to ticho nakonec prolomila Carmen Alicia, když řekla: „Vy dvě byste si teď měly jít lehnout a pokusit se trochu se prospat!“
„Já nechci spát! Chci jen zpátky svého Williama!“ zakřičela na ni Scarlet a s pláčem odběhla do ložnice.
„Všechno je to moje vina!“ rozplakala se Briana.
„Co to povídáš, Briano?“ zeptala se jí Carmen Alicia nechápavě.
„Kdybych Williamovi neřekla, že se se mnou Diego rozešel, tak by za ním nešel! Zůstal by se mnou a se Scarlet doma a nic by se mu nestalo! Je to jenom moje vina!“ plakala. Carmen Alicia se na ni smutně podívala a silně ji objala.

Scarlet se se slzami v očích rozhlížela po ložnici, a všude kam její zrak spočinul, viděla Williama. Nejen na fotografiích, kterých bylo v místnosti mnoho, ale i v situacích, na které si v tu chvíli vzpomněla. Přistoupila k nočnímu stolku, na kterém stála její nejoblíbenější fotografie. Byla to jejich svatební fotografie. Vzala si ji do rukou a prsty přejela po Williamově tváři. Přitom jí z očí vytryskly další slzy. Přiložila si ji k hrudi a zavzlykala. Otočila se na druhou stranu a přistoupila k Williamově skříni. Otevřela ji a smutně se dívala na Williamovo oblečení. Z ramínka sundala jednu jeho košili a přivoněla si k ní. Stále ho v ní cítila. Nakonec se hystericky rozplakala. Do skříně si vlezla a zavřela se tam. Alespoň tak měla pocit, že je pořád s ním.

#####

O dva dny později

Carmen Alicia se celý víkend o Scarlet a Brianu starala. Rozhodla se u nich teď zůstat natrvalo, protože je nemohla nechat samotné. Scarlet vůbec nic nejedla a v podstatě vůbec nevylezla z Williamovy skříně. Briana střídavě plakala a spala. A ve chvílích, kdy byla vzhůru, se stále z Williamovy smrti vinila. Carmen Alicia se mimo starání o ně, také ještě starala o zařizování Williamova pohřbu, který měl proběhnout již zítra. Bylo ráno, když Carmen Alicia donesla čaj Brianě, která zničeně seděla u stolu v kuchyni. „Briano, prosím tě,“ přisedla si k ní, „přestaň se už z Williamovy smrti vinit! Jestli je někdo vinný, tak jen ti, co ho přepadli a zabili!“
„Carmen Alicie, já vím, že se mě snažíš utěšit, ale já vím, že za to můžu já! To si nepřestanu vyčítat do konce svého života!“ rozplakala se. Carmen Alicia ji objala a políbila ji na vlasy.
„Dobré ráno,“ vešla do kuchyně Scarlet. Byla upravená a připravená jít do práce.
„Scarlet?“ zvolala Carmen Alicia nechápavě a šokovaně na ni hleděla. Stejný pohled měla i Briana.
„Ano?“
„Kam chceš jít?“
„Je pondělí! Musím do práce!“
„Ale vždyť přeci…“ kroutila Carmen Alicia hlavou. „Já tvému šéfovi zavolám a vysvětlím mu, proč nemůžeš přijít!“
„Jenže já potřebuju jít do práce! Už tady nemůžu být jen tak a pořád na to myslet!“ odvětila jí chvějícím se hlasem a odešla.

#####

„S kým jsi mluvila?“ zeptal se Christopher Dayany, když přišel do kuchyně.
„Se svou šéfovou! Volala jsem jí, že už zítra přijdu do práce!“
„Proč, Dayano? Ještě bys měla zůstat doma!“
„Ale, Christophere, vždyť mi nic není! Navíc v práci mi bude taky líp! Aspoň přijdu na jiné myšlenky!“
„Tak dobře, ale já nebo strejda tě odvezeme!“
„S tím počítám!“ zasmála se.
„Výborně, zase se směješ!“ usmál se. „A co ten muž? Už ses mu dovolala?“
„Ne, ještě ne! Nejdřív to nikdo nebral a teď mi to pořád hlásí, že volaný účastník je nedostupný!“
„Tak má nejspíš mobil vybitý!“
„Asi!“
„Tak to zkoušej dál a jinak hlavně odpočívej!“ usmál se na ni, políbil ji na tvář a odešel.

#####

Scarlet seděla ve své kanceláři, a i když si myslela, že ji práce zabaví, stejně dokázala myslet jen na Williama. Dívala se na dveře a stále doufala, že se otevřou a William se v nich objeví. Jako se to odehrávalo doposud každý všední den, když ji po pracovní době vyzvedával. A najednou se ty dveře skutečně otevřely. Scarlet se celá rozzářila, ale vzápětí zesmutněla, když uviděla Rodriga. „Já vím, že nejsem William, ale aspoň trochu se na mě usmát můžeš, ne?“ žertoval. Rodrigo totiž o Williamově smrti nevěděl. Scarlet to prozatím nikomu neřekla, protože si myslela, že když to vysloví nahlas, bude muset dát Williamovi sbohem. A to by nedokázala. Proto Rodrigovi splnila jeho přání a pousmála se na něj. „No jindy to bývá lepší, ale lepší něco, než nic!“ zasmál se.
„Něco potřebuješ, Rodrigo?“
„Ano, tady ti nesu záznam o nových klientech!“ předal jí červené desky. „Jsou to velmi vlivní lidé a hledají něco extra! Proto to dávám tobě, protože ty máš na tyhle věci odhad!“ usmál se.
„Dobře, děkuju, podívám se na to!“
„Scarlet?
„Hm?“
„Není ti něco? Jsi dnes taková jiná!“ poznamenal Rodrigo. Vždy z ní totiž sršela pohoda, vždy byla usměvavá a dnes vypadala, jako když se jí chce plakat.
„Nic mi není, Rodrigo! Nedělej si starosti!“
Rodrigo jí moc nevěřil, ale nechal ji být. „Kdyby si něco potřebovala, tak víš, kde mě najdeš!“ řekl jí a odešel.
Scarlet se podívala na Williamovu fotografii, kterou měla na stole a měla co dělat, aby se zase nerozplakala.

#####

Christopher se ve své kanceláři prodíral hromadou zpráv o prodaných domech, aby věděl, jak to v Rodrigově firmě chodí. Už to skoro nevnímal, a tak byl rád, když ho z toho vysvobodilo zvonění mobilu. Proto se ani nepodíval, kdo mu to volá. „Prosím?“
„Christophere!“ ozval se z druhé strany ženský hlas.
Christopher otráveně vzdychl. „Co chceš, Isabello?“
„Chci jen vědět, jak se máš!“
„Jak se asi mám, co myslíš, hm?“ zeptal se ironicky.
„Christophere, prosím tě, já…“
„Isabello, dost! Už tě nechci poslouchat, chápeš to? Jsme už rozvedeni, tak mi dej konečně pokoj!“ řekl rozčíleně a zavěsil. Propisku, co držel v ruce, vzteky odhodil a odešel.

#####

Scarlet si zašla do firemní kuchyňky pro kávu. Právě si ji nalévala, když dovnitř vešel Christopher. Byla mu zády, takže neviděla, jak si ji s úsměvem prohlíží. Až teprve když se otočila, tak se Christopher tvářil, jako že právě přišel. „Ahoj, Scarlet!“ usmál se na ni.
„Ahoj,“ pozdravila ho jen tak napůl a chtěla odejít.
„Scarlet, stalo se ti něco?“ zeptal se ustaraně.
„Proč by mělo?“
„Že jsi taková smutná! V pátek jsi byla usměvavá a dneska…“
„A dneska jsem hold smutná! Ne každý den je svátek, aby se proto člověk musel pořád usmívat!“ vyštěkla na něj a odešla.
Christopher nechápavě pokroutil hlavou.

#####

„Jsem tady!“ zvolala Carmen Alicia, když se vrátila domů. „Briano, kde jsi?“ rozhlížela se, když vešla do obývacího pokoje.
„Tady,“ vyšla Briana ze svého pokoje a přitom zívala.
„Briano, já jsem tě vzbudila! To jsem nechtěla!“
„Ne, nevzbudila jsi mě! Už jsem chvíli vzhůru, ale ještě jsem jen tak ležela!“ Carmen Alicia chápavě přikývla. „Dali ti to Williamovo oblečení?“ zeptala se Briana.
„Ano, dali! Ale před Scarlet ho raději schovám! Je tam pořád jeho krev!“ odvětila jí smutně.
„Chci ho vidět!“
„Ne, Briano, ty bys taky neměla!“
„Carmen Alicie, prosím!“ trvala na tom Briana, a tak jí nakonec Carmen Alicia podala tašku, kterou držela v ruce. Briana vzala do rukou Williamovo tričko, na kterém byla ještě jeho zaschlá krev a rozplakala se.
„Proto jsem ti to nechtěla ukazovat, věděla jsem, že to takhle dopadne!“ zvolala Carmen Alicia nešťastně a objala ji.
„To nic! To bude dobrý!“ vzlykala Briana. Podívala se do tašky, jestli je tam všechno jeho oblečení a v tom si uvědomila, že něco chybí. „A co jeho bunda?“
„Co je s ní?“
„Ten večer měl na sobě ještě bundu!“
„Tu mi ale nedali! Řekli mi, že tohle bylo všechno, co na sobě měl!“
„Ale kde může ta bunda být?“ zvolala Briana nechápavě a Carmen Alicia jen nevědíc pokrčila rameny.

#####

Dayana seděla na posteli. Vedle ní ležela Williamova bunda, kterou mu ten večer zapomněla vrátit. A přitom se mu znovu pokoušela dovolat. Jenže opět bezúspěšně. A už jí to začínalo být divné.

#####

Scarlet se chystala domů, ale když procházela kolem Christopherovy kanceláře, tak se zastavila. Zaklepala na dveře, a když se ozvalo „dále“, tak vešla. „Christophere!“
Christopher hbitě vyskočil z křesla. „Scarlet! Něco potřebuješ?“
„Potřebuju se ti omluvit! Omlouvám se ti za ten dnešek! Mám teď špatné období a někdo to nejspíš musel odnést, aby se mi trochu ulevilo! Promiň mi, že si to musel být zrovna ty!“
„Nemusíš se mi za nic omlouvat! Vůbec nic se nestalo!“ usmál se. „Ale proč máš špatné období?“
„Promiň, ale nechci o tom mluvit!“ odvětila mu. „Měj se,“ a odešla.

Když došla na parkoviště, nastoupila do svého auta, ale než nastartovala, všimla si na druhé straně ulice líbajícího se páru. A znovu ji tak přepadla ta strašná bezmoc a bolest. Uvědomila si, že ona už nikdy Williama nepolíbí. Už nikdy ho neobejme. Už nikdy se k němu v noci nepřitiskne, aby ji zahřál. Už nikdy se s ním nebude moci milovat. Už nikdy nepocítí jeho ochranu a lásku. Opřela si ruce a hlavu o volant a zoufale se rozplakala.

#####

Další den se konal Williamův pohřeb. Přišlo na něj spoustu jeho přátel a známých. Williama měli všichni rádi, a tak to pro všechny byla obrovská ztráta. Ale nikdo z nich si ani neuměl představit, jak obrovská ztráta to byla pro Scarlet. Ta, ale na rozdíl od Briany, Carmen Alicie a většiny ostatních, neplakala. Vyplakala už tolik slz, že jí nejspíš žádné nezbyly, mysleli si přítomní. Skutečnost byla ovšem jiná. Scarlet už plakat nechtěla. Už k tomu neměla důvod. Když kněz dokončil svou řeč, obrátil se na Scarlet. Scarlet se vymanila z objetí Briany a své matky a přistoupila k rakvi. Položila na ni kytici bílých růží. Smutně se usmála. Políbila si prsty a přejela jimi po rakvi. Už brzy budu u tebe, lásko moje! pomyslela si a podívala se směrem k nebi.

#####

„Strejdo,“ vešel do Rodrigovy kanceláře Christopher, „nevíš, kde je Scarlet?“
„Dnes tu není! Ráno volala, že potřebuje volno z rodinných důvodů!“
„Taky sis včera všiml, jak byla jiná? Já teda to nemůžu zas tak posoudit, protože jsem ji vlastně viděl jen dvakrát v životě, ale při tom prvním setkání na mě působila tak šťastně a včera to byl pravý opak!“
„Ano, všiml jsem si toho! Vlastně takhle skleslou jsem ji viděl úplně poprvé! Ale nevím, co se jí stalo!“ pokrčil Rodrigo rameny. „A co jsi od ní chtěl?“
„Jen jsem se s ní potřeboval o něčem poradit!“
„No sice nejsem tak hezkej jako Scarlet, ale myslíš, že si tedy vystačíš se mnou?“ zasmál se Rodrigo.
„A tak nejsem z toho nadšenej, ale když mi nic jinýho nezbývá!“ rozesmál se Christopher a přistoupil k němu se složkou dokumentů, se kterou potřeboval pomoct.

#####

„Udělám něco k jídlu!“ řekla Carmen Alicia, když se vrátily z pohřbu.
„Mami, já nebudu jíst! Nemám hlad!“ řekla jí Scarlet.
„Scarlet, ty ale musíš něco sníst! Vždyť si za poslední tři dny nejedla skoro vůbec nic!“ odvětila jí Carmen Alicia ustaraně.
„Ano, Scarlet, aspoň trošku si s námi dáš!“ řekla jí Briana.
„Tak ale až později! Teď si chci jít lehnout do vany! Tam si dokážu odpočinout!“ odvětila jí Scarlet. Už chtěla odejít, když si to najednou rozmyslela a padla své matce do náruče. „Mám tě moc ráda, mami! Děkuju ti za všechno!“
„Já tě mám taky moc ráda, holčičko!“ hladila ji Carmen Alicia po vlasech. „A neboj, všechno spolu zvládneme!“ dodala, když se jí podívala do očí.
Scarlet trhavě přikývla a objala i Brianu. „Briano, vůbec nic si nevyčítej! Ty za Williamovu smrt nemůžeš!“ Briana se rozplakala. „Mám tě moc ráda!“
„Já tebe taky, Scarlet!“ plakala Briana.
Scarlet se na obě usmála, a pak odešla do koupelny. Pustila kohoutek u vany, a zatímco čekala, až se vana napustí, dívala se na sebe do zrcadla. Chvílemi pokyvovala hlavou a odsouhlasovala si tak to, co se chystala udělat. Jinou možnost neměla. Když se vana napustila, zastavila vodu a postavila se zpátky k zrcadlu. Natáhla se pro žiletku a zhluboka se nadechla. Začala se pomalu řezat na zápěstí. Zatímco kapky krve stékaly po umyvadle, jí po tváři stékaly slzy. Slzy bolesti. Ne snad z ran, které si udělala, ale z ran na duši. Nedokázala a ani nechtěla bez Williama žít a věděla, že tohle je jediná možnost, jak být zase s ním. Nakonec si lehla do vany, zavřela oči a čekala, až nastane její konec. V tu chvíli se ale v koupelně objevilo bílé světlo a v něm se postupně začal objevovat William. Světlo zmizelo a zůstal tam jen on. Když Scarlet viděl, vyděšeně zvolal: „Scarlet, miláčku, co jsi to udělala?“