„Co to tady povídáte? Co mi chcete vysvětlovat? Vy snad víte něco, co já ne?“ vyštěkla Scarlet na Dayanu.
„Ano,“ přikývla Dayana. „Váš manžel mohl dnes žít, kdyby mě nezachránil!“
„O jaké záchraně to zase mluvíte? Konečně už mi to vysvětlete!“ křičela na ni Scarlet.
Dayana se zhluboka nadechla a vše jí vysvětlila. „V ten večer, kdy váš manžel zemřel, jsem se vracela pěšky z práce domů. Normálně jezdím autem, ale porouchalo se mi, a tak jsem musela jít pěšky. Zrovna jsem procházela kolem jednoho parku. Byla tma, nikde nikdo a v tom na mě vyskočili dva muži a odtáhli mě do toho parku!“ Z očí jí vytryskly slzy. Ten bezmocný pocit a strach se jí při tom vyprávění znovu vrátil. Christopher ji chytil za ruku, aby jí dodal odvahu pokračovat. Dayana se znovu nadechla a pokračovala: „Chtěli mě znásilnit! A udělali by to, kdyby mě váš manžel nezachránil! Najednou se tam objevil, zbil je a oni utekli! Potom mi dal svoji bundu, aby zakryl moje roztrhané šaty a nakonec mě odvezl až domů! A pak…“
„A pak?“ zeptala se Scarlet zvýšeným hlasem.
„Včera jsem v televizi viděla upoutávku, že hledají svědky v případu vašeho manžela! A vlastně jsem tak teprve včera zjistila, že je váš manžel mrtvý! Proto jsem byla dnes na policii a zjistila jsem, že vašeho manžela zabili ti samí muži, co se mě pokusili znásilnit! Nejspíš nás museli sledovat, a pak si na něj počkali, aby se mu pomstili za to, že jim překazil jejich plán!“ plakala Dayana. „Musela jsem vám to říct! Musíte vědět, jakého jste měla skvělého manžela! Jaký to byl hrdina!“
Carmen Alicia s Brianou plakaly. Podívaly se na Scarlet, která se na Dayanu a Christophera nenávistně dívala a nakonec na ně začala křičet: „Vypadněte odsud! Vypadněte okamžitě z mého bytu! Jak se vůbec opovažujete sem přijít! Vždyť to vy jste mi Williama zabili! Vy jste mi ho zabili!“
Christopher a Dayana na ni šokovaně hleděli.
„Tak vypadněte už konečně! Nechci se už na vás dívat!“ křičela Scarlet zoufale. Briana ji šla obejmout, aby ji uklidnila, zatímco Carmen Alicia šla Christophera a Dayanu vyprovodit ven. „Scarlet, prosím tě, už dost! Už se takhle dál nenič!“ utěšovala ji plačící Briana.
Scarlet se dívala nenávistným pohledem před sebe a po tvářích jí stékaly slzy.

„Prosím vás, omluvte mou dceru!“ řekla Carmen Alicia Christopherovi a Dayaně, když už stáli na chodbě před jejich bytem. „Ona nese Williamovu ztrátu velmi těžce! Viní z ní proto i lidi, kteří za to vůbec nemohou! Prosím vás, neberte si osobně, jak na vás křičela! To z ní křičela bolest!“
„Nedělejte si starostí, paní! My to chápeme!“ odvětil jí Christopher. „A na shledanou,“ objal Dayanu kolem ramen a odešli.

#####

„Camilo, prosím tě, odejdi! Nechci se zase hádat!“ řekla mu Isabella a pokusila se zavřít dveře. Camilo jí v tom ale zabránil. „Já se taky nechce hádat, Isabello! A proto jsem přišel! Prosím tě, vyslechni mě! Nic jiného po tobě nechci!“
Isabella nakonec přikývla a pozvala ho dovnitř. „Tak mluv!“ řekla, když vešli do obývacího pokoje.
„Isabello, já vím, že sis to asi, až budeš jednou těhotná, představovala jinak! Že až na tento svět přivedeš své první dítě, tak budeš vdaná a to dítě bude tvého manžela! Víš, já jsem si to taky tak představoval! Taky jsem si myslel, že budu ženatý a budu se každý den těšit z toho, jak mojí ženě roste bříško! Ale jak vidíš, člověk míní a osud mění! To, co se mezi námi stalo, se stalo a už se to nedá odestát! Proto jsem tě přišel požádat, abychom alespoň kvůli tomu dítěti, které vůbec za nic nemůže, spolu nějak rozumně vycházeli! Mezi námi to může být jakékoli, ale to dítě by mělo mít lásku nás obou! Myslíš, že alespoň na tom se se mnou shodneš?“
Isabella se pousmála. „Samozřejmě! Camilo, já si uvědomuju, že jsem na tebe někdy zlá a že za to, co se stalo, můžu i já, ale je toho teď na mě moc! Jak jsem těhotná, tak se ve mně neustále střídají emoce a někdy řeknu i to, čeho pak lituju!“
Camilo se usmál. „Ani nevíš, jak rád tohle slyším! Takže pokusíme se to vzít za jiný konec a začít spolu zase vycházet? Být zase přátelé?“ zeptal se.
„Ano, budu moc ráda!“ usmála se.
„Děkuju ti!“ opětoval jí úsměv. „A už tě nebudu rušit!“ chtěl odejít, ale Isabella ho zastavila. „Počkej, můžeme s tím vycházením začít rovnou teď!“ usmála se.
Camilo se na ni nechápavě podíval.
Isabella přišla ke stolku, odkud sebrala fotografii z ultrazvuku a předala mu ji. „Tvoje dítě, Camilo!“ pousmála se.
Camilo si fotografii vzal, a když ji viděl, dojalo ho to. „Moje dítě!“ vzdychl chvějícím se hlasem. Isabellu pohled na něj také dojal. „Už víš, co to je?“ zeptal se Camilo.
Isabella přikývla. „Je to…“
„Ne, neříkej mi to,“ stopl ji. „Chci se nechat překvapit!“
„Tak dobře!“
„Můžu si tu fotku nechat?“
„Můžeš! Mám ještě jednu!“
Camilo se šťastně usmál a fotografii si uložil do aktovky. „Tak já půjdu!“ řekl, přičemž se zahleděl na Isabellino břicho. „Myslíš, že bych se mohl rozloučit?“ zeptal se nejistě.
Isabella se podívala na své břicho, a pak zpátky na něj. „Samozřejmě!“ usmála se.
Camilo ji opatrně pohladil břicho a řekl: „Pa, maličké! Brzy se uvidíme!“ Usmál se na Isabellu, která jím byla čím dál víc dojatá. Nikdy se nezamyslela nad tím, že i on svoje dítě miluje tak, jako ona. „Děkuju ti, Isabello! Dávej na sebe a to maličké pozor!“ usmál se na ni, a pak odešel.
Isabella položila ruce na břicho na to místo, kde ji Camilo pohladil a překvapeně se usmála.

#####

Carmen Alicia a Briana dovedly Scarlet do jejího pokoje a pokoušely se ji uklidnit. „Nechte mě být! Jděte pryč!“ křičela na ně se zoufalým pláčem.
„Ne, Scarlet, my nikam nepůjdeme! Nenecháme tě samotnou v takovém stavu!“ odvětila jí Carmen Alicia.
„Mami, prosím tě,“ chytila ji Scarlet za ruku, „já budu v pořádku opravdu! Ale nechte mě tu samotnou, prosím!“
Carmen Alicia nakonec souhlasila, a tak s Brianou odešly. Jen co se za nimi zavřely dveře, objevil se v pokoji William. „To nebylo pěkné, jak ses k nim zachovala! Oni přece za nic nemůžou!“ řekl jí.
„Takže to bylo to, co jsi mi nechtěl říct? Že jsi jí pomohl a kvůli ní tě pak zabili?“ zeptala se Scarlet.
„Ano,“ řekl William, když si k ní přisedl na postel.
„Proč jsi to udělal? Neměl sis toho vůbec všímat! Nebyla to tvoje starost!“ vzlykala.
„Scarlet, to nemyslíš vážně, viď? Podívej se na mě!“
Scarlet mu uhnula pohledem.
„Podívej se na mě!“ nenechal se William odbýt, a tak se na něj Scarlet podívala, ale mračila se. „A teď mi upřímně odpověz! Kdyby si v tom autě jela tehdy se mnou a viděla bys, jak ji ti mizerové zatáhli do toho parku, co bys mi řekla? Řekla bys mi: ,Neřeš to a jeď dál!‘? Anebo bys mi řekla: ,Rychle zastav, musíme té ženě pomoct!‘ Tak co, Scarlet?“
„Řekla bych ti ,neřeš to a jeď dál‘!“ mračila se.
William pokroutil hlavou. „Já vím, že bys řekla to druhé! A ty to víš taky! Jen z tebe teď mluví bolest! Scarlet, jsi přeci taky žena, a tak víš, že to, co ji ti mizerové chtěli udělat, je to to nejhorší, co se může ženě stát! A proto jsem jí musel pomoci! Protože takové zrůdy se mi hnusí! A věř mi, Scarlet, že i kdybych věděl, co se potom stane, že za to zaplatím svým životem, rozhodl bych se znovu stejně! Nedokázal bych žít s tím pocitem, že jsem tomu nezabránil, když jsem mohl! A je přeci jedno, že jsem Dayanu neznal! Takové věci by se neměly stávat!“
„Ach, Williame,“ smutně Scarlet vzdychla a položila svou ruku vedle té jeho, „vždyť já to všechno vím! Vím, jak si skvělý muž a teď i hrdina,“ přes slzy se usmála, „jenže co je mi to platné, když jsem kvůli tomu o tebe přišla!“
„Tak úplně zase ne!“ usmál se na ni.
„Ano, jsi tady, ale nemůžu se tě ani dotknout!“ vzlykala.
„Já jsem to myslel, ale ještě jinak!“
„Jak?“
„To se taky v pravý čas dozvíš!“ usmál se na ni. „A teď by sis měla jít lehnout! Byl to pro tebe zase těžký den!“
„To už bude teď bez tebe každý!“ řekla smutně a lehla si. „Budeš tu zase ráno?“ zeptala se.
„Ano, budu!“ usmál se na ni. Scarlet zavřela oči a William zesmutněl. Budu tu tak dlouho, dokud nebudeš připravená říct mi sbohem! pomyslel si.

#####

„Jak to dopadlo?“ zeptal se Rodrigo Christophera a Dayany, když se vrátily domů.
„Půjdu si lehnout, omluvte mě!“ řekla Dayana a odešla do svého pokoje.
„Takže zle!“ usoudil Rodrigo.
„Ještě mnohem hůř!“ odvětil mu Christopher. „Scarlet nám vynadala do vrahů! Je úplně na dně!“
„Chudinka malá,“ soucítil s ní Rodrigo, „tolik se s Williamem milovali! Nejspíš potrvá dlouho, než se s tím vyrovná!“
„V jejích očích byla taková bolest! Bylo mi jí tak strašně líto!“ řekl Christopher smutně. „Kéž bych jí mohl nějak pomoct!“

#####

Byl další den večer. Christopher se vracel z práce. Byl to dnes pro něj hodně dlouhý den, protože se vůbec nedokázal soustředit na práci. Myslel jen na Scarlet. To jeho včerejší setkání s ní ho poznamenalo. Neustále přemýšlel, jak by jí mohl pomoct. A i když si uvědomoval, že nic nezmůže, rozhodl se za ní zajet. Aby ji alespoň viděl. Aby se pokusil napravit jejich včerejší rozhovor. O něco později už stál před jejím bytem. Zazvonil a po chvíli mu přišla otevřít Briana. „Dobrý večer,“ pozdravil ji.
„Vy?“ podivila se Briana.
„Promiňte mi, jestli ruším, ale potřebuji mluvit se Scarlet!“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad! Po tom včerejšku!“
„Právě proto s ní chci mluvit! Vysvětlit jí to nedorozumění!“
„Dobře, tak pojďte!“ pustila ho dovnitř.
„Děkuju vám, slečno,“ pousmál se na ni Christopher.
„Já jsem Briana!“ odvětila mu. „William byl můj bratr!“ dodala smutně.
„Přijměte mou upřímnou soustrast!“
Briana přikývla. „Tak pojďte se mnou,“ řekla mu a dovedla ho chodbou ke kuchyni. Těsně před ní se zastavili a Christopher viděl, jak Scarlet sedí zády k němu u stolu. „Víte co,“ řekla Briana, „já jí ani nebudu říkat, že jste tu! Nejspíš by vás vidět nechtěla! Běžte rovnou za ní, ale mluvte na ni opatrně!“ radila mu.
Christopher přikývl. Briana se na něj smutně pousmála a zmizela ve svém pokoji. Christopher se pomalu přiblížil ke Scarlet. Postavil se ke stolu tak, že ho Scarlet musela vidět, ale dál se dívala před sebe nepřítomným pohledem. „Scarlet,“ oslovil ji tiše.
„Co tady děláš?“ zeptala se ho, ale ani se na něj nepodívala.
„Musel jsem vědět, jak ti je! Bylo mi po tom včerejšku hrozně! My jsme ti nechtěli ublížit! Jen jsme chtěli, aby si znala pravdu! Že tvůj manžel umřel jako hrdina!“
„Omlouvám se!“ podívala se na něj lesknoucími se oči.
„Za co?“ zeptal se nechápavě.
„Já vím, že ty ani tvoje sestra nemůžete za Williamovu smrt! Omlouvám se, že jsem vám nadávala do vrahů! Bylo toho na mě zase moc a chvíli mi trvalo, než jsem tu pravdu vstřebala!“
„Scarlet, ty se nemáš vůbec za co omlouvat! V téhle situaci máš právo na cokoliv, co ti pomůže zbavit se té hrozné bolesti, kterou cítíš!“
Scarlet vytryskly slzy z očí. Zavzlykala. Podívala se na své ruce, které se třásly. Christopherovi se při pohledu na ni už také oči leskly. Nevěděl, co jí má říct. Přistoupil k ní blíž. Chtěl ji chytnout za ruce, přinutit ji, aby se postavila, aby ji mohl obejmout. Jenže se dotknul jejího zápěstí. „Au!“ zaúpěla bolestí.
„Co je?“ zeptal se a v tom si všiml, že ji zpod rukávu vykukuje bílý obvaz. „Scarlet, co se ti stalo?“ zeptal se vyděšeně a chtěl se podívat.
„Nic se mi nestalo! Nech mě být!“ zakřičela na něj.
Christopher se ale nenechal odbýt, a tak jí nakonec rukáv odhrnul a šokovaně se zeptal: „Scarlet, ty ses…?“ ani nechtěl vyslovit to, co ho napadlo.
Scarlet vstala a postavila se k němu zády. „Ano, pokusila jsem se zabít!“ odvětila mu s pláčem. Christopher už svoje slzy neudržel. „Chtěla jsem jít za svým Williamem! Protože můj život bez něj nemá smysl!“ plakala.
Christopher zoufale pokroutil hlavou. Přistoupil k ní a dotknul se jejích ramen. „Nech mě!“ vytrhla se mu a přitom se na něj otočila.
„Scarlet, já chápu, že moc trpíš, ale ani William by si jistě nepřál, aby si dělala takové hlouposti!“ řekl jí chvějícím se hlasem.
„Přestaňte mi všichni říkat, co by si William nepřál nebo nechtěl! Jen já to vím! Nikdo z vás ho nezná tak jako já!“ zakřičela na něj.
„Samozřejmě, Scarlet, hlavně, prosím tě, zůstaň klidná!“
Scarlet stékala po tvářích jedna slza za druhou. „Bude lepší, když odejdeš! A už za mnou, prosím tě, nechoď!“ řekla s pláčem a odběhla do svého pokoje.
Christopher si utřel slzy a se smutným výrazem odešel.

#####

O dva měsíce později

Bylo ráno. Scarlet se chystala do práce. Když se oblékla, postavila se před zrcadlo, aby zkontrolovala, jak vypadá. „Jsi krásná jako vždycky!“ ozvalo se za ní. V zrcadle spatřila Williama. Usmála se. „Děkuju ti, lásko!“ Za poslední dva měsíce se Scarlet z toho nejhoršího dostala. Hlavně proto, že měla Williama v podstatě pořád u sebe. Sice se ho nemohla dotknout, ale jenom to, že ho mohla každý den vidět, ji dodávalo sílu. Začala jejich neobvyklou situaci brát jako součást svého života.
„Scarlet,“ oslovil ji William, když si kontrolovala věci v kabelce.
„Ano, lásko?“
„Dneska má Elisa tu narozeninovou oslavu! Půjdeš tam?“
„Samozřejmě, že ne!“ odpověděla Scarlet stylem, jak se na něco takového vůbec může ptát.
„Proč ne? Elisa je tvá dobrá kamarádka! Pozvala tě a trvala na tom, že musíš přijít!“
„Elisa je sice má kamarádka, jenže na tu oslavu nepůjdu, protože ty tam nebudeš! Nevím, z jakého důvodu, ale když jsem mezi hodně lidmi, tak se neobjevíš!“
„Scarlet, ale ty nemůžeš po zbytek života chodit jen z domu do práce a z práce domů! Musíš se taky chodit bavit!“
„Já se bavím, ale jenom s tebou!“
„Scarlet,“ smutně William vzdychl, „ale já jsem ti řekl, že tu nebudu navěky!“
„A já jsem ti zase řekla, že na toto téma se s tebou odmítám bavit!“ zamračila se na něj. „Nechci slyšet takové hlouposti jako, že mě zase opustíš a že to budu muset zvládnout sama!“ zdůraznila. „A už musím jít! Takže se uvidíme odpoledne!“ usmála se na něj a odešla.
William smutně pokroutil hlavou. Udělal krok vpřed a v tom zmizel.

Carmen Alicia připravovala v kuchyni snídani. „Scarlet, pojď se nasnídat!“ řekla jí, když Scarlet do kuchyně vešla.
„Promiň, mami, nestíhám! Koupím si něco cestou do práce!“ odvětila jí Scarlet. Políbila ji na tvář a odešla.
„Briano,“ usmála se na ni Carmen Alicia, když do kuchyně vešla po chvíli i ona, „aspoň ty se nasnídáš, že ano?“
Briana s úsměvem přikývla a posadila se. „Scarlet už odešla?“ zeptala se, zatímco jí Carmen Alicia nalévala do hrnku čaj.
„Ano, zase spěchala a zase se nenasnídala!“ zlobila se. Pak se také posadila ke stolu.
„A zase si povídala s Williamem!“ dodala Briana.
„Už zase?“ pokroutila Carmen Alicia ustaraně hlavou.
Briana přikývla. „Slyšela jsem ji!“
„Už bychom ji vážně měly odvézt k nějakému tomu psychologovi! Protože ona pořád věří, že William žije!“
„Já ji na jednu stranu chápu! Taky bych tomu chtěla věřit!“ řekla Briana smutně.
Carmen Alicia se na ni smutně usmála a objala ji. Pak se jí podívala do očí a řekla jí: „Však on žije! Žije v našich vzpomínkách! Pořád je tu vlastně s námi!“ Briana se usmála. Znovu se objaly.
Carmen Alicia netušila, jak blízko je pravdě. William stál u nich a usmíval se na ně.

#####

„Kde je Dayana? Už jde?“ zeptal se Rodrigo, který stál už ve dveřích svého bytu a chystal se k odchodu.
„Ještě mluví s Eugeniem!“ odpověděl mu Christopher.
„A jéjé, tak to bude zase na dlouho!“ zasmál se Rodrigo.
„Náhodou už jsem domluvila!“ zasmála se Dayana, když k nim přišla.
„Jak se Eugenio má?“ zeptal se Christopher.
„Dneska nervózně! Má totiž tu důležitou prezentaci! Tak proto mi volal i takhle po ránu, protože potřeboval slyšet, že to všechno zvládne a že ho moc miluju!“ usmála se Dayana.
„No tak když jsi mu tohle řekla, tak to rozhodně zvládne!“ usmál se Rodrigo.
Christopher smutně vzdychl. „Taky bych chtěl od někoho slyšet, že mě miluje!“
„A že vím, od koho!“ poťouchle se Dayana usmála.
„Já to vím taky!“ zasmál se Rodrigo.
„Jenže od ní to nikdy neuslyším!“ řekl Christopher. Bylo mu to líto, ale chápal to.
„Nikdy neříkej nikdy!“ odvětila mu Dayana. „A jak na tom Scarlet vůbec je? Už to zvládá trochu lépe?“
„Řekl bych, že ano!“ odvětil jí Christopher. „Z toho nejhoršího je venku! Ale nejspíš potrvá dlouho, než se s Williamovou smrtí smíří nebo spíš naučí žít!“
Dayana chápavě přikývla.
„Tak už asi pojedeme!“ zvolal Rodrigo a odešli.

#####

Isabella vešla do své ordinace a s překvapeným úsměvem hleděla na několik svých kolegů. Jeden z nich, který v ruce držel květiny, k ní přistoupil a předal jí je. „Přišli jsme ti popřát klidný poslední pracovní den před odchodem na mateřskou dovolenou a hlavně hodně štěstí a zdraví tobě i tomu malému, co se už za měsíc narodí!“ usmál se na ni. Objal ji a postupně ji objali i všichni ostatní.
„Děkuju vám, moc vám děkuju! Udělali jste mi obrovskou radost!“ usmívala se Isabella.

#####

Scarlet pracovala ve své kanceláři, když do ní vešel Rodrigo. „Scarlet, máš, prosím tě, už vyplněné ty papíry ohledně prodeje domu Anduezových?“
„Právě na nich dělám. Za chvíli to budu mít hotové!“
„Dobře, tak až to budeš mít, dones mi je, prosím tě!“
„Jistě!“
„Děkuju!“ usmál se Rodrigo a odešel.

Christopher vyšel ze své kanceláře, ve chvíli, kdy kolem ní procházel Rodrigo. „Strejdo, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se.
„Samozřejmě!“ odvětil mu Rodrigo a oba vešli do jeho kanceláře. „Tak o co jde?“ zeptal se, když se posadil do svého křesla.
„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli už bych mohl začít pracovat i v terénu! Myslím, že teoreticky jsem se už naučil všechno, tak bych to chtěl vyzkoušet i v praxi!“
Rodrigo se usmál. „Já si to taky myslím!“ řekl.
„Pane,“ vešla dovnitř Rodrigova sekretářka, „na recepci máme nějaký problém. Mohl byste na chvíli?“
„Christophere, počkej tu na mě!“ řekl mu Rodrigo, a pak odešel se svou sekretářkou.
Christopher se procházel po kanceláři, až si nakonec sedl do Rodrigova křesla. Usmál se na fotografii, kterou měl Rodrigo na stole. Byl na ní s Dayanou, když byly ještě malé děti. Pohodlně se usadil v křesle a otočil se s ním na druhou stranu. A od dveří tak nebylo vidět, kdo v křesle sedí.
„Rodrigo, nesu ti ty papíry,“ vešla do kanceláře Scarlet.
Křeslo se otočilo a Scarlet zmizel úsměv z tváře, když na něm místo Rodriga viděla právě Christophera.
„Kde je Rodrigo?“
„Musel jít něco vyřídit!“
„Tak mu řekni, že jsem mu donesla ty papíry, co po mně chtěl!“ řekla mu Scarlet. Papíry položila na stůl a chtěla odejít.
„Scarlet, počkej!“ hbitě Christopher z křesla vyskočil a zastoupil jí cestu.
„Co chceš?“ zeptala se otráveně.
„Proč jsi na mě pořád tak protivná?“
„Protože se mi pořád pleteš do života!“
„Já jen chci tě zase vidět šťastnou!“
„Já náhodou šťastná jsem!“
„Scarlet, mně nemusíš lhát! Vím, že tě Williamova smrt pořád bolí a ještě dlouho bolet bude! Ale já bych chtěl tu tvou bolest alespoň trochu zmírnit! Proč mě k sobě nepustíš? Nechci nic víc, než být tvůj kamarád!“
Scarlet se ironicky pousmála. „Nevím, čím jsem si tu tvou velkou pozornost zasloužila, ale říkám ti už poněkolikáté velmi jasně, že o ni nestojím! Nepotřebuju tě! Já mám svého Williama a nikoho jiného nechci!“ zdůraznila mu.
„Scarlet, já k tobě nechci být krutý, ale ty si jednou musíš přiznat, že William už není!“ řekl jí Christopher opatrně.
„William je! Pořád je se mnou!“ zakřičela na něj. „Ale tobě já nemusím nic vysvětlovat a ani nechci! Dej mi už konečně pokoj!“ rozčilovala se. V tom se jí zamotala hlava.
„Scarlet, co je ti?“ zeptal se Christopher vyděšeně.
„Já, já…“ omdlela mu v náručí.